Pod tímto názvem, provokujícím logický úsudek, vydává svůj „života běh“ známá holandská ekumenická pracovnice, dynamická osobnost spjatá s životem církví v oblasti na východ od Labe, kam zaměřila zejména po druhé světové válce svou činorodou pozornost. Je to kniha povýtce soustředěná na setkání s lidmi, která byla nesena cílem navazovat styky přes hranice bloků zrozených z ducha studené války. Setkání, slovo, důvěra a přátelství. Nebo vyjádřeno jinak – jejím vlastním krédem, které přejala od pro ni autoritativního myslitele Eugena Rosenstocka, Bůh a ty a já a svět. V této sekvenci, v níž hraje důležitou roli právě spojka „a“, je obsažena všechna její ekumenicita v dimenzi slova. Není proto náhodou, že se v knize objevuje bezmála tři sta jmen těch, s nimiž přátelství navázala, nebo v nich spatřovala zprostředkovatele (či naopak brzdiče) přátelství. Je hluboce přesvědčena, že přátelství pramenící z moci nevynutitelného, skrytě přítomného Božího slova, a tedy v aktu milosti, je nejhlubším základem i naší proměny, našeho růstu k pravému lidství. Bez druhých nejsme schopni dosáhnout vlastní identity. Na cestě k ní potřebujeme hovořit s druhými, sdílet se s nimi, brát vážně jejich problémy, objevovat se navzájem ve své jinakosti, a tak si vzájemně pomáhat k růstu. Dimenze slova, rozhovor, důvěra, otevřenost jsou nástroji této zbohacující proměny. Slovo není pro Kohlbrugge shlukem písmen, slabik, jimiž vyslovujeme stereotypní „myšlenky“: v této podobě jde už spíše o ruiny slov, poztrácených či znásilněných významů. Vytváří – jak bychom řekli dnes – virtuální realitu, chybí jim však skutečnost, viděná ve světle pravdy.
O nevypočitatelném událostním dění, do kterého obsažný rozhovor uvádí zprvu neznámé aktéry (později její přátele), je tato kniha. Život Hebe Kohlbrugge je neuvěřitelně pestrý. Jen výčet zemí, které navštívila od třicátých let minulého století sama, se svými spolupracovníky, přáteli, jde do desítek. Setkává se s lidmi nejrůznějších profesí. Významné místo mezi nimi mají představitelé církví, bohoslovci. Jeden z nich, K. Barth, vynikající švýcarský theolog, mezi ně patří ještě před II. světovou i za války. Hebe se k němu proplížila přes okupovanou Francii s poselstvím i pro povzbudivé slovo, které si odnášela domů pro další ilegální činnost proti hitlerovskému Německu. Proč byl nacismus pro některé lidi přitažlivý (27)? Proč české ženy, její spoluvězeňkyně z Ravensbrücku, podlehly komunistické ideologii? Jaký je vztah církve, víry, theologie ke státu (33)? Jakou úlohu má v životě církve liturgie? Je posilujícím zřídlem odporu anebo únikovou pastí? Kde je hranice kompromisu, který ještě člověk může učinit tváří v tvář autoritativnímu režimu? Nad těmito otázkami se často zamýšlela spolu se svou sestrou Hannou, odbornicí na islám, znalkyní poměrů v Iránu, který s ní také třikrát navštívila. Ten, kdo znal obě, uvědomí si až nad stránkami Hebiny knihy, jak úzce byla svázána se svou tragicky zahynulou sestrou. S obměnou se tyto otázky vracejí i v její poválečné činnosti při účasti na různých církevních grémiích; Křesanskou mírovou konferenci poznala důvěrně zevnitř při nesčetných setkáních s jejími významnými představiteli včetně J. L. Hromádky. Vzpomíná na rozhovor s ním, v němž ji Hromádka prosí, aby šla s KMK ještě jednu míli ve chvíli, kdy si oba uvědomují, že cena za existenci toto hnutí, kterou je třeba platit manipulujícím silám v Praze a Moskvě, je příliš vysoká.
Právě proto, že autorka klade tak velký důraz na přátelství, je přesvědčena, že se osvědčí i ve chvílích krize, v různosti pohledů na politickou či církevní situaci. Přátelství bez vzájemné kritiky churaví. Bartha chválí za to, že v známém dopise J. L. Hromádkovi v mnichovské krizi zmínil českého vojáka, který je na straně Božího království ve chvíli, kdy vzdoruje vpádu hitlerovských vojsk. Neopomene však připomenout Barthův rozhovor se sedmi německými studenty, které nabádá, aby se vrátili ze Švýcarska a poslušně narukovali. Všech sedm jich padlo na frontě (34). Hebe trefně připomíná: bylo to u Bartha pěkné, ale černou díru, do které jsem hleděla já, neviděl (36).
Stejně tak si uvědomuje, že západní církevní instituce nebyly dostatečně připraveny na navazování styků s křesany v zemích pod vládou komunistické totalitní moci. Podléhaly klamu, že styk s představiteli je už sám o sobě hodnotou. Neměly dost vnímavosti pro to, že vedení církví v SSSR a satelitních zemích byla často pod patronací státní bezpečnosti navigována k tomu, aby prosazovala zájmy sovětského bloku. Tím, že se představitelé západních církví někdy dokonce programově vyhýbali stykům s kritiky režimu i církevních vedení, rozhovor ztrácel onu funkci, kterou mu Hebe programově přisuzovala. Sama kladla zvláštní důraz na to, co nazýváme autenticitou vlastního života – v osobní i společenské a církevní rovině. Hovoří často o vůli k osobitému životu (Eigenleben, 126, passim), která je pro ni založena v moci Slova. Propůjčenost až k znevlastnění byla často hořkým ovocem takových oficiálních vztahů.
Skutečnost, že Hebe žije z přátelství a setkání, z oné dimenze, která je pro ni charakterizována spojkou „a“, pochopí čtenář i v tom, jak na četných místech přivolává své přátele, aby jí pomohli vykreslit situaci, předložit své vidění problému, uvést své zkušenosti z pobytu v té či oné zemi. Často jde i o ty, které sama na onu ekumenickou misi vysílala, o studenty a studentky, přicházející k nám, do Maďarska, rumunské Kluže a dalších zemí. Potěší nás, že vzájemné přátelství navazovala i s naší církví a fakultou a osobně je pěstovala až do svého vyhoštění z republiky v r. 1975. Podnes trvá výměna studentů – nezapomenutelná je spolupráce s těmi, které Hebe posílala na pět, šest dní, jak píše do Prahy do neoficiálních bytových seminářů u Hejdánka a Trojana. Není také náhodou, že výčet zemí, s kterými navázala a v dlouhých desetiletích studené války udržovala intenzivní styky, je zakončen návštěvou Prahy, kde na podzim v r. 1990 obdržela čestný doktorát Karlovy univerzity z iniciativy naší Evangelické fakulty. Zprávou o tom, kterou najde čtenář v 14. kapitole pod názvem Dík z Prahy, končí také její poutavá kniha.
Bylo by proti postojům samotné autorky, kdybych vynechal některé drobné nedostatky knihy: proč píše Hejdánka s „y“ (Heydánek)? Kdo jí řekl, že „byl vzdálen univerzitě“, na kterou se mohl vrátit až po listopadu 1989 (190)? Duchovní všech církví byli u nás po celou dobu komunistické vlády podle zákona z r. 1949 zaměstnanci církve, nikoliv úředníky státu (183). Je v holandštině adverbium či adjektivum cynicky, cynický jiného významu, než jak tomu rozumíme u nás? Dopis M. Rejchrta K. Tóthovi, prezidentu KMK, není podle mého soudu cynický, ale vtipně ironizující (195). K Nové orientaci patřili kromě farářů naší církve i laici (189).
Končím recenzi knihy H. Kohlbrugge výkladem jejího názvu, jak ho na str. 221 formuluje sama autorka: Dvakrát dva je pět, znamená: Vždy se to seběhlo jinak, než se čekalo. Ano: „nevypočitatelný život“. V tom je jeho krása i zaslíbení.
Praha, 12. května 2003