Havlův humanismus a křesťanství – dodatek

Ještě k mému textu Humanismus a křesťanství v myšlení Václava Havla (Protestant 9, 2006)

Režisér Igor Chaun v časopise Reflex 40/06 uveřejnil názory Václava Havla z roku 2005, z doby natáčení pořadu Největší Čech. Oproti Dálkovému výslechu (1985–6) jsou zde nové důrazy, které zvou k dalšímu zamyšlení.

Jan Čapek

Myslíte si, že je důležité, aby lidi věřili v Boha?

Tak já mám ten dojem, že nikomu nelze víru nějakým způsobem vnucovat, že? To je věc jaksi velmi osobní a související se životními prožitky a způsobem myšlení. Já se za celý život dopracoval k víře – v personálního, osobnostního Boha. Ale věřím, že tento svět není jen nějaká náhoda. Náš život, to vše se zapisuje kdesi v paměti bytí, je v tom jakýsi záměr, jakýsi řád, mnoho věcí tomu napovídá. Myslím, že i sám mravní řád, bez něhož by se těžko mohli lidé vzájemně snášet na téhle planetě, že i ten má svůj metafyzický původ. Že je zrcadlem jakéhosi řádu mravního s tou perspektivou věčnosti a nekonečna. Tím jsem se mnohokrát zabýval v těch svých dopisech, jakož i v jiných textech. Ale to je moje výpověď – jak já to cítím, zakouším a pozoruju. To není nabídka, že to někdo musí vnímat podobně…

Když jsem se probíral texty ještě ze sedmdesátých let, opakovaně jsem cítil tu vaši bytostnou potřebu zastávat se slabších. Jak se vlastně ten váš osobní příběh utvářel? Stával jste se vědomě mluvčím a hrdinou? – Co byl ten rezonující prvek, že se Václav Havel postupně stával tím, čím je?

Těžko říct. Za prvé mě takového stvořil Pánbůh – teď vidíte, jak se na něj odvolávám jako na personální entitu. Za druhé na to asi měly vliv různé prožitky z dětství. Já byl trošinku panské dítě – pocházející z buržoazní rodiny –, které mělo zvláště na venkově, když jsme tam žili, ve srovnání s jinými dětmi četné výhody. Strašně mi to bylo nepříjemné, těžce jsem to nesl a od té doby jsem cítil jakýsi zesílený smysl pro sociální spravedlnost, ano, odpor k těm nezaslouženým výsadám nebo různým nespravedlnostem. A mimoto vždycky rád vidím konkrétní výsledky. Nemám rád bezbřehé žvatlání, takže vždycky jsem byl ten, který nakonec psal nějaký usnesení – a tím jsem se automaticky stával jakousi integrující osobou, instancí, k níž se lidi odvolávali. A to jsem vlastně dodnes. Prostě jakýmsi způsobem na mě lidé spoléhají, začasté ve věci, v níž jim opravdu absolutně pomoct nemohu.