Číslo

Na okraj článků M. C. Putny a Jakuba Drápala

Mám na mysli to, že jeden z vás říká: „Já jsem Pavlův,“ jiný: „Já jsem Apollův,“ další: „Já jsem Petrův“ a další „Já zase Kristův.“ (1K 1,12)

Škatulky. Mám to s nimi těžké. Rodem a výchovou ateista, obrácením letniční křesťan, teologickým vzděláním anabaptista, srdcem evangelík a na bohoslužby chodím nejraději k Láďovi Heryánovi do katolického kostelíka Nejsv. Trojice. Za těch 32 let od své konverze jsem poznal spoustu českých církví, sborů a společenství, mnohde jsem pobyl poměrně dlouho a mnohde se i podle svých možností snažil sloužit, přesto jsem se zatím nikde nedokázal plně identifikovat a trvale zakotvit.

Proto mě před pár týdny nadchl článek prof. Martina C. Putny, který lze považovat za jeho „evangelický coming-out“ („Poznámky pozdního příchozího“, Pt 8/2018). Známý český katolický intelektuál tu jakožto „dělník jedenácté hodiny“ veřejně oznamuje svůj vstup do ČCE – a kromě své náklonnosti k ní vyjadřuje i několik impulsů a námětů k promýšlení její budoucnosti. S Martinem jsme stejný ročník, oba z ateistických rodin, ve stejném roce jsme se stali křesťany (i když každý na jiném pólu ekumenického spektra), oba máme za sebou (poměrně divokou) charismatickou zkušenost, v posledních letech se velmi přátelíme a v mnoha věcech velmi souzníme – a oba teď ve zralém věku přistupujeme k evangelictví (i když on je i tentokrát napřed).

Putna ve svém článku uvádí nejprve tři devizy, které jej k ČCE patrně přitáhly: tato církev podle něj jako jediná u nás disponuje dostatečným teologickým pokladem nova et vetera (sr. Mt 13,52); nabízí „prostředí přátelské a vstřícné“, kde církev je „prostředkem… nikoli cílem“; a navíc „obstála ve společenské krizi posledních let“, takže na rozdíl např. od ŘKC „jasně stojí na straně společnosti otevřené a slušné“.

Poté přidává pět krátkých námětů k dalšímu směřování největší české protestantské církve: ČCE se podle něj „příliš spoléhá na své tradiční struktury“; nedostatečně využívá svůj potenciál „být integračním prostorem všeho nekonzervativního, neklerikálního, nefundamentalistického křesťanstva napříč denominacemi i mimo denominace“; potřebuje do svých vetera zahrnout celý „kontinuální proud křesťanství jiného-než-mocenského, jiného-než-institučního“ od rané církve až po současnost; měla by také radikálněji konat svá nova, tj. „hlasitěji se vyslovovat ke společenským otázkám“; a konečně: měla by se „obrátit ke všem těm, kdo trpí v prostředí konzervativním a klerikálním, a říci jim: Pojďte ke mně všichni…“

Karl Rahner před lety přišel s konceptem anonymního křesťanství. Tomáš Halík se v tomto smyslu opakovaně označil za „anonymního jezuitu“ – a mohu-li si tuto řečnickou figuru vypůjčit, sám se považuji za (alespoň prozatím) „anonymního evangelíka“. Jako aktivní člen facebookové skupiny Přátelé ČCE, jako častý návštěvník i občasný kazatel na evangelických bohoslužbách, ale zároveň dosud jako outsider, pokud jde o členství v ČCE, jsem Putnovy „poznámky pozdního příchozího“ četl s nadšeným pocitem, že bych podepsal každé jeho slovo. Jeho vize ČCE nikoli jen jako jedné denominace mezi mnoha jinými, ale jako laskavého a přátelského „integračního prostoru“ křesťanství ne-klerikálního, ne-institučního a ne-mocenského (a v tomto smyslu tedy ne-konzervativního) mě vyloženě nadchla: takového prostoru bych určitě chtěl být součástí, takový prostor bych ze všech sil chtěl pomáhat vytvářet, do takového prostoru bych chtěl zvát své věřící i nevěřící přátele – duchovní hledače a bezdomovce.

O to více mě překvapila ostrá reakce na Putnův článek ze strany Jakuba Drápala („Konzervativní evangelíci ven?“ Pt 10/2018). Jakub, kterého znám jako laskavého a upřímného křesťana z Braníka a inteligentního diskutéra na facebooku, pojal Martinův text jako útok proti teologicky konzervativním věřícím mezi evangelíky a vystoupil na jejich obranu. Píše, že některé Putnovy poznámky jsou „problematické a až nepřátelské vůči … konzervativním proudům v církvi“. Prý sice „zní pěkně – schovává se ale za nimi více, než je zdrávo“. Putna údajně volá po „konfrontaci konzervativních proudů a obecně obracení se proti konzervativcům“ a dokonce snad navrhuje „kampaň proti konzervativním názorům v evangelické církvi“, což by „jistě vedlo k odchodu mnohých členů do konzervativnějších církví.“

Jakub Drápal toto údajné vyhánění konzervativců samozřejmě odmítá, neboť, jak správně vyzdvihuje, ČCE „je dlouho domovem pro konzervativce i pro liberály“. Domnívám se ale, že jeho vehementní obrana proti takovému vyhánění je zbytečná a zcela pomýlená. Pramení totiž (jak Drápal sám ve svém textu připouští), „z nedostatečně vymezeného pojmu konzervativec“. Zatímco Putna zjevně mluví o konzervatismu politickém, kulturním a sociálním, Drápal brání (osobitě chápaný) konzervatismus teologický. V jeho pojetí je konzervativec ten, kdo „navazuje na pietistickou tradici, klade velký důraz na Bibli a snaží se žít podle ní.“

Pomiňme, že pietisté byli ve své době všechno jiné než konzervativci a že ani Putnovi či liberálním teologům by neměl být upírán důraz na Bibli a snahu žít podle ní. Jde tu hlavně o to, že Putna odmítá zcela jiný konzervatismus, než jaký Drápal hájí. Když Putna vidí v ČCE prostor pro „nekonzervativní křesťanství“, přidává vysvětlující adjektiva: přátelské, vstřícné, neklerikální, nefundamentalistické, jiné-než-mocenské, jiné-než-instituční, společensky angažované. To přece není nic proti pietismu a už vůbec ne proti Bibli a snaze žít podle ní! Stačí vzpomenout na anglického pietistu Williama Wilberforce nebo na amerického baptistu M. L. Kinga, které jejich „důraz na Bibli“ a „snaha žít podle ní“ vedly k zásadním střetům se společenským a politickým konzervatismem jejich dnů. Jejich biblický konzervatismus je motivoval ke společenskému liberalismu: bojovali za osvobození („liberation“) těch, kdo byli „obtíženi břemeny“ tehdejších tradičních poměrů.

Když tedy Putna říká, že je potřeba „odložit zdvořilost ve vztahu ke konzervativním, klerikálním a fundamentalistickým proudům“, ocitá se v podobné konfrontaci jako Wilberfoce a King: naráží na „šeredné, totiž ultrapravicové politické konotace“ takových postojů (často podpíraných rádoby zbožnými řečmi o tradičních hodnotách). Dokládá to konkrétním příkladem: představitelé ČCE by neměli ze zdvořilosti kráčet v čele fašizujících průvodů, jsou-li do nich jinými náboženskými představiteli přizváni. To je, oč tu běží. Putna nevyzývá liberální evangelíky, aby odložili zdvořilost vůči svým konzervativním souvěrcům a vyštípali je z církve. A rozhodně nikoho nevyzývá, aby přestal číst Bibli a řídit se podle ní.

Souhlasím s Jakubem Drápalem, že máme problém s vymezením pojmů. Je to vidět i tam, kde se ve svém textu dotýká údajných „představ liberálů o tom, že není potřeba takřka žádných pravidel či doporučení, jak vést život“. To by asi málokterý liberální evangelík podepsal. Mícháme hrušky s jablky, teologii s politologií, jeden o voze, druhý o koze, jeden Pavlův, druhý Apollův. Co s tím? Přinejmenším si dejme na tyto škatulky pozor. Nedávejme druhým nálepky, se kterými se neztotožňují, nevkládejme jim do úst postoje, které nezastávají, a nebraňme se proti útokům, které se nekonají.

Možná by ale stálo za to vůbec tyto matoucí pojmy nepoužívat. Sám mám spoustu (ultra)konzervativních přátel v Kristu, kteří mě odepsali jako liberálního odpadlíka a volnomyšlenkáře. Na druhé straně jsem pro spoustu kovaných evangelíků nadosmrti fundamentalistický evangelikál, potrhlý charismatik a nevím, co ještě. Co tedy jsem: evangelík, nebo evangelikál, konzervativec, nebo liberál? Záleží, koho se ptáte, já se ale s žádnou z těch nálepek neztotožňuji. Jsem křesťan, jsem člověk, jsem já. V době, kdy je naše společnost záměrně a intenzivně rozdělována konfrontačními nálepkami, v době, kdy se za „konzervativce“ považují např. komunisté a různé nahnědlé okamůry, a za „liberály“ naopak třeba příznivci demokracie a lidských práv, už tyto termíny nejsou k ničemu. Jen nás rozdělují na farizeje a saduceje, na my versus oni, v nejsmutnějším případě na lepšo- a horšokřesťany. Co kdybychom se jako sourozenci v Boží rodině tomuto diabolickému rozdělování vzepřeli? Co kdybychom zkusili žít jako občané alternativní polis, jako členové Boží rodiny, o které se dá říct (mohu-li parafrázovat apoštola Pavla): „Není tu už rozený evangelík nebo pozdní příchozí, pražský kavárník nebo vesničan, pravičák nebo levičák, konzervativec nebo liberál – všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ (sr. Gal 3,28)

A to je myslím přesně to, o co jde Putnovi i Drápalovi. Mně také – a asi nám všem.