V roce 2002 vyšla v nakladatelství Rybka Publishers v českém překladu deset let stará studie známého politického ekonoma a filosofa Francise Fukuyamy. Kniha je opatřena čerstvým úvodem sepsaným měsíc po 11. září 2001. Titul: „Konec dějin a poslední člověk“ se v zevrubně psané publikaci rozvádí a vysvětluje z více úhlů. Za klíčový „psychologický“ faktor pokládá autor v souladu s Hegelovým pojetím nově vyložený Platonův pojem pro zbylou část duše vedle rozumu a žádosti. Ta se nazývá thymos, v Platonově pojetí vznětlivost, v Hegelově boj o uznání. Tato lidská mohutnost je dle autora vlastním hybatelem lidských dějin. Thymos vede k úsilí o spravedlnost, mravnost i k sebeobětování. Ale může se také zvrtnout v touhu ovládat druhé. Stimuluje jak úsilí o volnost, rovnost, bratrství, tak o prvenství a potlačování druhých. Vzbuzuje v člověku nejlepší lidské vlastnosti, ale má potenci i zcela opačnou.
Fukuyama na mnoha příkladech dokládá, že liberálnědemokratické systémy nejlépe ventilují tuto prastarou lidskou snahu o uznání. A to jak samotnou existencí politické soutěže, tak zvláště ve sféře ekonomické. Hospodářský zápas s konkurencí totiž nahrazuje tradiční válku s protivníkem. Přesto je thymos dokladem, že materiální zájem není v člověku jako takovém tím dominantním hybatelem. Lze to dokázat na mnoha zdánlivě nevysvětlitelných případech. Uveďme alespoň jeden: Proč by se vojáci hrnuli do války na obranu demokracie a svobody, když riskují ztrátu vlastního života? Tu jistě nemůže být hospodářský zájem tím určujícím motivem. Je to thymos, který v člověku probouzí smysl pro oběť ve prospěch dobra. Ale co určuje v člověku, že thymos se vyvine pozitivně, nikoli negativně? Proč se ochota nasadit vlastní život v liberálních společnostech vytrácí?
Americký myslitel se zabývá mnoha různými aspekty své zásadní, ve světě známé teze, že liberální demokracie představuje natolik zavedený a osvědčený koherentní politický systém, že v současnosti není myslitelný žádný lepší, vyšší, dokonalejší. A přece se jeho studie nebrání otázkám nad samotnými principy liberalismu. Autor si uvědomuje, že tento myšlenkový směr, který se v Hegelovi a jiných myslitelích evropské filosofické tradice odloučil od svého křesťanského zdroje, je sám o sobě rozporuplný. Na jedné straně vedl k relativizaci absolutních pravd, na druhé straně je sám touto relativizací ohrožen. Jestliže neexistuje absolutní pravda, nemá se tolerance, bez níž je život v liberální demokracii nepředstavitelný, oč opřít. Proč tolerovat druhé, co mě k tomu nutí? Proč bych neměl jiné lidi ohrožovat? Boj o uznání se může takto proměnit v megalothymii, v touhu po uznání za nadřazeného druhým.
Hegel ještě považoval křesťanství za „rabské“, ne dost vyspělé, neboť dosud vázané na biblickou mytologii, ne dost svobodné, neboť vše očekávalo od osvobození v nebeském království. Oproštění liberalismu od absolutní pravdy však dovedlo euroamerickou společnost do fatálního rozporu. Společnost se sice ustavila jako liberálnědemokratická, což je výraz nesmlčitelného pokroku v lidských dějinách. Zato však chybí definice člověka, který v této svobodné demokracii žije. Chybí li metafyzická základna, pak isothymie, boj o uznání za rovného druhým se nezastaví před žádným prahem a může způsobit vnitřní rozklad lidské společnosti.
Za mravně opodstatněná isothymická hnutí lze považovat úsilí o zrovnoprávnění ras, o zrovnoprávnění žen, atp. Tyto snahy západní společnosti právem akceptovaly. Osvobozovací proces však pokračuje: Nyní se hlásí o slovo homosexuálové. Z jakého důvodu jim odepřít jejich žádost o uznání? Proč by neměli mít stejná práva jako ostatní? A co zvířata? Proč by neměl být trest za zabití zvířete stejně přísný jako trest za zabití člověka? Vždyť jeli člověk jen nejvyšší živočišnou formou, jaká je jeho podstatná odlišnost od ostatních živočichů? Zatímco liberálnědemokratické systémy jsou obecně přijímány, pohled na člověka a jeho určení je zkalený. Proto Fukuyama v poslední části knihy konstatuje: „Má li být liberalismus úspěšný, musí přesáhnout své vlastní principy.“ Spis nabízí vydatnou stravu pro duši člověka lačného myšlení, jež by mu pomohlo orientovat se v dnešním světě. Tím spíše pro křesťana, který zde najde nejeden podnět pro reflexi svého vlastní poslání „na konci dějin“.
Centrální katolická knihovna připravila ve dnech 13. 2. – 12.4. 2004 výstavu „Stvořil Bůh ratolest“. Je věnována křesťanským motivům v díle básníka a zpěváka Karla Kryla (1944-1994) a jeho víře tak, jak o ní sám mluvil v rozhovorech a životopisech a jak o ní svědčí výpovědi lidí jemu blízkých. Připomíná také přátelství s opatem břevnovského kláštera Anastázem Opaskem (1913-1999), který byl Krylovi duchovním otcem od prvních let zpěvákova pobytu v exilu. Ústředním motivem výstavy jsou písně z EP desky Carmina resurrectionis (Zapření Petrovo, Jidáš, Žalm 71., Děkuji), připomenuty jsou texty inspirované Novým zákonem (Salome, Gloria, Pieta) i starozákonními motivy (Žalm 120.). Písně doprovázejí Krylovy promluvy z Radia Svobodná Evropa, publikované v knížce Krylogie, a vzpomínky opata Opaska, biskupa Václava Malého, faráře Sváti Karáska a dalších. Na výstavě jsou použity publikace a dokumenty z CKK, knihovny Libri Prohibiti, Klubu Karla Kryla, Fan klubu KK a ze soukromých sbírek. Výstava je součástí projektu Česká hudba 2004 (http://www.ceskahudba2004.cz), bližší informace najdete na stránkách www.ckk.cz.
Kontakt: Jarmila Štogrová, CKK, mailto:stogrova@ckk.cz, tel. 220 181 320
Centrální katolická knihovna, Thákurova 3, Praha 6-Dejvice, budova Arcibiskupského semináře, přízemí vlevo, otevřeno denně od 9 do 17 hodin, v úterý a ve středu do 20 hodin.