(8.–10. dubna) – Vzpomínka na Dietricha Bonhoeffera
Muži 9. dubna 1945 popravení ve Flossenbürgu byli Dietrich Bonhoeffer, Wilhelm Canaris, Ludwig Gehre, Hans Oster, Fiedrich von Rabenau, Karl Sack a Theodor Strünck. Protestant už psal o letních mezinárodních setkáních mládeže na místě bývalého koncentračního tábora, která jsou zaměřena na besedy s bývalými vězni. Letos se setkání uskutečnilo v dubnu, na připomínku popravy hrdinů odboje, a předkládáme vám krátké reportáže dvou studentek.
mž
„…dem Rad unter die Speichen fallen“ neboli Spadnout pod kola historie
Letos jsem poprvé navštívila památník bývalého koncentračního tábora ve Flossenbürgu. Ve dnech 8.–10. 4. zde německá organizace Evangelische Jugendarbeit konala upomínkovou akci u příležitosti 60. výročí zavraždění významného evangelického teologa Dietricha Bonhoeffera. Tento muž byl jedním z–představitelů protihitlerovského odboje za 2. světové války a byl proto 9. dubna 1945 ve Flossenbürgu oběšen.
Bývalý koncentrační tábor ve Flossenbürgu je dnes zajímavě a citlivě koncipovaný památník hrůz 2. světové války. Jeho existence přispívá k tomu, aby zlo uplynulé doby nebylo naší společností zapomenuto, ale aby bylo vyvažováno vzpomínkami, modlitbami a dobrými činy, k nimž toto místo skýtá příležitost. Je důležité, aby se lidé na podobných místech scházeli, uvědomovali si svoji minulost a poučovali se z ní. Jsem ráda, že jsem se mohla zúčastnit akce, jejímž cílem bylo právě toto živé a poučné pronikání i do těch nejtemnějších stránek naší minulosti.
Program letošního flossenbürského setkání mi umožnil seznámit se s osudem, dílem a teologickým odkazem Dietricha Bonhoeffera. Ve svých náboženských úvahách se Bonhoeffer zaměřuje na církev, určuje její roli a úkoly. Církev má podle něj existovat pro člověka, má se aktivně a pozitivně účastnit života společnosti, pomáhat, sloužit, obohacovat. Bonhoeffer si však nevšímá pouze církve jako celku, nýbrž oslovuje též osobní víru jednotlivce. Zaujala mne jeho výzva, aby se každý člověk vzdal své ctižádosti a plně se odevzdal víře a vůli Boží, aby se modlil a jednal spravedlivě. Tato myšlenka nabývá váhy právě proto, že ji Bonhoeffer v celém svém životě plně realizoval. Jeho mučednická smrt, při níž dokázal svou plnou důvěru a odevzdanost Bohu, přináší lidem naději, že Boha a jeho oporu lze nalézat i v nejtěžších životních situacích.
Další velmi zajímavou složkou víkendového programu byla diskuse s hrabětem Otto Philippem von Stauffenberg, synovcem hraběte Philippa Schenka von Stauffenberg, který byl strůjcem atentátu na Hitlera v roce 1944.
Součástí programu byla i široká nabídka hudebních a divadelních workshopů. Vyvrcholením celého setkání bylo sobotní uctění památky zavražděného Dietricha Bonhoeffera, které proběhlo před úsvitem přímo na místě popravy.
Spadnout pod kola historie – znělo motto našeho setkání ve Flossenbürgu. Jistě se nám během něj podařilo ponořit se hlouběji do událostí minulého století a prožít alespoň částečně atmosféru válečné doby. Setkání přispělo k tomu, aby varovné zprávy o hrůzách holokaustu nebyly přehlíženy a zamlčovány, ale pravdivě uchovávány a předávány dalším generacím.
Markéta Zemenová
Mládež potkává vzpomínky
Když jsme se v pátek ráno houfovali na pražském hlavním nádraží, odkud jsme odjížděli na setkání evropské mládeže ve Flossenbürgu, zjišťovali jsme, že nejsme všichni evangelíci a že ne všichni tak úplně víme, kdo přesně ten Bonhoeffer byl. Ne že bychom nevěděli nic, ale bylo toho pomálu.
Dubnové setkání mládeže v bývalém koncentračním táboře ve Flossenbürgu mělo hlavní náplň: připomenout si památku Dietricha Bonhoeffera. Skutečně hlavně tu památku. O jeho díle, o tom, jaký vliv mělo, jsme se toho totiž příliš nedozvěděli. Ne všichni totiž uměli německy (původně mezinárodní rozměr celé akce a s ním související angličtina se vytratily, když přijelo pět set místo plánovaných dvou set účastníků – převážně Němců) A především, dnešním mladým se pouštějí filmy, z nichž se hlavně dozví, že Dietrich měl sedmnáctiletou snoubenku, dávají se jim tlusté šanony s materiály o Vyznávající církvi, ale zpracovat z nich mají v několika minutách jen pár stránek a na seminářích o Bonhoefferově teologii se vymýšlejí nové žalmy inspirované Bonhoefferovými citáty. Workshopy byly velmi interaktivní, ale málo informující. Jistě, z knih se dá číst doma.
Bonhoeffer byl ve Flossenbürgu popraven, nepracoval tam, nevěznili ho tam; večer ho přivezli a ráno popravili. Právě proto pietní akt vrcholil v brzkých ranních sobotních hodinách, kdy jsme kladli bílé růže ke stěně, před níž se o šedesát let dříve houpala oprátka. Jednou z položek ve večerním a nočním programu, který začínal o půl deváté a končil růžemi asi v půl šesté, bylo filmové zpracování posledních let Bonhoefferova života. Zatímco při filmové popravě už svítalo, nás v pět ráno osvětlovali pouze kameramani a fotografové, jinak byla tma. Tma, vlhko a zima.
Sobotní odpoledne většina z českých účastníků strávila nasloucháním vyprávění pana Berana, který koncentrák zažil a přežil. Vyprávění a příběhy, předané vzpomínky, v tom byla největší síla celého setkání. Večerní grandiózní banket se naštěstí nekonal v bývalém esesáckém kasinu, ale v bílém stanu před budovou bývalé Komandantury.
Nedělní bohoslužby jsme viděli na obrazovce v katolickém kostele, do evangelického jsme se totiž už nevešli. Bohoslužbami setkání pořádané organizací Evangelische Jugendarbeit pro většinu účastníků končilo, proto už nestihli odpolední odhalení Bonhoefferovy busty, která je umístěna v kostele v parku za bývalým koncentrákem. Kostel hned po válce postavili Poláci – z rozebraných strážních věží.
Magdaléna Trusinová