Feministická naděje na periferii současného křesťanství

Před nedávnem jsme si povídali v rozhlasovém pořadu Hergot! s křesťanskými feministkami z aktivistické skupiny RFK. Mladí lidé především z římskokatolické, ale také evangelické církve nebo dokonce z necírkevního prostředí se začali scházet, aby reflektovali problematické signály, které jejich církve posílají do společnosti, ale i vlastní pozici v církevním společenství.

Spojení křesťanství a feminismu vypadá překvapivě a problematicky v době, kdy se mnozí křesťanští představitelé formují do konzervativních bloků proti „neevropské kultuře islámu“ na jedné straně a „evropské kultuře liberalismu a feminismu“ na druhé straně. RFK tu ale jsou a vstupují viditelně i do veřejného prostoru. Mají za sebou happeningy upozorňující na nerovné postavení žen v katolické církvi, otevřené dopisy kardinálu Dukovi odsuzující jeho přibližování prezidentu Zemanovi nebo protest proti Národnímu pochodu pro rodinu, který spojil otázku interrupcí s rasismem a homofobií. Nejde jim jen o situaci žen, ale o svobodnější a nehierarchické společenství v církvi i mimo ní.

Reakce na křesťanské feministky jsou různé a mnozí se zvlášť ke snahám změnit katolickou církev staví odmítavě. Na tvrzení, že římskokatolická církev už je prostě taková a odmítání jejího patriarchálního a hierarichického uspořádání znamená odmítání její podstaty, se paradoxně shodnou jak církevní dogmatici, tak sekularističtí antiklerikálové. Komu se to nelíbí, měl by prý odejít. Feministky z RFK z církve neodcházejí, protože by to prý bylo moc jednoduché. Cesta, kterou si vybraly, není snadná, ale má svůj smysl.

Feministický aktivismus na hraně církve s sebou nese dynamiku kritického ostnu a naděje. Feminismus, který ukazuje, že osobní je politické, pomáhá rozkrývat ďábelské mechanismy na utváření pocitů viny, vztahů závislosti a studu za vlastní sexualitu, které se často ukrývají v křesťanských společenstvích.

Radikální otevření podobných problémů je však nadějí pro každého, kdo má s křesťanstvím své vnitřní problémy. A to je téměř každý věřící. Feministky ukazují, že naši společnou tradici nemusíme nechat těm, kteří sebejistě obsadili vykladačské pozice. V tomto ohledu je feministický hlas vzdoru také hlasem naděje.