Fata morgana komunismu

Číslo

Dnes strašidlo komunismu neobchází. Fata morgana komunismu se zjevuje a vábí. Láká zklamané i poctivě hledající. Není pochyb, že žijeme ve světě, v němž mnozí žízní po společenské i hospodářské spravedlnosti. Není divu, že fata morgana se zjevuje a láká – dovede nabízet přesvědčivě vábné vize. Navíc dnes využívá zákonitosti nivelizace paměti, která minulost přikrašluje. To zakusil Mojžíš na poušti, když poutníci vzpomínali na pórek a hrnce masa. Starověké svědectví potvrzuje pravdivost teze o ztrátě paměti. Mnozí byli přesvědčeni, že v egyptském otroctví to nebylo zase tak zlé, jak dnešní někteří zlí jazykové tvrdí.

Nelze se divit, že 55 % lidí považuje socialismus za dobrý koncept, jen byl v minulosti špatně implementovaný – jak se dnes odbornou řečí říká. Jakoby tehdy neřádila korupce, státem organizovaná diskriminace společenská i intelektuální. Zcela jistě diskriminace tlačila a deptala. Komunistická společenská teorie s ní přímo počítala. To si odnesla z Marxe a jeho pokrokářské dějinné vize. Společensko-hospodářská diskriminace byla oficiálně potvrzena ústavou z roku 1960.

Na socialistickou minulost přejně vzpomíná 60 % Maďarů, 63 % Rumunů. Také zde paměť selhává, takže se nelze divit situaci u nás. Jak ale můžeme brát vážně hlas dnešních amerických neomarxistů, chtějí-li svou společenskou krizi léčit Marxem? V které zemi se Marxovy teze osvědčily? Nebo jejich zkušenost s americkými komunisty šedesátých let minulého století, s nimiž nenásilné hnutí za lidská práva nechtělo nic mít, představuje alternativu pro dnešek? Která země a které období legitimizuje jejich naděje a vize?

Nadšení mladým Marxem a trauma vyhoření

Intelektuálové kanadští (Leo Panitsch) i newyorští (David Harvey) či evropští (Slavoj Žižek) fatě morganě věří, tak jako před šedesáti lety Milan Machovec, J. L. Hromádka a jeho žáci, ale též filosofové Karel Kosík a Vítězslav Gardavský, ekonom Ota Šik, filosofové Roger Garaudy, Ernest Bloch a Jean-Paul Sartre, a desítky dalších zvučných jmen, o českých spisovatelích nemluvě. Někteří vystřízlivěli a zemřeli v osamění (Vítězslav Gardavský). Někteří přešli ke katolictví (Milan Machovec), jiní k islámu (Roger Garaudy). Jiní přednášeli teorii o třetí cestě mezi kapitalismem a socialismem v zahraničí (Ota Šik). Posledně jmenovaného kriticky zhodnotil Arthur Rich. To neučinil Francis Fukuyama, ač mluvil o konci dějin a velkém rozvratu. Šikova třetí cesta ho zřejmě nezaujala. Jaké vize a žáky má Ota Šik dnes? Mnozí zapálení marxisté a maoisté šedesátých let vnitřně vyhasli a odrodili se.

Vyhasnutí nebylo zapříčiněno jen tvrdostí stalinismu či tanků v roce 1956 (Budapešť) a 1968 (Praha), 1979–1989 (Afghánistán), 1989 (Čína). Marxovy perfektní společenské analýzy se staly v pravém slova smyslu perfektní, tedy minulé. Nepředjímaly problémy spojené s uskutečňováním těchto pouček v rámci socialismu. Proto museli přijít revizionisté a revidovat Marxe. Začali přemýšlet o společenských nástrojích, o nichž Marx přemýšlet nechtěl anebo ani nedovedl.

Limitovanost marxismu

Na limitovanost a těžké intelektuální nedostatky marxismu upozorňovala od konce 40. let Božena Komárková. Pramenily z Marxova pojetí práva, spravedlnosti a společenských institucí, které opíral o Hegelovy vize a analýzy. Hegel vypracoval pozoruhodnou filosofii práva a státu, zůstal však v zajetí římského chápání práva. Nic nepomáhá to, že Marxův dědeček byl rabínem a Hegel protestantem. Marx totiž z židovství a křesťanství převzal jen velmi málo. Z biblického pojetí práva, které je zásadně jiné než římské, nepřevzal vůbec nic. Nerozpoznal, že v náboženském světě nehraje právo jen roli socioregulativní (správně-soudní), ale také a hlavně roli hermeneutickou a konstitutivní. Židovství i křesťanství totiž vytyčuje práva, svobody a důstojnost člověka, a ustavuje státní zřízení, které zaručuje církvím právo na vlastnictví, shromažďování, svobodu vyjadřování, samosprávu, svobodu vyznání a mezikonfesní toleranci, což byla mnohaletá zkušenost mimoevropských církví na americkém kontinentě.

Hegel si ve své eurostřednosti nevšímal působnosti common law a pozitivní role reformovaného náboženství v Nové Anglii. Novoanglický demokratický experiment je v logice hegelovského myšlení možné označit za slepou uličku dějinného vývoje. Svým způsobem toto přesvědčení vyjádřili komunisté ústavou z 9. května 1948. V ní naznačili nutnost transformace dosavadní euroamerické demokratické právní kultury. Zákony z podzimu 1948 uzákonily převýchovné pracovní tábory, do nichž byli odvlečeni lidé bez řádného soudu. Autoři zákonů taxativně vyčíslili tresty za široce pojatou tzv. protistátní činnost. Justici podřídili vedoucí složce státního aparátu, a tak společnost podřídili totální vládě vizionářů zářných zítřků a ideologicky nadřazených technologů moci (Avtorchanov – Technologie moci).

S marxisty se těžko hovoří o demokratických principech

O náboženském fenoménu Marx věděl, ale tak jako mnozí jiní, kteří sice správně kritizovali mocenské působení státních evropských církví, neviděli však drobnou nábožensko-společenskou práci náboženských společenství a hnutí, která vytvářela morální a náboženské hodnoty v rámci chaotického evropského kontinentu. Marx neměl pochopení pro problém lidských práv jedince, pro závaznost ústavně-právního státu, pro základní principy občanské společnosti.

Byl plně zaujat děsivou společenskou nespravedlností 19. století, jejíž kořeny viděl v ekonomice, v hospodářském vykořisťování. Další typy společensko-státní diskriminace považoval za druhořadé, protože prý zákonitě ze společnosti vymizí, až bude nastolena beztřídní společnost. Stát a právo měly pro něj negativní předznamenání, protože byly jen nástroji vládnoucí buržoazní třídy. S vyřešením hospodářské diskriminace mělo dojít k vytvoření nového typu společnosti a nového člověka. Tak o tom snili revolucionáři V. I. Lenin a Lev Trockij a další. A svým způsobem i sovětští spisovatelé jako Vladimír Majakovskij, i někteří čeští, mezi nimi i později světově proslulý Milan Kundera. V průběhu let vystřízlivěl a sepsal hořce účtující a do značné míry i mlžící román Žert (1967).

Nevím, o jakých marxisticko-společenských analýzách hovořit s dnešními komunisty. Nejde jen o distancování od zločinů komunismu padesátých let, jde hlavně o zastaralost komunistických společenských analýz a metod organizování společnosti, jak jej představuje marxismus-trockismus-leninismus-stalinismus či perestrojka.

Ani Gorbačov nenabídl nějakou intelektuální výhybku, po které by mohl marxismus ujíždět k lepší budoucnosti. Jak upozorňují dnešní analytici, vývoj v Sovětském svazu se mu spíše vymkl z rukou, než že by měl čas na intelektuální reformování marxismu-leninismu. Byl také jen technokrat, nikoli filosof nebo dramatik na trůnu.

I kdyby čeští komunisté navazovali na intelektuální špičky 60. let (což příliš nedělají), právě ony zajímavé a často i světlé postavy se ke konci let šedesátých od marxistických analýz 19. století odkláněly, a hledaly v jiných tradicích. Obrátily se k jiným společenským analýzám, a někteří dokonce k náboženství a náboženské spiritualitě. Gardavského rozsáhlá studie o příběhu proroka Jeremiáše je i dnes pozoruhodná, pravděpodobně je však stále jen v samizdatovém vydání.

Občanská společnost jako morální společenství

Příkladem inspirujícího odklonu od s marxismem sympatizujícího chápání společenské reality, což byl dosti častý případ západoevropského intelektuála šedesátých let minulého století, pokud nesklouzl rovnou k sympatiím s kulturní revolucí čínského maoismu, je pro mne Jürgen Habermas. Ten svou přednáškou Víra a vědění (2001) upozornil na změnu paradigmatu a hovoří o post-sekulární společnosti. Naznačil, že světová náboženství mají svůj podíl na vzniku sekulárně-demokratického světa. Proto hovoří o post-sekulárním světě. Upozorňuje i Benedikta XVI. na význam občanské společnosti, na význam ústavních závazků, práv a svobod pro sféru náboženskou i civilní.

J. Habermas bere vážně občanskou společnost a označuje ji za morální společenství, společenství morálně se rozhodujících lidí. Váží si právní tradice a ústavních závazků, proto se tolik nebojí o budoucnost Evropy, ať v ní budou žít jakékoli náboženské menšiny. Neobává se tolik jakéhokoli náboženství, včetně islámu, pokud Evropa bude trvat na svých demokratických ústavách a závazcích z nich vyplývajících. Vidí v demokratických morálních společenstvích a tedy i v náboženstvích, zárodky tolerance jedince i celých společenství. Neobává se ani přemrštěně rozmanitých politických hnutí, protože doufá v sílu občanské společnosti.

Habermas se svým myšlenkovým záběrem přiklonil k americkému chápání společenské smlouvy s náboženskými kořeny. Přiklonil se k docenění úlohy ústavy a práva, ideové a náboženské tolerance, což je ideová struna, na kterou může společně s náboženskými společenstvími hrát i on jako člověk „nábožensky nemuzikální“. Marx tuto strunu nezná. Umějí ji naladit čeští marxisté? A jsou američtí neomarxisté nábožensky muzikálnější? Nevím.

Aktuální křesťanská témata

Pokud by měli křesťané dneška jasně prezentovat, o jaké společenské a náboženské hodnoty jim jde, pak do našeho světa jasně promlouvají dva teologové:

(1) Martin Luther King. Jr., který navazoval na novoanglickou smluvní tradici i biblické evangelium. Zvěstoval celosvětové bratrství, důstojnost všech ras a sociální odpovědnost. Odmítal komunistické hodnoty i komunistickou společenskou strategii, ale o sociálně citlivý stát mu šlo. K němu se přidružují myslitelé, kteří navazují na americko-puritánskou smluvní tradici. V české tradici na ni navazoval T. G. Masaryk, Božena Komárková a do jisté míry i ti, kteří rádi zpívali spirituály. Dnes se k těmto předchůdcům přidávají teologové podobně biblického založení, kteří měli a mají odvahu se solidarizovat s umlčovanými a marginalizovanými v dnešní společnosti. A přidružují se též ti, kteří se vydávají na cestu odluky církve a státu, pokud jejich horizontem není snaha o přežití církve, ale investování darovaných peněz do druhých, do morálního společenství.

(2) Druhým mužem je Hans Küng, který nepřeslechnutelně oslovil věřící všech náboženství svým Světovým étosem. Projektem (1990; česky 1992, Archa, Zlín). Světový étos přinesl plody v Prohlášení kongresu světových náboženství – Chicago 1993 – a dalšími pokračováními, z nichž prozatím poslední se odehrálo v Melbourne 2009 pod záštitou OSN. Jde o celosvětové hnutí, které navazuje na étos Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 a na její novoanglické předchůdce z 18. století. Prohlášení kongresu kajícně vyznává podíl na společenské krizi dneška. Přiznává podíl náboženských společností na neklidu a chaosu světového společenství. Zástupci světových náboženství vyzývají k mírové mezináboženské spolupráci. Zvou k morálně-náboženskému dialogu, který svou smírností může ovlivnit i další vrstvy post-sekulární společnosti evropské, severo-americké i v dalších jednotlivých státech naší planety, na níž taková post-sekulární, nábožensko-morální společenství pomalu a někdy bolestně vznikají.