Evropa a muslimové

Číslo

8. Nemocný muž na Bosporu

Na rozdíl od Slovenska Charvátsko i po vítězství u Vídně zůstalo frontovou zemí. Za ústupu Turků se roku 1689 z jejich nadvlády osvobodili Srbové. Janičáři se však vrátili a ze strachu před pomstou uprchlo z Kosova na 80 tisíc lidí. Habsburská vláda je usadila na tzv. Vojenské hranici neboli v srbské Krajině, aby chránili Charvátsko před tureckými vpády.

Charvátský jesuita Jurij Križanič se pokusil získat pro plán osvobození všech Slovanů z turecké poroby ruského cara (1661). Navrhl mu ustavení jednotného slovanského státu pod ruským vedením. Jsme u počátků myšlenky všeslovanské vzájemnosti.

Rusové začali válčit s Tureckem za Petra I. K Černému moři se dostali až za Kateřiny II. a roku 1783 vyvrátili chanát krymských Tatarů. O tehdejší úrovni vlády v Istanbulu svědčí, že její ministři nedovedli pochopit, jak se ruské loďstvo mohlo dostat z Baltského moře do moře Středozemního, kde mělo podnítit Řeky k povstání.

Dalekosáhlé plány ruské carevny na rozdělení osmanské říše a na obnovení byzantského ortodoxního císařství podpořil Josef II. a jeho generál Laudon dobyl roku 1789 na Turcích Bělehrad. Avšak diplomacii anglické, holandské a pruské se podařilo nemocného muže na Bosporu zachránit. Evropským velmocem vyhovovala existence rozlehlé říše, v níž se jejich obchodníci těšili mnohým výsadám.

*  *  *

Islám přestal být pro Evropu smrtelným nebezpečím. S osvícenstvím se šířilo jeho chápání jako jednoho z významných náboženství. Herder pak oceňoval, že Muhammad přivedl k rozkvětu arabské ctnosti pouště. To již bylo po výpravě Napoleona do Egypta. Mínil odtud ohrožovat britské posice v Indii. Podnik, jak známo, podnítil rozvoj evropské orientalistiky.

K zemím v turecké sféře se vliv osvícenství dostával ztěžka. Jen za cenu krvavých řeží janičářů a opakovaných povstání 1804 – 1815 dosáhla část Srbska autonomie v rámci osmanské říše. Obdobně po bojích 1822–1830 získali Řekové na jihu samostatné království. Celkem plynulým vývojem od konce 17. století dospěla 1851 ke svobodě nepřístupná Černá Hora.

Když však Rusko roku 1853 nastoupilo proti tureckému panství nad rumunskými knížectvími, vyvstala proti němu aliance Anglie a Francie. Za příznivé neutrality Rakouska skoncovala v Krymské válce s ruskou převahou na evropské pevnině, jež trvala od porážky Napoleonovy.

Nad Balkánem vykonával protektorát „evropský koncert“ velmocí.

Prodlužovaná turecká nadvláda poznamenala zde život dalších a dalších generací. Uprostřed bojů o národní osvobození pokračovala zděděná zaostalost.

*  *  *

V samotném Istanbulu dokonce i snahy sultána Selima III. († 1807) o reformy mařilo islámské duchovenstvo. Teprve 1826 vláda likvidovala janičáře, modernisovala armádu, zavedla pevné platy pro státní úředníky. 1858 získali křesťané právo konat veřejné bohoslužby a měli mít přístup ke státním úřadům.

Úspěšnější byl již na počátku století egyptský místodržitel Mehmet Ali, na Turecku už fakticky nezávislý panovník. Vybudoval moderní loďstvo, otevřel zemi evropské kultuře. Egyptský imám at-Tahtáwí se ve Francii stal svědkem červencové revoluce 1830 a vrátil se s nadšením pro evropské ideje, přesvědčen, že patřily kdysi islámu.

To ovšem byl hlas ojedinělý. Zájem o Západ, pokud se vůbec projevil, se vesměs omezoval na snahu o překonání technické zaostalosti.

Až 1865 založené hnutí Mladých osmánců se soustředilo na neduhy vlastní země. V návaznosti na osvícenství stavělo proti konfesijnímu zřeteli příslušnost ke státu, odtud pak rychle přecházelo k tureckému nacionalismu.

V arabském světě se dále uplatňovalo hnutí podnícené Al-Wahhábím († 1792). Východisko viděl v překonání pověrčivosti, přepychu a výsad duchovenstva. Žádal návrat k původním ctnostem islámu a opravdové studium starých textů. Jeho přístup vzal za svůj Muhammad Ibn Sa´úd (1745), emír v srdci Arábie.

O století později fundamentalista Muhammad Abdo († 1905) viděl ve zdrojích islámu inspiraci k vyrovnání se s moderním světem. Nebezpečí, že islámský svět se stane kořistí Západu, hleděl čelit al-Afghání († 1895) hlásáním panislamismu – spojení všech muslimských zemí.