Evangelická etnografie

Antropolog Michal Pavlásek, který se zabývá mimo jiné problematikou menšin v prostoru jihovýchodní Evropy, se vydal do terénu, který z pochopitelných důvodů zajímá i nás: v nové knize totiž čtenáře seznamuje se životem ve vesnici Veliké Srediště (srbsky Veliko Središte), kde jsou jednou z výrazných etnokulturních skupin čeští evangelíci. Právě na ty se Pavlásek ve své práci zaměřil. Kniha, která je výsledkem jeho dlouhodobého výzkumu a velké účasti na životě českých evangelíků ve Velikém Središti, není prací teologickou ani religionistickou. Je ovšem zajímavým vzhledem do života specifické evangelické komunity a jiný úhel pohledu je rozhodně cenný.

Pokládám za důležité a velmi sympatické, že klíčovou část knihy tvoří autentické výpovědi Josefy Klepáčkové, obyvatelky Velikého Srediště, která čtenáře sama seznamuje s dějinami vesnice a českých evangelíků v ní, se sborovým životem ve Središti, s mezikulturními vztahy. Pavlásek vyprávění paní Klepáčkové reflektuje, interpretuje a dovysvětluje důležité reálie, ale z celé knihy je patrné, že toto autentické vyprávění sám pokládá za nejdůležitější. Josefa Klepáčková je přitom žena, která velmi živě prožívá svou víru v každodenním životě. Na Pavláskovu otázku po budoucnosti odpovídá sebevědomě a kalvinisticky: „Moja budoucnost se ale ví a taková bude, jak mi je určeno. Rozhodne se až na Soudě. Každý má svou budoucnost, jen neví, jak ji prožije. […] Moje se ví – já podle Písma vím, co je po životě – věčný soud a věčnost. To nemine nikeho.“

Důležitým motivem vyprávění Josefy Klepáčkové a celé knihy je jednak vzpomínání na minulost, jednak určitá hořkost právě v otázce budoucnosti: središťské evangelictví se nám ukazuje jako fenomén, který se pozvolna ztrácí. Z celého textu je patrné, že Pavláskovi hodně šlo o zachycení vzpomínky – aby se, až ve Središti čeští evangelíci nebudou – vědělo, že byli. Jde tedy o tradiční etnologický přístup, který je založen na mapování a zaznamenávání. Přestože je ale Pavláskova práce zakotvena v odborném přístupu etnologie a antropologie, jde o čtenářsky velmi přístupný text. Jde nakonec na prvním místě o živý příběh Josefy Klepáčkové, která historická a etnologická témata zachycuje svým pohledem a svým specifickým jazykem, v němž se mísí prapůvodní hanácký dialekt s občasnými srbskými přejímkami a knižní češtinou nadšené čtenářky: „Když můj strýček umřel, tento dvůr byl plný, hodně aj Srbů, Maďarů, to se nedívali na nácie. Půjdeme! Jeden Srb, co tady přišel, nikdy něco takového neviděl, tolik lidu, tento dvůr byl plný.“

Kniha je také zásadní ilustrací k divokým dějinám Balkánu ve 20. století. Všichni središťští Češi jsou evangelíci především z jednoho důvodu: Češi katolického vyznání se zde hlásili k německé národnosti – i když mluvili česky – a proto byli po druhé světové válce vyhnáni.

Moje původní obava, že by Pavláskova kniha mohla být další ukázkou romantizujícího národopisu, se nenaplnila. Právě naopak, jde o svěží text, který na vědecké rovině pracuje s poznatky současné antropologie a na rovině čtenářské a lidské funguje výborně: míří k podstatným věcem, jako by sám jeho autor načerpal něco ze střízlivé a sebejisté prostoty lidí, mezi kterými žil.

Michal Pavlásek – S motykou a Pánem Bohem. Po stopách českých evangelíků ve Vojvodině
Etnologický ústav AV ČR v. v. i. Praha – pracoviště Brno, Brno 2015