Duchovní život a Duch svatý

Číslo

Člověk je jednolitá bytost, existuje v těle, a to lze vidět. Co je ale člověk uvnitř, co je v jeho myšlení, jaký je jeho citový svět, kam směřuje jeho vůle, jaký je jeho duševní obzor?

Duševní život je spjat s přemýšlením a s citovým vnímáním a obráží v tělesných stavech. Také nervy prolínají lidským tělem a nervové přetížení či klid se projeví v citech, v myšlení, v duševním rozpoložení. Člověk dovede myslet a jednat mravně, ale i nemravně, a to nelze oddělit od jeho citového vnímání. Třeba láska přemýšlí, cítí, proniká do duševního světa, ozývá se v projevech navenek, zesiluje se anebo se zase ztrácí. Naopak závist a zloba člověka zatěžuje. Člověk potkává druhého člověka, mnoho lidí, a vznikají vztahy významné, dlouhodobé, kratší, prchavé, pěstované, zanedbávané. Člověk se utváří, rozhoduje se, zda povoluje závisti nebo je ctižádostivý, zda má sklon k manipulaci, zda trpí méněcenností a vynahrazuje si to nevšímavostí a tvrdostí. Naopak jiný se obětavě rozdává, myslí stále na druhé, je snášenlivý a trpělivý, až je zneužíván a sám se ocitne v samotě, nikdo jeho jednání neocení, nicméně on toho nelituje a ani sebe nelituje. To všechno je duševní, citová, myšlenková souhra, která se projeví navenek třeba ve výrazu očí a celého obličeje. Mluví se o srdci člověka a o duši člověka. Je mezi srdcem a duší nějaký vztah, nebo jsou to záměnné pojmy? Srdce je spíše středem lidské bytosti, jakýmsi jádrem člověka, duše spíše vykazuje proměny niterných stavů podle toho, na jaké situace člověk naráží, do jakých vstupuje anebo do jakých je zavlečen.

Je v člověku něco jako duchovní život, nebo nic takového není a je jen duševní, citový, myšlenkový a tělesný souhrn lidství? Zřejmě duchovní život v člověku je. Ale jak vypadá a kam patří, kde je v člověku umístěn? Zřejmě proniká vším, duševnem i tělesnem, a přece má asi nějakou svébytnost. Třeba je to jakási vrstva nad duševním životem, jakýsi nadhled, který se vnořuje do duševnosti a v ní se rozptyluje. Nebo je vespod a vynořuje se na povrch. Jindy člověk náhle cítí potřebu duchovního vnímání a duchovního pokrmu a nasycení. Když to nenajde u druhého člověka, hledá to třeba v církvi, ale i v literatuře, ve výtvarném umění, v hudbě, v některém náboženství anebo v přírodě. Ale zřejmě duchovní život je cenná skutečnost – dnes se mluví o spiritualitě – člověk by ji rád měl a třeba by ji rád rozšiřoval, zbohacoval a zveleboval. Největším statkem duchovního života člověka je svoboda. Ale kde ji vzít? A k čemu ji použít?

Křesťanství mluví o Duchu svatém. Co to je? Kdo to je? Je odvozen od Ježíše, který jej přislíbil. Přichází od Boha a je to někdo, kdo obdarovává. Tvoří víru, ta vzniká z jeho aktivity, ale člověk musí o víru dbát. Mezi křesťany jsou pojetí Ducha svatého, která vyvolávají pochybnosti. Někdo si myslí, že je zbožnější než druzí, někdo vyzdvihuje svá charismata, někdo se nadneseně domnívá, že je lepší. Taková duchovní povýšenost je ošklivá věc. Duch svatý má naopak osvobodivý vliv a vede k solidární a neokázalé pokoře. Duch svatý není závislý na našem duchovním životě, ale – chce-li – potkává jej, působí nová poznání, a to je tiché překvapení, tichá změna, tiché obohacení.

Kdo je to Duch svatý? Ten, který přibližuje dílo vykoupení Ježíše Krista. Je to Bůh na své dnešní, osvobozující a duchovní cestě k nám. Slovo Boží nezůstane pojmem, ale v Duchu svatém se stane událostí. Pokud něco z jeho darů do nás vnikne či vplyne a přebývá v nás, je to Boží dějství. Nedisponujeme jimi, ale smíme je očekávat. Duch svatý jsou Boží obsahy, poznávané vírou, charismata pro dnešek a zítřek, ale do pohybu je uvádí Bůh. Bible řekne, kde je ten Duch Páně, tu i svoboda, jinde, že Duch je pravda. Má svou moc. Je spjat s láskou, ale zrovna tak se spravedlností. Člověku naznačuje a dává mu rozeznat správná rozhodnutí v různých situacích. Může například zůstat svobodným, když jiní lidé propadnou fanatismu. Může říkat pravdu, když se šíří polopravdy. Může se rozhodnout pro lásku k opuštěnému dítěti. Proti zlému člověku se může zastat spravedlnosti, a třeba velmi energicky. Duch svatý překvapuje náš duchovní svět, uvede nás i do riskantních dilemat mezi spravedlností a pokojem i v politice. Vybízí k duchovnímu boji s nemocí. Člověk se může duchovně, a tedy mravně rozhodovat. Důležitá je modlitba, a nikdo o ní nemusí vědět. Je prosbou k Duchu svatému, aby člověka obdaroval něčím z toho, co má, a dal mu sílu jednat. Duch svatý toho má mnoho, plnost Boží, také moudrost. My ovšem poznáváme jen zčástky, ale s tím můžeme vystačit a včas se ve víře dopracovat ke správným rozhodnutím.