Dostupná zdravotní péče v britském podání

Číslo

Rozhovor s Michalem Tomkem, studentem medicíny v Cambridge 


Michal Tomek studoval 2003–2005 jako stipendista OSF Praha na soukromé střední škole Kent College, Canterbury, od r. 2005 (do 2011) studuje medicínu na St John’s College, University of Cambridge.


Michale, jak dlouho studuješ v Anglii? 


V Anglii jsem sedmým rokem. Dva roky jsem tady studoval na střední škole, teď jsem v pátém ročníku medicíny. 


Zažils lékařskou studentskou praxi v Čechách i Anglii, mohl bys porovnat, jak se ti pracovalo? 


V Čechách jsem na zdravotnických praxích během posledních pěti let strávil celkově jen asi dva měsíce a z tak krátké doby je těžké hodnotit české zdravotnictví jako celek. Bylo to ale dost na to, abych si udělal obrázek o některých konkrétních rozdílech mezi Británií a Českem. Jeden z hlavních takových rozdílů je přístup zdravotnického personálu k pacientovi – v Čechách jsem zaznamenal jednání silně zavánějící přežívajícím paternalismem, spojeným s nedostatečnou nebo nevhodnou komunikací s pacienty. Například na oddělení interní medicíny v jedné okresní nemocnici jsem se setkal s šokujícím množstvím pacientů, kteří nejenže neměli ponětí, jaké léčebné postupy byly v jejich případě zvoleny a proč, ale někdy ani nevěděli, jaká je jejich diagnóza. Ne proto, že by byli senilní nebo že by diagnóza nebyla stanovena. Čistě proto, že ošetřující lékař neměl čas na nějaké vysvětlování. O to horší bylo jednání personálu s příbuznými pacientů – a to často i v případech terminálních onemocnění. Takový přístup je v Británii nemyslitelný – z mé zkušenosti je zde standardní praxí, že lékař neukončí konzultaci, dokud s pacientem podle jeho přání adekvátně neprodiskutuje diagnózu, různé možnosti léčby a nezodpoví jakékoli otázky. Komunikace s pacientem je mimochodem nedílnou součástí osnov medicíny – máme zde pravidelné skupinové semináře s herci, kde se nacvičují a rozebírají situace od jednoduché anamnézy až po konzultace s agresivním pacientem. A pokud při zkouškách nepodám pacientovi ruku než ho začnu vyšetřovat, okamžitě mi zkoušející strhne několik bodů… 


Ale abych nezůstal jen u kritiky českého zdravotnictví, měl bych zde zmínit například notoricky známé dlouhé čekací doby na velké množství zákroků v Británii – pokud tady člověk nemá problém vyžadující urgentní zakročení, musí být opravdu hodně trpělivý. Například s takovým zarůstajícím nehtem u palce – problémem nijak závažným, přesto hodně nepříjemným – může někdy na operaci čekat až několik měsíců. Velkým problémem je, že takovéto prodlevy mohou vést i k opožděné diagnostice některých vážných chorob jako rakovina, a to pak vede ke zvýšené úmrtnosti, protože léčba je zahájena v pokročilejším stadiu onemocnění. Je ale pravda, že během posledních několika let se díky jistým reformám labouristické vlády čekací doby výrazně zkrátily. Navíc pokud si to člověk může dovolit, zaplatí si zákrok v soukromém sektoru, který tady existuje paralelně s tím státním. A tam nemusí čekat. 
Co se týče pracovních podmínek, nemohu si na praxe v Čechách stěžovat. Snad až na nepochopitelně časné začátky směn, tak aby se pacienti ani lékaři nemohli dobře vyspat. 
Existuje samozřejmě mnoho dalších faktorů, které bych mohl srovnávat, jako například vybavení nemocnic nebo úspěšnost konkrétních chirurgických zákroků. To jsou ale záležitosti, které se mohou výrazně lišit mezi jednotlivými nemocnicemi. V Čechách jsem nenavštívil žádná ze špičkových pracovišť, zatímco v Anglii jsem v proslulých fakultních nemocnicích, tím pádem těžko můžu srovnávat. 


Kde vidíš chyby v našem systému? 


Po pravdě řečeno se necítím příliš kvalifikovaný rozebírat chyby českého zdravotnictví. Nedostatky mnoha systémů ve světě se často odvíjejí spíš od ekonomických, politických a manažerských faktorů, kterým já nerozumím, než od zdravotnické praxe jako takové. I když mohl bych snad zmínit korupci – především co se týče úplatků na úrovni pacient – lékař, které jsou myslím v Čechách celkem proslulé, – zatímco v Británii jsem se nikdy ani s náznakem něčeho takového nesetkal. General Medical Council (Britská lékařská komora) tady nad lékaři a jejich aktivitami drží nesmírně přísný dohled. Kromě toho bych rád upozornil na v Česku podle mě zatím nedostatečně rozvinutý sektor péče o chronicky nemocné. V Británii mají pacienti s chronickými chorobami jako například roztroušená skleróza zajištěnou širokospektrou péči poskytovanou takzvanými multidisciplinárními týmy, kde úzce spolupracují lékaři, specializované sestry, fyzioterapeuti, ergoterapeuti, dietní sestry i psychologové tak, aby léčba dlouhodobě zahrnovala biologické, sociální i psychologické aspekty onemocnění. Péče o chronická onemocnění je také spojená s paliativní péčí. Ta je v Čechách v začátcích a bude třeba ji dál pěstovat, i když už myslím dobře funguje několik hospiců vybudovaných právě podle anglického modelu. 


Dovedl bys říci, co by našemu systému pomohlo? 


Těžko říct. Jak už jsem řekl, spousta těch problémů pramení z jiných sfér než ze zdravotnické. Přijde mi, že českému systému chybí určitá stabilita. Těžko provádět nějaké konzistentní změny a sledovat nějaké ideály, když jen za posledních patnáct let se ve zdravotnictví vystřídalo víc než deset ministrů. 


Máš představu o lobby firem prodávajících léky? Setkal ses s názorem, že některé obavy z nemocí jsou vyvolány uměle? 


Ano, s tím názorem jsem se setkal. Je samozřejmě v zájmu farmaceutickým koncernů vyvolat obavy z určitých nemocí. Ty společnosti si vyberou nějakou chorobu, která je v dané populaci rozšířená, začnou proti ní vyrábět léky a zároveň musí tu nemoc jakýmsi způsobem advertizovat. Poptávka po léku stoupne a vytvoří se potenciál pro výzkum dalších léků nebo preventivních přípravků. Takže pak proti určité „lukrativní“ nemoci, jako například krevní hypertenzi, existuje velké množství léčiv, zatímco proti takové schistosomóze, parazitní infekci postihující přes 200 milionů lidí v tropických oblastech rozvojového světa, byl za posledních třicet let vyvinut jeden jediný lék. Na druhou stranu, nic to nemění na skutečnosti, že vysoký krevní tlak je stále jedním z hlavních zabijáků v západním světě; firmy si nemůžou nemoc vymyslet, můžou jen chytře využít její existence. 
Co se týče lobby, nevím jak je to v Čechách, ale tady to mají firmy dost těžké. Pod záštitou státního zdravotnictví tady existuje organizace NICE (National Institute for Health and Clinical Excellence), která licencuje jednotlivá léčiva. Zda lék dostane licenci nebo ne, záleží na výsledcích nezávislých klinických studií efektivity a ceny onoho léku, bez ohledu na to, jakým způsobem je firmou prezentován a do jaké míry je užíván v jiných zemích. Pokud studie ukáže, že je neúčinný nebo příliš drahý na daný účinek, není pak ve státním zdravotnictví předepisován. Myslím, že lobby farmaceutických společností má víc prostoru v privátních systémech, spíš než v převážně státním, jako je ten britský. 


Má být lékařská péče zadarmo? 


Britský National Health Service (Státní zdravotnický systém) byl založen labouristy těsně po válce a stojí právě na ideálu, že zdravotnická péče by měla být dostupná všem a zadarmo a že nikdo by neměl trpět nedostatkem péče jen proto, že si to nemůže dovolit. Samozřejmě je systém placen z daní občanů, takže je těžké určit, do jaké míry je opravdu zadarmo. Je ale pravda, že i ten nejchudší uprchlík, který se vyplaví na anglických březích, má automaticky nárok na péči zdarma. Od svého založení si NHS prošel několika krizemi, tou poslední v 90. letech, kdy z nedostatku financí i lékařského personálu dosahovaly čekací doby na některých pracovištích mnohaměsíčních délek. To se v poslední době zlepšilo, i když relativně špatná dostupnost specializované péče tady zůstává problémem. Nicméně řekl bych, že špatná mezinárodní reputace britského modelu je založená spíš na dezinformacích než na objektivních faktech. A je myslím celkem ironické, že privátní zdravotnictví v USA má o tolik lepší pověst; ve Státech sice díky ohromnému množství peněz, které jsou do systému nalívány, jede vše jako na drátkách, ale existuje tam mnohamilionová část populace, která si z nedostatku financí prostě nemůže dovolit ani to nejzákladnější ošetření. A zuřiví republikánští oponenti připravovaných Obamových reforem zdá se mají představu, že zdravotnictví zdarma znamená těžký komunismus… NHS má svoje problémy, které vyžadují řešení, zůstává pro mě ale důkazem toho, že kvalitní zdravotnická péče může být zadarmo. A nutnost zajistit péči pro všechny bez ohledu na peníze by myslím měla být přední prioritou všech zdravotnických systémů. 


Dostanou se všichni lidé ke stejně kvalitní lékařské péči? Kde jsou meze britského systému? 


Z osobní zkušenosti to nemohu posoudit, sám jsem nikdy nebyl třeba v nějakém zapadlém špitálu na chudém předměstí Birminghamu… Ale pokud vím, tak právě díky centralizované povaze NHS je péče celkem rovnoměrně dostupná a kvalita obzvlášť té sekundární, specializované péče velmi vysoká. Na vše zde existují různé stanovy a direktiva, která musí každé státní zdravotnické centrum splňovat. Například nastane‑li u pacienta po vyšetření praktickým lékařem podezření na rakovinu, musí být specializovaným pracovištěm přijat do dvou týdnů. Nebo pokud pacient v Accident & Emergency (obdoba českého ARO) není kompletně ošetřen do 4 hodin, platí nemocnice ohromnou pokutu. Právě tohle je ale často kritizováno – že někdy může být péče řízena spíš nutností splňovat různé stanovy určené vládními oficíry než klinickou potřebou určenou lékaři. Ekonomické záležitosti a otázka efektivnosti nákladů má zde díky relativně omezenému rozpočtu zdravotnictví asi větší důležitost, než ve většině jiných zemí. A ta omezenost financí má právě za následek další nedostatky, například už zmíněné čekací doby. Jak už jsem ale řekl, existuje tady zcela oddělený privátní sektor, o hodně menší a také bohatší než ten státní. Ale s tím osobně žádné zkušenosti nemám, fakultní nemocnice jsou státní. 


V Británii je mnohem více „příchozích“ než v Česku. Máš s nimi zkušenosti? Jakou představují výzvu pro zdravotnický systém? 


To je právě nevýhoda studia medicíny v Cambridge – místní populace rozhodně není reprezentativním vzorkem Velké Británie, ‚čerstvých‘ přistěhovalců je tu velmi málo. Když to přeženu, tak skoro každý druhý pacient tady je nějaký profesor nebo vědec… I tak zde ale občas léčíme imigranty, kteří si z různých exotických zemí přivezli nějakou zajímavou, většinou infekční, chorobu. Není to ale nic ve srovnání s některými oblastmi Londýna, kde incidence tuberkulózy je právě díky vysoké míře imigrace znovu na vzestupu, a kde se kromě malárií nebo tyfů medici běžně setkávají i s poraněními střelnými zbraněmi. Co se ale týče dopadů přistěhovalectví na systém – sám nevím, to je spíš otázka sociálně‑‑politického charakteru. Pro praktikujícího lékaře může být etnický původ pacienta důležitý tak maximálně jako indicie při diagnostikování některých onemocnění. A coby medik se přece jen radši zabývám problémy jednotlivých pacientů než problémy zdravotnických systémů. Možná jsem ale jen ignorant… 


Rozhovor připravil Petr Turecký