Filosofické tázání je na počátku
Kohákova otázka na počátku knihy zní: „Co to vůbec znamená, být Čech? Má to ještě nějaký smysl? A zajímá to ještě někoho?“ (s. 19). Od počátku knihou proniká Kohákův skepticismus, skoro bych ho nazval apokalyptickým. Dnešní člověk je podle něj homo oeconomicus, tělo bez duše, oživené silou reklamy, jehož charakterovými rysy jsou chamtivost a sobectví. Bez lásky a štědrosti mu zbývá jen nákup jako jediný smysl jeho žití (s. 21). Tohoto člověka nám dnešní inženýři duší kladou za vzor. Kohák chce touto knihou bojovat proti „inženýrům našich duší“ (tamt.). Musím říci, že mne tento pojem trošku mate. Chápe Kohák inženýry v biblickém smyslu jako mocnosti, nad nimiž zvítězil Ježíš Kristus? Nebo má na mysli Václava Klause, jako hlavního inženýra nenáviděného demokratického kapitalismu dle vzoru Williama H. Vanderbilta, jenž se proslavil větou „K čertu s veřejným zájmem!“? (s. 331).
Víra
Protipólem novodobého stavu našeho národa – lidí bez duše – je podle Koháka člověk biblické víry. Píše o ní v úvodních částech knihy. Doufejme, že jeho vhled pomůže v základní orientaci mnoha nevěřícím lidem. Člověk neznalý základní náboženské problematiky navíc jen těžko pochopí mnoho zápasů našich dějin, vždyť naši předkové byli všichni věřící. Kohák si velmi cení doby po porážce u Lipan. „Čechy se staly evropským unikátem: zemí, ve které základem sociální soudružnosti nebyl ten či onen názorový monopol, nýbrž názorová pluralita, jakkoliv omezená. Možná ne husitská víra, nýbrž uznání plurality jako legitimního způsobu soužití bylo největším výdobytkem bájné, bohatýrské doby husitské.“ (s. 63)
Národ byl vytvořen nově
Kohák demaskuje národní mýty a ukazuje myšlenkové pozadí 18 a 19. stol., které je vytvářelo. V době osvícenství již podle Koháka ztratilo náboženství naléhavost. K masovému návratu k reformaci po tolerančním patentu nedošlo. Naše země, ať chceme, nebo ne, „byly barokně katolické“ (s. 73). Naši buditelé neměli co nebo koho budit. Kohák se tedy domnívá, že náš národ byl v době našich buditelů vytvořen zcela nově – „ze zlomků rozporuplných vzpomínek a vábných, leč nejasných idejí“ (s. 73). Přesto tato doba přinesla důležité myšlenky pro budoucnost. Osvícenství odmítlo přirozený rozum (cokoliv jest, vůle Boží jest, a proto i býti má), osvícenci chápali skutečné jako pouze skutečné. „Osvícenství považovalo ideál za normu pro vše skutečné tak, jako je ideál spravedlnosti nikdy nedosažitelný normou pro všechna náhodně skutečná soudní řízení.“ (s. 86) Začal se rodit pojem humanity, člověk se stával nositelem lidství. Proto mohl osvícený vladař zrušit nevolnictví a další feudální řády, které vyrůstaly z často iracionálních tradic a sociálních vzorců. Tyto pasáže jsou v Kohákově knize mimořádně zajímavé, protože umožňují čtenáři lépe pochopit, z jakého myšlenkového podhoubí se zrodil náš moderní svět. Jsou také důležité pro pochopení základních etických hodnot a jejich naplňování.
Masaryk a jeho republika
Kohák se detailně zabývá filosofií Masarykovou a hájí jej proti současným představám, že byl povrchní. Jeho pohled do budoucnosti byl nadějný a vycházel z křesťanských předpokladů. Zlo ve světě nemá poslední slovo. Život vítězí nad smrtí, dobro nad zlem (s. 155). V této kapitole se také Kohák věnuje Masarykově pojetí demokracie. Vnímá je jako ideální a nosné i pro současnost. „Plným významem demokracie je pro Masaryka to, že umožňuje občanům růst k vyspělosti svobodných a rovných občanů, kteří se podílejí na správě věcí veřejných.“ (s. 163) Současný stav v naší společnosti je podle Koháka opačný a žádná demokracie u nás vlastně není. „Evropští monarchové se poměrně rychle naučili uklidňovat veřejnost tím, že ji nechali hlasovat, zatímco si sami uchovali skutečnou moc.“ (tamt.) Naši politickou scénu přirovnává k situaci za rakouské monarchie. Úloha občanů totiž za monarchie byla odevzdat hlasovací lístky, platit daně a tančit valčíky. Tento postup se prosazoval v naší zemi ještě za druhé republiky (po Mnichovu). V současnosti jej podle E. Koháka prosazuje Václav Klaus. Klaus tak stojí v přímém protikladu k Masarykovu pojetí skutečné demokracie. Demokracie se projevuje podle Masaryka ve schopnosti starat se o slabé, o lidskou důstojnost. Pouhá vláda většiny nestačí. Demokracie musí zůstat blízká lidem, zastávat se lidských práv, vyrůstat z lidové základny. Demokracie elit není už demokracie. Skutečná demokracie je v napětí mezi populismem a elitářstvím, nesmí se přiklonit na ani jednu stranu.
Neúcta k níže postaveným
První republiku vidí Kohák kriticky především kvůli jejímu vztahu k menšinám. Mnohé jsme převzali ze starého Rakouska. Mj. i neúctu k níže postaveným. Ta se postupně hromadila a vyvřela na povrch v poválečných letech v kolektivizaci. Proto násilná kolektivizace a znárodnění měly tak širokou podporu (s. 234). Masaryk tento fenomén nazýval „české lokajství“. Kohák se také věnuje Hromádkovi a obhajuje jej. Prý doufal a věřil, jak učil Masaryk, že s vývojem lidstva k demokracii dojde i k demokratizaci komunistického režimu. O této možnosti uvažoval také Patočka (s. 236). „Věřili v jakýsi nový model sociální demokracie, oproštěné od nejkřiklavějších rozporů kapitalismu“ (tamt.). Později se Patočka přiklonil k aristotelskému pohledu na svět (s. 260) a filosofii výjimečných lidí. Byl proto na západě vnímán jako ultrapravicový filosof. Kohák však připomíná Patočkův závěr života, jejž přirovnává k „ukřižování“ (s. 265). Patočka věřil v solidaritu utlačených. Tito utlačení byli „vzdorující zastánci lidské důstojnosti“ (s. 271). Solidarita otřesených má však jeden problém. Tito lidé dosáhli vyšší úrovně lidství, a tak podle Koháka tento koncept velmi připomíná Nietzschova nadčlověka (s. 270). Měla být vrstva disidentů tímto nadčlověkem?
Kohák podle mého názoru s většinou Patočkových názorů nesouhlasí. Už proto, že Patočka věřil na pohyb dějin kolem vynikajících jedinců. A tak může Patočka vinit Beneše z neschopnosti postavit se Hitlerovi. Kohák naproti tomu vidí problém hlouběji. Pokud by armáda chtěla, nemusela se přeci odvolávat na nevydání příkazu prezidenta Beneše. Nechuť bojovat byla v nás. A tak Kohák ukazuje, že z Beneše se stala zástupná oběť za naši slabost. Patočka sice léčí naši pošramocenou duši, ale jeho výklad dějin je příliš jednostranný (s. 278).
Nemáme zač bojovat
Dvě poslední kapitoly Kohákovy knihy se zabývají současností. Jak je možné, že vývoj po revoluci je tak špatný? Kohák odpovídá slovy K. Kosíka: „Národní filosofie omezená na odmítání, na říkání Ďáblovi NE, se nám vysmívá prázdnotou, když Ďábel přestane existovat.“ (s. 287) Patočka ani Havel nedovedli podle Koháka dobře pojmenovat to, čemu jsme vzdorovali. Nazvali to neurčitě jako moc (tamt.). Bylo třeba nahradit moc občanskou vůlí k účasti na věcech veřejných, rozhodovat a přijímat odpovědnost. „Někdejší disidenti, kteří doslova zachránili naše duše svým vzdorným NE!, vytvořili první postkomunistickou vládu s otázkou ‚Když ne my, tak kdo?‘, jako by jedinou jinou možností byl Ďábel. Po dvou letech vládní odpovědnosti si vysloužili drtivou volební porážku.“ (tamt.) V úřadu je potom nahradila šedá vláda, posedlá myšlenkou přesunu společného majetku do soukromých rukou. Co Klaus nazval budováním demokracie bez přívlastků, to „Havel z ústraní symbolické funkce prezidenta bolestně rozpoznal jako mafiánský kapitalismus“. Klaus tak naplnil Marxův scénář světa jako gigantické továrny na neustálé stupňování výroby a spotřeby.
Nemáme příběhy – nemáme naději
Současný způsob vlády popírá všechny kvalitní velké příběhy. Naším příběhem se stalo velké Nic. Neumíme rozpoznávat dobro od zla. Příběhy ztratily smysl. Jedním z takových příběhů je i mesiášský příběh. Mesiáš tak dlouho nepřicházel, až příběh o něm přestal dávat smysl. „Zbylo po něm jen zející NIC“ (s. 291). Moderní doba je doba selhávání příběhů. Selhalo jich příliš mnoho a najednou. To je podle Koháka v základu současné deprese. Klausův způsob vlády tedy odpovídá jakémusi duchu doby. V této chvíli jakoby Kohák naznačoval, že se s tím nedá nic dělat, když je doba taková. Zhroucení mýtů znamená vlastně konec civilizace. Možná ještě ne. Ještě tu jsou špatné příběhy. Příběh o zlatém věku nahrazený moderní verzí: příběhem o nekonečném pokroku. Tento příběh má jak komunistickou, tak liberální mutaci, obě vedou do nicoty. Proto vlastně také Klaus ztělesňuje jenom jinou variantou komunismu. Jinými slovy, Kohák má za to, že se lidstvo vzdalo naděje (s. 299). Vzdalo se dobré víry v naději osobního naplnění v nebi (s. 299) a začalo věřit v pokrok (304). I pokrok je závislý na naší víře. Víra je tedy jedním z klíčů k pochopení našeho vztahování se ke světu. Naše víra je v současnosti špatná, špatný je příběh, kterému věříme.
Naději vidí Kohák ve svém známém konceptu zajištění udržitelných podmínek života na Zemi. Ekologické otázce se věnuje v závěru knihy. Naším úkolem je „být dělníky na vinici Páně“ (s. 315). A také hledat ideje, které dávají smysl dějinám. To je nekončící proces.
Přesto naděje?
Přesto Kohák není pesimista. I v současné společnosti je mnoho lidí, pro něž peníze nejsou až na prvním místě. Mladí lidé se však nemají k čemu obracet. Generace našich pradědů slibovala, že bude bránit republiku do posledního dechu. „Když došlo k lámání chleba, armáda tiše kapitulovala s ubohou výmluvou, že jí prezident Beneš nevydal zvláštní rozkaz, aby plnila přísahu a konala svou povinnost.“ (s. 329) Ideály našich dědů a pradědů tak ztratily věrohodnost. Bohužel naši noví tvůrci hodnot se vyznačují etikou predátorů, neorientují se na prezidenta Roosevelta nebo Evropskou unii, ale na Ameriku prezidenta Bushe. Řešení našeho problému je proto koncept Evropské unie. Umožňuje totiž vytvořit politický subjekt, který je domovem více národů. Koncept Evropské unie totiž vzniká zespoda, ne shora jako Rakousko-Uhersko nebo Československo nebo Jugoslávie. Ale spíše jako kdysi Spojené státy (s. 336).
Osobní poznámky místo závěru
Erazim Kohák nám nastavuje zrcadlo. Zůstává v něm mnoho z ideálů prvorepublikových, proto nechce věřit, že současná vláda by hlouběji odpovídala nám samotným. Mezi řádky čtu, že novodobým Ďáblem je Klausův způsob vlády či to, co symbolizuje. Možná. Kohák se nechce vzdát myšlenky, že jsme přece jen někde v hloubi dobří a opravdoví (s. 325). Že vlastně nejsme ateisti, ale máme někde v hloubi ukryté zásady Petra Chelčického a Jednoty bratrské. Kohákova apokalyptika je založena na romantickém přesvědčení, že jsme v podstatě dobří a že si současný agresivní kapitalismus nezasloužíme. Kdyby ale zlo nemělo své posluhovače, neexistovalo by. Nesdílím Kohákův optimismus. Přesto je nutné, aby „dobří nemlčeli“. Dobrým lidem může Kohákova kniha pomoci zmobilizovat své síly. I když jsou v menšině a i když je jejich boj z pohledu časnosti marný. Kéž by tento boj vedli křesťané.
Erazim Kohák, Domov a dálava. Kulturní totožnost a obecné lidství v české filosofii
ISBN: 978-80-7007-293-6; 370 stran,
Filosofia, 2009 (1. vydání)