Dobrý boj provedli

Odpěrači vojenské služby a jejich historie   

V Literární kavárně nakladatelství Academia byla ve středu 6. února t. r. představena pozoruhodná kniha: A nepozdvihne meč…(Academia 2007), pojednávající v řadě příspěvků o Odpírání vojenské služby v Československu v letech 1948–1989.

Editor této publikace PhDr. Petr Blažek v úvodu píše: „Teprve přede dvěma lety – pomineme-li období německé okupace – nemuseli mladí muži v českých zemích povinně narukovat na základní vojenskou službu. Ta byla zavedena již v roce 1868, kdy začala pro muže platit všeobecná branná povinnost. Razantní změna souvisela se vznikem profesionální armády v České republice. Nová situace přímo vybízela k zamyšlení nad tématem odpírání vojenské služby, které doposud zůstávalo stranou pozornosti historiků. Z tohoto důvodu se Ústav pro soudobé dějiny AV ČR rozhodl uspořádat odborný seminář za účasti pamětníků. Ačkoliv jsou první případy doloženy již v rakousko-uherské monarchii, přednášející se v září 2005 různým způsobem soustředili na případy z období komunistického režimu, odlišujícího se v několika významných aspektech od jiných historických etap. Nejviditelnějšími z nich byly zvýšená militarizace společnosti a masivní politizace armády, která se spolu s dalšími silovými institucemi stala jednou z hlavních opor vládnoucí Komunistické strany Československa.“ Představovaná kniha je částečně doplněný sborník příspěvků ze shora zmíněného semináře, který uspořádal Ústav pro soudobé dějiny AV ČR v září roku 2005. Zúčastnilo se ho na devadesát hostů, mezi nimi, v prvé řadě, někdejší odpěrači vojenské služby a jejich rodinní příslušníci. Název A nepozdvihne meč… je biblický citát z knihy proroka Izaiáše (Iz 2,4).

Chyběli adventisté

Prezentaci moderoval Petr Blažek. Vedle pozvaných hostů a zájemců byli v literární kavárně především ti, o nichž se píše. Z evangelických tváří byli přítomni Jan Hrabina a Martin Šimsa. Bylo tam hodně Svědků Jehovových, ale neviděl jsem nikoho z Církve adventistů. Žádný odpěrač z tohoto výrazného náboženského společenství není také v knize uveden. To je jediný nedostatek. Nejvíce odpěračů vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení nepocházelo jen z řad Svědků Jehovových, působících za komunistů v ilegalitě, ale právě i z řad adventistů. Jejich církev měla od října roku 1952 „odebrán státní souhlas k existenci“. Protože však režim nemohl kontrolovat, jak církev adventistů roste, trval zákaz jen do září roku 1956. Samo vedení církve nemá dosud žádné přesné evidence počtu odpěračů. Pamětník z vedení církve, jehož jsem kontaktoval, mi uvedl, že zná a znal v totalitní minulosti minimálně dvacet spolubratří, kteří za odepření narukovat a vzít zbraň byli odsouzeni do vězení. Nejméně tři z nich byli ve vězení opakovaně. Vím zatím jen o jediném spolehlivém údaji: Ve Vojenském ústředním archivu MNO v kartonu 451, inv. č. 1589, sig. 21/2/8, s čj. 00 416 – OS/52a s datem 16. května 1952 je uložen Návrh na řešení odpírání vojenské služby. Vydal ho Nejvyšší vojenský prokurátor a navrhuje v něm trestní stíhání čtrnácti adventistů.

Svědkové Jehovovi i koncertní mistr

O Svědcích Jehovových, kteří byli za odpírání vojenské služby vězněni, někteří z nich opakovaně a na dlouhá léta, obšírně pohovořil JUDr. Lubomír Müller – právník, který se již léta zaměřuje na rehabilitaci odpěračů vojenské služby. Dozvěděl jsem se od adventistů, že pomohl k rehabilitaci i některým z nich.Všechny nás překvapilo, když uvedl, že se až dosud při této práci setkává s překážkami.

Závěr prezentace vyplnil violoncellový koncert Vladana Kočího, který byl jako odpěrač dvakrát vězněn v letech 1988 a 1989. Jeho jméno jako vězně svědomí bylo čteno při demonstracích na Letné koncem listopadu 1989. Byl propuštěn 1. 12. 1989 na Husákovu amnestii. Dnes je profesorem na Pražské konzervatoři a uznávaným koncertním mistrem doma i v cizině. Často koná benefiční koncerty pro Amnesty International. Na závěr přednesl vlastní skladbu De profundis, pojmenovanou podle Žalmu 130. Komponoval ji v únoru roku 1989, inspirován pobytem ve vězení.

V agendě obhájců lidských práv

Řada příspěvků ve sborníku pojednává i o událostech a zápasech, k nimž se váží i mé vzpomínky, zdaleka ne jen nostalgické – o postojích mých statečných přátel, jejichž angažmá mělo též širší dopad: „V osmdesátých letech se odpírání vojenské služby stalo – stejně jako v Polsku a Maďarsku – významným tématem pro opoziční prostředí. Kauzy Františka Matuly, Aleše Březiny, Martina Šimsy, Jana Hrabiny a dalších odpěračů se staly významnou agendou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Prosazení institutu náhradní civilní služby si vytklo jako jeden z hlavních cílů opozičně orientované Nezávislé mírové sdružení – Iniciativa za demilitarizaci společnosti. Jeho členové na podporu tohoto požadavku pořádali od dubna 1988 petiční kampaň a pouliční veřejná shromáždění. Po změně politického režimu se také významně podíleli na podobě zákona o náhradní civilní službě.“

Jde často o jména, vymazaná z paměti společnosti i církve. Posluchač Komenského bohoslovecké evangelické fakulty a syn evangelického faráře František Matula s. 114n) spolupodepsal v roce 1974 dopis studentů KEBF proti normalizační perzekuci (viz Protestant 9/07). Podpis neodvolal, proto mu bylo přerušeno studium. Poté dostal povolávací rozkaz, ale výkon vojenské služby jako přesvědčený pacifista odmítl. Byl odsouzen nejprve podmíněně, ale Nejvyšší soud ho v červnu 1976 poslal na dva roky do vězení.

Aleše Březinu znají čtenáři Protestanta z článků občas přetiskovaných z jeho Satellite 1–416, který vydává v Kanadě. Šlo o dalšího vyloučeného posluchače KBEF (v r. 1972). Vojenskou službu odmítl nastoupit na jaře 1977 už jako signatář Charty 77. Svůj postoj odůvodnil tím, že ČSLA „neslouží k obraně jednotlivce či určitého společenství, ale k manipulaci s nimi.“ s. 118). Odsouzen byl na dva a půl roku nepodmíněně.

Případy odpěračů publikoval od svého založení i Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Vůbec prvním sdělením VONSu byl případ Martina Šimsy s. 118nn), který se odmítl dostavit už k odvodu. Byl potrestán podmínečně, své rozhodnutí nenastoupit vojenskou službu později, v souvislosti s vězněním otce Jana Šimsy (viz Protestant 7/2007), změnil.

Signatář Charty 77 Jan Hrabina „Hombre“ s. 123nn) (viz rozhovor v Protestantu 2–3/2003) absolvoval devatenáctiměsíční náhradní vojenskou službu v ČKD Praha. Po jejím skončení na jaře 1981 odmítl nastoupit pětiměsíční prezenční službu, mj. s odůvodněním, že by se musel účastnit tehdy hrozící intervence do Polska. Odsouzen byl na dva a půl roku nepodmíněně s. 124–125).

Na konci sborníku je na 39 stránkách publikován záznam soudního procesu s vikářem ČCE Miloslavem Lojkem („Nikdy nikoho nezabiju“, s. 283nn). Byl obžalován, že některým vojákům dával číst samizdatové texty z okruhu Charty 77 a pronášel před mužstvem pacifistické výroky o odzbrojení. Vojenský obvodní soud v Plzni ho 9. března 1978 odsoudil k patnácti měsícům odnětí svobody nepodmíněně. Na obranu svého vězněného bratra a kolegy vyzval Alfred Kocáb (jeho duchovní pastýř z Mladé Boleslavi) k zavedení náhradní vojenské služby: „Miloslav Lojek není první, kdo se dostal pro své přesvědčení z řad naší církve v poslední době do vězení. Ve výkonu trestu jsou bývalí studenti bohosloví – F. Matula a Aleš Březina. Budeme nečinně přihlížet, jak putují do vězení další? Budeme přehlížet nebo mlčet k tomu, že budou občansky diskvalifikováni často chlapci, kteří se oddali velkým lidským ideálům o spravedlivém světě budoucnosti bez válek a zabíjení, ideálům světového sbratření lidstva v kosmickém věku? Bylo by to nezodpovědné, morálně i politicky krátkozraké. Řada států uzákonila náhradní vojenskou službu, i v NDR, proč bychom neuvažovali o tomto kroku i my?“ Lojkovi odmítl Husák udělit amnestii, zamítli mu i podmínečné propuštění po odpykání poloviny trestu. Vrátil se z věznice v Plzni na Borech až v březnu roku 1979. Státní bezpečnost ho sledovala jako „nepřátelskou osobu“ v akci s krycím názvem „Vedoucí“ prakticky až do listopadu 1989.

Diskuse, rozhovory a doprovodné texty

Vedle výše zmíněných případů zařadil editor Petr Blažek do sborníku i záznam panelové diskuse s odpěrači vojenské služby „Odsoudil mne vojenský soud“ s. 241). Zajímavý je též rozhovor s Vladanem Kočím „První křižovatka, na které se budu rozhodovat“ s. 207), v němž pan profesor mimo jiné vyznává, jak se z agnostika a ateisty stal křesťanem.

O „Traktátu teologicko-politickém“ s. 274), pojednávajícím o odepření služby ve zbrani, který napsal 12. února 1978 můj dobrý přítel a kolega, evangelický farář Jan Šimsa, nyní referovat nebudu. Je to sice čirá „kazuálka“, včetně tužkou připsané poznámky na jednom z průklepů samizdatu: Martinovi tatínek, ale je tak trefný a nadčasový, že by bylo škoda, kdyby jej Protestant v některém z příštích čísel neotiskl celý.

Publikaci doplňuje řada dobových fotografií, včetně některých odpěračů, když ještě byli „mladí a krásní“. Je též proložena množstvím archivní fotodokumentace, jako např. dobových samizdatů, fotokopií ze svazků StB a dalších dokumentů, které ilustrují a doplňují texty jednotlivých referátů, stejně jako jejich bohatý poznámkový aparát. Na posledních stránkách zdařilé publikace jsou představeni autoři, vysvětleny zkratky a nechybí ani jmenný rejstřík. Závěrem se sluší poděkovat editoru Petru Blažkovi, že sestavil tak pozoruhodný sborník, a popřát jemu i jeho kolegům píli a mladistvý elán na další mnohá desetiletí.

A nepozdvihne meč…

Odpírání vojenské služby v Československu v letech 1948–1989.

Academia 2007, 339 s.