Dny a referenda (španělští evangelíci a katalánské referendum)

Někdo rozlišuje dny, jinému je den jako den. Každý nechť má jistotu svého přesvědčení. Kdo zachovává určité dny, zachovává je Pánu. Kdo jí, dělá to Pánu ke cti, neboť děkuje Bohu; a kdo nejí, dělá to také Pánu ke cti, neboť i on děkuje Bohu. Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu. Vždyť proto Kristus umřel i ožil, aby se stal Pánem i mrtvých i živých. Proč tedy, ty slabý, soudíš svého bratra? A ty, silný, proč zlehčuješ svého bratra? Všichni přece staneme před soudnou stolicí Boží. (Římanům 14,5–10).

Minulou neděli jsem byl překvapen, když jsem na jedněch evangelických webových stránkách četl dva články o současné situaci, v níž teď v Katalánsku žijeme v důsledku vypsání referenda katalánskou vládou (Generalitat). Autoři obou článků byli evangelíci z Katalánska: muž, pastor, a žena, pedagožka. Jeden z nich byl proti (nikoli nezávislosti Katalánska, nýbrž vypsání referenda), a druhý vysvětloval katalánský postoj a obhajoval demokratické právo na vypsání referenda.

Pamatuji dobu, není to tak dávno, kdy evangelíci hlásali, že věřící se nemusí k politice vyjadřovat, a mám tedy radost, že někteří už konečně začínají překonávat tento druh jakéhosi nadzemského a odcizeného křesťanství. Jsem rád, že naše Španělská evangelická církev byla od počátku, ještě dříve, než se touto církví stala, pevně ukotvena ve víře, která se vyrovnává se společenskými a politickými výzvami, jež před námi v různých dobách vyvstávaly, a nikdy nepodlehla falešnému mysticismu s tím přestat.

Proto také na 75. všeobecném synodu naší církve, který se konal nedaleko Málagy, přijali synodálové od Extremadury až po Baleárské ostrovy následující institucionální prohlášení:

„Za základní zásadu našeho řádu pokládáme Všeobecnou deklaraci lidských práv a na jejím základě právo národů na sebeurčení, aby mohly rozhodnout o své budoucnosti.“

V naší církvi samozřejmě najdeme zastánce i odpůrce referenda, které bylo vypsáno na 1. října. Každý ať zaujme před Bohem svůj postoj a přitom respektuje dohody a prohlášení, které nás jakožto synodální všechny zavazují.

Nepíši tyto řádky proto, abych referendum obhajoval či na něj útočil, ať už z politického nebo náboženského hlediska. Motivací, s níž tento článek od srdce píši jako věřící protestant, mi byla, mohu-li to tak napsat, vyšší otázka.

Jak jsem řekl dříve, tváří v tvář společenským výzvám, kterým jsme museli rok od roku a století za stoletím čelit, se naše církev vždy snažila zaujímat postoj. A mnohdy nezůstalo jen u prohlášení, často jsme se přímo angažovali. Vezměme si například faráře (i nefaráře) na počátku 20. století, kteří vedli politický a společenský boj za republiku. Současně však platí a musí platit, že každý jednotlivý člen naší církve má plné právo přemýšlet, uvažovat a žít v souladu se svým vlastním názorem. A nyní se dostávám k jádru svého příspěvku.

Každý názor, ať už politický, společenský či týkající se otázek víry, ať na úrovni institucionální či na úrovni jednotlivce, zaujímáme před týmž Bohem.

Možná jste nikdy nad slovy apoštola Pavla v tomto smyslu nepřemýšleli: „Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu,“ říká. Dva extrémy: život a smrt, a vše, co je mezi tím, musí být žito Bohu. Někdo má takové přesvědčení, jiný oné, ale paradoxem je, že tato rozdílná a mnohdy protichůdná přesvědčení jsou a musí být zaujímána před týmž jediným Bohem. Jak je psáno v epištole Římanům 14,5: „Každý nechť má jistotu svého přesvědčení…“

Apoštolovi jde o to, aby si nikdo nemyslel, že je lepší než ten druhý, aby nikdo druhého nesoudil, aby se nikdo nedomníval, že si může být před Boží tváří jistý. Nakonec tedy musí naše vztahy určovat zcela konkrétní věc: všichni patříme Pánu (v. 8).

Je mi líto, že to musím říct (vlastně mi to není vůbec líto), ale ti, kteří hledají jedinou pravdu, jedinou a dokonalou teologii tesanou do kamene, pravdu s veršíkem pro každou výzvu, nabízející jedinečnou Boží odpověď na každou otázku, na niž v životě narazíme, neobstojí, nýbrž budou frustrovaní a tuto svou frustraci přenesou na ostatní. To není cesta víry. Cesta víry je vědět, jak žít, jak žít s našimi rozdíly a být si vědomi toho, že všichni patříme samému Pánu a navzdory tolika rozdílům jsme všichni jedno tělo.

Apoštol říká v listu Filipským: Jenom veďte život hodný Kristova evangelia. A to je klíč k celé věci. Před každou výzvou zaujmeme nějaké přesvědčení a jako věřící budeme usilovat o to, aby toto přesvědčení bylo v souladu s naší vírou. Často se setkáme s tím, že lidé stejné víry budou mít protichůdné názory, avšak naše počínání musí být vždy hodno Kristova evangelia.

Když apoštol psal list Římanům, psal jej společenství, které žilo v konfliktu: konfliktu soužití lidí ukotvených v římské kultuře a lidí ukotvených v židovské kultuře. Všichni ale věřili v Ježíše Krista. Jim a všem nám jsou určena tato slova: Milujte se navzájem bratrskou láskou, mějte jeden druhého v úctě. A já bych ještě dodal: nechť tato láska a úcta překonává hranice našich církví a prostoupí také naši společnost.

15. září 2015, Jonathan Navarro, farář 1. protestantského sboru v Rubí

Z katalánštiny přeložila Klára Schneiderová