K třicátému výročí zveřejnění Charty 77 uveřejňujeme text, který zápas o lidská práva líčí v brněnských souvislostech.
Brno bylo vedle Prahy jediné město v Československu, kde se Charta ustavila jako relativně životaschopná a autonomní struktura neboli jako opoziční centrum svého druhu. Vyzařovala do dalších míst na Moravě a prostřednictvím brněnského ukotvení Milana Šimečky (vystudoval brněnskou filozofickou fakultu) i do Bratislavy, jejíž zapojování do opozičního pohybu mělo jisté zpoždění (organizátoři přísně utajené podpisové akce už „na Bratislavu“ neměli dost sil, a tak na ni, jak řekl Ludvík Vaculík, „zapomněli“).
Charta 77 se v Brně ustavila zvláštně
Lví podíl na vzniku zdejšího signatářského uskupení měl studentský vůdce z roku 1968 Jiří Müller, který se právě vrátil po pěti letech z „lochu“, a několik jeho vězeňských druhů z rodiny Šabatovy a Ruskovy (Šabata senior a Antonín Rusek senior byli spolu s Müllerem propuštěni v Den lidských práv OSN, tj. 10. prosince 1976). V první vlně brněnských signatářů bylo šestnáct z jednadvaceti těch 1, kteří na začátku sedmdesátých let „zahučeli do krimu“ jako Poslední Mohykáni občanské a demokratické obnovy z konce šedesátých let.
Tuto exkluzivní sestavu dotvářely mimo jiné dvě neméně exkluzivní dvojice: filozofka a teoložka Božena Komárková a evangelický pastor Jan Šimsa na jedné straně a spisovatelé Jan Trefulka a Milan Uhde na straně druhé.
„Osmašedesátnické“ zakotvení brněnského disentu se vyznačovalo dvěma ideovými hranami: bylo sice výrazem demokracie veskrze radikální, ale zároveň se střežilo hrubě antisocialistických motivů a důrazů. Příznačné například je, že s myšlenkou připomenout stoleté výročí Českoslovanské sociální demokracie (1878) nepřišli exkomunisté, ale osobnosti, které se vymezovaly jako „nezávislí socialisté“. Hlavním iniciátorem akce byl Jiří Müller, autorem manifestu Sto let českého socialismu 2 pak brněnský historik Jaroslav Mezník. Mezi dvacítkou signatářů najdeme kromě nezávislého socialisty Rudolfa Battěka i Václava Havla, ale jen výjimečně exkomunisty. Smyslem manifestu bylo totiž ukázat, že původní požadavky českého dělnického hnutí nebyly dosud splněny, a některé dosažené byly dokonce po roce 1948 a 1968 zrušeny.
Manifest tak lze pochopit jako zvláštní znamení doby: promítal se v něm dějinný obrat, v němž se „komplexní a fascinující“ proměna liberalismu devatenáctého století v socialismus dvacátého století (Isaiah Berlin) začala měnit v neméně komplexní a fascinující proměnu socialismu v demokracii století jednadvacátého, o níž se někdy mluví jako o „postdemokracii“. Bez přehánění lze říci, že reflexí tohoto procesu intelektuální jádro brněnského disentu žilo až do roku 1989: tomu odpovídalo výrazně dialogově založené fórum osobností, které se začalo scházet u nepochybně první dámy brněnského disentu Boženy Komárkové na Pekařské ulici, jež se později zvalo M-klubem, aniž panovala shoda v tom, co se tím míní (nejspíš ovšem šlo o klub „moravský“).
Sílu brněnského disentu
v mnoha ohledech vysvětluje výrok jistého Aloise Indry, ve své době důležitého, ale právem zapomenutého kandidáta na premiéra revoluční dělnicko-rolnické vlády plánované srpnovými interventy: „Brno nehrálo v kontrarevoluci druhé housle…“
A kdybychom měli po několika dekádách najít vhodnou ilustraci pro tento výrok, snadno bychom ji našli ve zlatém hřebu „zlatých“ šedesátých let, za nějž považujeme satirické drama Milana Uhdeho Král Lávra: v roce 1964 je inscenovalo satirické divadlo Večerní Brno, a to způsobem, v němž zřetelně vynikl aktuální kontext havlíčkovského motivu krále, jemuž narostly oslí uši…
Uhdeho dramatický počin nelze vysvětlit jen obecně narůstajícím kriticismem všech vrstev společnosti. Nebyl myslitelný bez enkláv či ostrůvků svobodomyslnějšího myšlení uprostřed stále ještě autoritářského režimu. Tuto funkci plnily v Brně především některé univerzitní fakulty, filozofická fakulta především, a mezi časopisy Host do domu. Vycházel od poloviny padesátých let a zůstal už skutečným památníkem tání stalinského režimu.
Na takto zkypřené půdě se odehrálo „brněnské jaro“ v roce 1968 jako svérázná variace na Pražské jaro. Příznačný byl mimořádně silný odpor k jeho likvidaci, kdy bylo od podzimu 1971 do konce ledna 1972 v celé republice zatčeno a vyšetřováno přes sto lidí (viz poznámka 1). Na tento zásah navázala v létě 1972 série procesů vinících obžalované z podvracení republiky.
Dění v Brně jistě nebylo důležitější než dění pražské (dvacítka prvních brněnských signatářů byla zhruba jen desetinkou signatářů pražských), ale ani zdaleka nešlo jen o jedno z regionálních center. A platilo to samozřejmě i pro dvě dekády, které dělily „kontrarevoluci“ z konce šedesátých let od sametové revoluce z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Manifest Demokracii pro všechny, jímž se v říjnu 1988 veřejnosti představilo Hnutí za občanskou svobodu, v němž se programaticky konstituoval hlavní proud Charty 77, nebyl datován v Praze, Brně a Bratislavě jen s ohledem na prvorepublikovou tradici, ale vykazoval stále ještě silný smysl pro zemské uspořádání a moravskou svébytnost, potlačenou vlastně až po roce 1989.
Aktéři z nejmladší generace
Manifestu Sto let českého socialismu z roku 1978 předcházela letáková akce před všeobecnými volbami v listopadu 1971. I ona upozorňovala na trivialitu: že neexistuje žádná zákonná povinnost volit, a tím méně volit kandidátku NF. Netvrdí snad komunistický režim, že jde o svobodné volby? Nebo to jen předstírá? Vezměme jej za slovo! Právě tato akce se pak stala záminkou pro plánovanou pacifikaci zbytkového segmentu takzvaného polednového hnutí neboli jeho výše vzpomenutých Posledních Mohykánů. Jejími hrdiny však nebyli „čtyřicátníci“, ale spíše jejich děti. Brněnský disent se v mnoha ohledech stával příběhem nejmladší generace aktérů událostí roku 1968, ba lidí ještě mladších. Symbolickým výrazem tohoto trendu byl proces s Janem Šabatou a spol. (viz poznámku číslo 1).
Po vzniku Charty se opakovalo něco podobného: ostrou mediální palbu proti Chartě 77 bezprostředně po jejím vzniku a policejní šikanování jejích signatářů doprovázely opakované pokusy policejních orgánů zastrašit zvláště její mladé sympatizanty a souputníky. Měli pro tento postup dobrý důvod: mládež byla nejvydatnějším zdrojem nejrůznějších chartovních aktivit. Už jen samo šíření textu Prohlášení Charty a stále nových dokumentů diagnostikujících společenskou situaci vyžadovalo efektivní síť aktivistů, kteří by šířili Základní prohlášení Charty i její stále aktuálnější dokumenty. Síť se rodila spontánně. Desítky nekonformně smýšlejících mladých lidí (často lehkovážně zařazovaných do kategorie mládeže „deklasované“), které tíhly k prostředím dvou nejznámějších brněnských disidentských rodin Šimsových a Šabatových, se tak staly přirozeným objektem zájmu represivních orgánů usilujících o utlumení aktivit nejmladší vrstvy oponentů režimu. Cílem StB bylo zabránit jejich postupnému splývání s Chartou 77.
Jak obtížné bylo postavení mladých lidí a vůbec izolovaných signatářů Charty mimo Prahu – tedy v širokém slova smyslu na venkově, není obecně známo. Za svůj občanský vzdor platili tím, že byli vystaveni dvojnásobnému tlaku Státní bezpečnosti.
Čas nejdrsnější persekuce
V roce 1978 – ještě před zatčením 10 členů VONSu – byli uvězněni dva význační reprezentanti brněnského disentu Jan Šimsa a Jaroslav Šabata. Ale hrdiny tohoto období se stali mladí, ba velmi mladí lidé. V dubnu 1978 se konala série domovních prohlídek a výslechů. Koncem dubna a začátkem května 1978 byli zatčeni Petr Cibulka, Libor Chloupek a Petr Pospíchal (na pár týdnů i matka Petra Cibulky). Projevy solidarity s uvězněnými předčily očekávání. Tak vzniklo pojítko sbližující různé okruhy mladých lidí v Brně a s ním neocenitelné zázemí mnoha aktivit pro všechna další léta.
O tři roky později se šířily pověsti o podílu Státní bezpečnosti na násilném ukončení života studenta pedagogické fakulty Pavla Švandy (byl nalezen v Macoše 3. října 1981 a pro možnost jeho sebevraždy neexistovaly absolutně žádné indicie). Nedlouho poté sehráli cynickou hru muži jednoho z divokých komand estébé se Standou Adámkem (ročník 1962), členem rozvětvené brněnské katolické rodiny. Odvezli ho do míst poblíž Macochy, přinutili vystoupit z auta a začali naznačovat, že může skončit tak, jak už kdosi skončil. Otřesený mladý muž požádal o vystěhování a odešel do Rakouska (únosy aktivistů Charty 77 komandy estébáků, probíhající pod krycím jménem Asanace, se mimochodem dostaly před soud teprve nedávno).
Příběh mladého Adámka byl jedním z typických excesů éry nejdrsnější konfrontace Charty 77 s mocí. Nejznámějšími milníky na této pohnuté trase byly však proces s VONSem v roce 1979 a vojenské potlačení polské Solidarity generálem Jaruzelskim (prosinec 1981).
Jakýmsi završením tohoto panoptikálního tažení proti nekonformním občanům byl masivní zákrok StB v Žabčicích u Brna na podzim 1983 proti účastníkům hudebního vystoupení různých skupin. Během „zátahu“ bylo zatčeno několik desítek lidí. Někteří z nich zůstali pár týdnů ve vazbě. Kolorit žabčického spektáklu dokresluje příhoda Petra Pospíchala z následujících týdnů: známí muži v civilu jej koncem listopadu přivezli blízko k hranicím u Břeclavi předstírajíce, že jej „zastřelí na útěku“. Ale leccos nasvědčovalo tomu, že doba takových a jim podobných přízračných scén odeznívá. Byť i pomalu…
Růst lidí i aktivit v 80. letech
Dokonce právě ve své vzpomínce na návrat z vězení v září 1983 konstatuje Petr Pospíchal překvapivý fakt: přece jen vzrostl počet mladých lidí – z nichž znal z dřívějších dob jen menší část – kteří byli ochotni se angažovat. Nejenže se báli mnohem méně. Zároveň usilovně promýšleli způsoby, jak svou aktivitu rozvíjet co nejúčinněji. Často proto dbali na to, aby byla kmenově spojena s nějakou subkulturou, kterou nebylo možno primárně vnímat jako chartistickou…
Proud těchto aktivit podstatně zesílil po roce 1985 – v letech gorbačovské glasnosti a perestrojky. Blížila se hvězdná hodina většinového proudu chartistů, kteří usilovali o proměnu svého neformálního hnutí za občanskou svobodu (s malým „h“) v organizovanější a hlavně programatičtější útvar – v Hnutí za občanskou svobodu (s velkým „H“ – zkratkou HOS). V Brně se jeho kultovní postavou stala matka dvou malých dětí Hanka Holcnerová. Jako většina mladých aktivistů už neměla potřebu Chartu 77 podepisovat, i když ji v roce 1989 ještě před Listopadem přece podepsala. Byla živým dokladem toho, že být, či nebýt signatářem Charty přestalo být rozlišovacím znaménkem pro ty, jimž na hluboké demokratické změně záleželo víc než na tom, pod jakým praporem se rozvine.
Nejdůležitější strategie a programy
V brněnském prostředí se tento pohyb zrcadlil v několika význačných strategiích a programech:
• Inspirátory a organizátory jedné z nich byli Jiří Müller a Milan Jelínek (první polistopadový rektor MU). S celou řadou přímých i nepřímých spolupracovníků a také s pomocí renomovaných zahraničních filozofů a vědců budovali samizdatové nakladatelství, kde hrála nedocenitelnou roli Jirkova manželka Bronislava, a institut takzvané podzemní univerzity orientovaný na vysokou intelektuální úroveň. Všechny podstatné informace o tomto projektu (s výjimkou personálních) nabízejí rozhovory Jiřího Müllera a Petra Oslzlého, které poskytli autorům sborníku Vítězové? Poražení? (Miroslav Vaněk a Pavel Urbášek, Prostor 2005) a kniha Barbary Dayové Sametoví filozofové.
• Petr Oslzlý byl navíc či především vůdčím duchem brněnského divadla Na Provázku, v němž vyrostl silný tvůrčí tým, energicky zasahující do politického dění s invencí připomínající Uhdeovu eskapádu ze šedesátých let (zvláště v proslulém pásmu Rozrazil, v jehož rámci byla inscenována hra Václava Havla o prvorepublikovém ministrovi Rašínovi, prodchnutá étosem mužů 28. října).
• Nezávislé mírové hnutí, obracející ideál míru proti oficiální mírové rétorice, nebylo sice brněnským specifikem, ale pro jistý okruh brněnské inteligence scházející se v bytě Andrey a Pavla Baršových představovalo jedno z nejpřitažlivějších témat už proto, že skýtalo vynikající příležitost usvědčovat režim z pokrytectví.
• Nemalou invenci vykazoval projekt nezávislého nakladatelství Atlantis, 3 navazující na nový družstevní zákon a opírající se o úctyhodnou plejádu disidentských autorů.
• Nejdůležitější prvkem disidentského zápasu o veřejný prostor v době po dramatickém Palachově týdnu v Praze bylo však Brněnské občanské fórum, předjímající zrod celostátního Občanského fóra s velkým „O“. Na prvním shromáždění Brněnského občanského fóra 26. dubna 1989 se na předměstí Brna ve Starém Lískovci sešla více než stovka mladých Brňanů v napjatém očekávání, jak se zachová Státní bezpečnost (nedaleko inkriminovaného sálu stála nákladní auta Státní bezpečnosti). Nezasáhla. Pro brněnský disent to byl veledůležitý test. A to tím spíše, že tématem jednání byla ekologická situace v Brně, po vzoru „Bratislavy nahlas“, jejíž inspirátor Jano Budaj byl hostem shromáždění.
Jedné z dalších debat (o podzemní dráze v Brně) se zúčastnil primátor města Pernica. A poslední akce před listopadovým převratem se odehrála už v centru Brna v přeplněném sále. Na pořadu dne byla diskuse o stavu občanských práv v zemi. Barvy vlády bez velkého nadšení hájili reprezentanti režimistické Společnosti pro lidská práva.
Ale to už bylo „malé národní povstání“, jak se v Brně říkalo v prvních dnech po sedmnáctém listopadu, za dveřmi.
Děkujeme Petru Pospíchalovi za cenné připomínky.
Autoři
Poznámky
pozn. č. 1.: Seznam hlavních brněnských procesů:
1. Milan Šilhan a spol., rok 1972 (Petr Wurm, Alois Vyroubal, Jaroslav Mezník, Zdeněk Pokorný, Jan Schopf)
2. Jan Šabata a spol., rok 1972 (Václav Šabata, Zuzana Richterová, Aleš Křehulka, Marek Goliáš, Tomáš Bochořák)
3. Jaroslav Šabata a spol., rok 1972 (Alfréd Černý, Zdeněk Přikryl, Antonín Rusek, Karel Fridrich, Karel Čejka, Jiří Zaoral)
4. Vlastimila Tesařová a spol., 1972, (Anna Šabatová, Květa Marková, Zdeněk Vašíček, Karel Koutný, Anna Koutná, Jan Tesař, Ladislav Zadina)
Srovnání jednotlivých měst:
Praha celkem 10 procesů: 1971 – 5 procesů, 30 odsouzených, 1972 – 5 procesů, 20 odsouzených = celkem 50 odsouzených
Brno 6 procesů: 1971 – 1 proces, 1 odsouzený, 1972 – 4 procesy, 27 odsouzených, 1974 – 1 proces, 4 odsouzení = celkem 32 odsouzených
Ostrava 4 procesy: 1970 – 1 proces, 1 odsouzený, 1971 – 1 proces, 1 odsouzený, 1972 – 1 proces, 8 odsouzených, 1974 – 1 proces, 1 odsouzený = celkem 11 odsouzených
Olomouc 1 proces 1971, 8 odsouzených
Ostatní: Jičín 1,1 – Plzeň 2,2 – Hradec Králové 1,1 – Rychnov nad Kněžnou 1,1
(podle publikace Jaroslava Cuhry Trestní represe odpůrců režimu v letech 1969–1972, Praha ÚSD 1997)
pozn. č. 2: Sto let českého socialismu (publikováno 7. 4. 1978) připomnělo založení první sociálně demokratické strany v Čechách dne 7. dubna 1878. Zvláště zdůraznilo skutečnost, že mnohé požadavky dělnického hnutí nebyly dosud splněny, a některé dosažené byly dokonce po roce 1948 a 1968 zrušeny. Podepsalo je třiadvacet signatářů Charty 77: Rudolf Battěk, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Přemysl Janýr, Božena Komárková, Anna Koutná, František Kriegel, Karel Kyncl, Milan Machovec, Jaroslav Mezník, Ervín Motl, Jiří Müller, Petr Pithart, Aleš Richter, Zuzana Richterová, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Jan Šabata, Jaroslav Šabata, Jan Šimsa, Jan Tesař, Jakub Trojan, Zdeněk Vašíček, Jan Vladislav.
pozn. č. 3: O založení nezávislého nakladatelství, jehož jméno Atlantis navrhla Jana Soukupová, jsme se pokoušeli od začátku roku 1989. Umožňoval to nový družstevní zákon. S ideou přišel brněnský křesťanský aktivista Karel Coural. Předsedou a prvním ředitelem pozdějšího nakladatelského družstva českých, moravských a slovenských autorů Atlantis jsem se stal já. Na přípravách se podíleli právě Jana Soukupová, v jejímž bytě na Jaselské jsme se scházeli, a pokud mě paměť neklame, Eva Vidlářová, řečená Truda, a Ondřej Pospíchal. K iniciativě se později přidala řada zakázaných spisovatelů – Václav Havel, Karel Pecka, Milan Uhde, Jan Trefulka a další (pozn. Jan Šabata).