Die Begegnung Dr. Balabans mit Gott

Číslo

Márijka napsala knihu. Jmenovala se prostě Můj život s Ním. Pomalu končilo druhé tisíciletí po Kristu, přibližně tehdy to bylo. Napsala knihu o tom, jak s Ním žila. Na podzim ji zavrhnul, nechtěl ji. Asi na Něj moc naléhala, aby už zůstali jen spolu. A On je tak plachý. Ale o tom nechtěla psát. Jen o tom, když ještě byli spolu. A dnes byl velký den, její kniha měla křest. Vydavatel pozval mnoho úžasných lidí a našel tak zvláštní místo, málokdo ho znal. Byl to jakýsi zahradní dům uvnitř dvorů se spoustou komnat a sálů, dvěma bary a zdvořilou pánskou obsluhou. Na různých místech občerstvení jako z nějakých obrazů. Francouzské dveře do všech stran otevřené do zahrady a pod velikými červenými buky v prostoru visely hořící lucerničky. Vůbec netušila, že ve městě takové místo je. Šeřilo se a mnoho hostů už přišlo. Ale to důležité: On slíbil, že také přijde! Je tak hodný! Nezavrhnul ji docela! Dokonce jí dnešní večer celý zaplatil, prý jako dárek. Když o něm mluvila, z ostychu, aby jeho jméno neopotřebovala, mu říkala raději hůB… namísto Bůh.

Pozvala i Nytru, ona znala různá taková zajímavá učení. Od ní věděla i to, že se Jeho jméno nemá moc nadpoužívat, právě aby se vnitřně neopotřebovalo. A Nytra znala doktora Balabána. Od něj prý toho tolik věděla. I to o tom jméně. Prý je vzácný učitel. Religionista. A básník. A starozákoník…, co to asi je? A prý ví i něco o černé a bílé magii! A tak pozvaly i doktora Balabána. Dnes tady opravdu budou jen výjimeční lidé. Většinou umělci. Nebo hudebníci. Nebo znalci neznámých nauk a vůbec lidé nadaní, zvláštní. Je tu i David. Michal. David Michal. Taky umělec.

Doktor Balabán hůBa osobně neznal a byl velice zvědavý. A pozvání přijal. Kdo by také nepřijal! Ještě než přišli, přečetl si letmo Márijčinu knihu. Sem tam ho něco zaujalo, nejvíc pak… když byla Márijka s Ním ve zvlášť osobních chvílích (s Ním – tak o hůBovi v knize mluvila) , že na ni volal: Mávej! Mávej! A Márijka mávala rukama, jakoby to byla andělská křídla. A když umdlévala, On zase volal: Mávej! Mávej! To vyžadoval.

Doktor s kamarádkou Nytrou už také přišli. Posadila je ke stolu u jedněch dveří do zahrady, poblíž všeho občerstvení. Aby na ně dobře viděla. I ostatní už všichni přišli… a vlastně už byl čas. Večer měl začít. Ale něco vázlo. On – hůB – tu ještě nebyl. Mezi hosty se najednou začala šířit zpráva: Někde se zpozdil! Ještě tu není. Co se mohlo stát? Přece nemůžeme začít bez něho? Snad opravdu přijde jen trochu později. To by… kdyby nepřišel… všichni se na Něho těší… A Márijka sama asi nejvíc. Ale mezi hosty jakoby nevysloveně převážilo mínění, že se počká. Ano, všichni počkají. Ale on pořád nejde! To je ale opravdu dost nepříjemné. Znovu mezi hosty proběhlo takové to nervózní echo… a zase…, ale vždy jen s výsledkem: Ještě nepřišel! Hosté se už začali občerstvovat. To je dobře. Márijka se postarala i o své hosty. Doktor Balabán měl bílé víno a dobré věci na svém talířku, jen občas rychle vzhlédnul, aby se ujistil, jaká je situace.

A v tom konečně volání: Mistr už jde! Už jsou tady! Sláva! A mnozí se sbíhali ke dveřím, kudy měl vejít, a vlastně mu tím vejít zabránili, a někdo jiný musel Mistrovi udělat cestu. Doktor Balabán neběžel. Bylo by mu to trapné. Ale i on cítil to stejné vzrušení… a také byl zvědavý, jak vlastně On, o kterém tolik věděl a četl, jak vlastně z blízka vypadá. Už je vidí! Mistr nejde sám, je s ním celá suita, co nejtěsněji semknutá kolem něj. Před ním dokonce pozpátku běží nějaká žena a za chůze upravuje něco na Mistrově zevnějšku. Márijka k němu rychle přibíhá a líbá ho na přivítanou. A tady je. V bílém obleku s rudou růží v kapsičce. Je docela malý, doktor si ho představoval trochu většího. Ale ten jeho úsměv a vznešenost… a jakási moc, kterou k sobě poutá všechny přítomné…

Márijka ani nevěděla, jak křestní část večera proběhla, byla jako ve snu, On, Mistr, mluvil o její knize a pořád ji držel v rukou, tu knihu, a všem ji ukazoval, vydavatel mluvil, a nakonec Márijku trošku polili tím pravým šampaňským vínem, když knížečku křtili… a teď už bylo veselo a všude hrála hudba… hlavně Mistrovy milé písně… a všichni jí něco říkali a usmívali se na ni a na Mistra taky… nemusela vůbec nic pít a cítila se jako ve víru… a k tomu trošku přece jen vypila. Ale vůbec nezapomněla na jednu důležitou věc, kterou si předsevzala. Když trošku pominulo to největší víření, vzala Mistra ostatním – trochu je možná naštvala – a přivedla Ho ke stolu doktora Balabána, aby se seznámili. Říkala hůBovi dopředu, že přijde a kdo to je. A konečně se to stalo! „Chci Ti někoho představit, Drahý. To je doktor Balabán, jak jsem Ti o něm říkala.“ „Zdravím vás, pane doktore, moc rád vás poznávám!“ téměř zazpíval překvapivě vysokým hlasem Mistr. „Zdravím vás Mistře! Na mé straně je potěšení!“ „Ne, ne, na mé,“ směje se mistr a je usazen k jejich stolu. „Mnoho jsem o vás slyšel. Jsem opravdu rád, že jste dnes večer přišel.“ Doktor je zjevně zaskočen a Márijka je šťastná. Konečně přivedla hosta, který Drahého zaujal, který ho nenudí! Mistr i doktor si říkají komplimenty a vůbec to nevypadá, že by to bylo neupřímné, to ona pozná! „Smím se vás zeptat, na čem právě pracujete, pane doktore?“ „Ale jistě, že smíte. Dokončuji knihu o hebrejském myšlení, kterou jsem rozpracoval už v disentu. „Á ano, slyšel jsem, že jste byl v disentu, prý jste byl i zavřený…“ „Ne to nebyl, byl jsem jen v kanalizaci, tedy pracoval jsem v kanalizaci pod Prahou, v kriminále jsem nebyl.“ „Ano jistě. Ale byl jste prý chartista. Já si velice vážím všech, kteří byli takto stateční, opravdu velice a upřímně.“ „Toho si vážím.“ „A – prosím, mohl byste mi více přiblížit, o čem vaše práce pojednává? „Jistě, jistě. Je o úplné specifičnosti způsobu uvažování starých Hebrejů, kteří byli vlastně jen nomády a kočovníky, nepatrným nárůdkem, ztraceným v Sinajské poušti, a přitom byli vyvoleni nést věci tak závažné, jako Boží Slovo a jeho partnerství. Je to i o jejich selháních a vymanění se z mnohých magií a tajných nauk a tak dále. „Ano, také vím něco o naukách mezi nebem a zemí, něco o tom vím.“ „Ano?“ „Jistě. Dodnes jsou tyto věci živé. Mám takové zajímavé a aktuální informace, o kterých málokdy hovořím…“ Doktor Balabán vyčkává, nechce naléhat, ale je opravdu zvědavý, o čem Mistr mluví. „Já při svých cestách na Západ jsem pochopil, že jen někteří lidé ví, jak se věci mají, … ale to asi vy, pane doktore, víte…“ „Prosím pokračujte…“ „…že to, co víme, je jen zdání, jen klam.“ „V jakém smyslu?“ „No ano, totiž, že to, co si lidé myslí, že je pravda, – i to, co vidí, – je ve skutečnosti klam. Pravda je úplně jiná a jen někteří, jen velmi málo vyvolených, ji zná.“ Profesor vůbec není jistý, kam jeho vzácný spolustolovník míří: „Ano, to je jedno z pojetí, třeba Platon to již naznačoval a částečně i apoštol Pavel…“ a v duchu zvolá: „Gott ist ein Gnostiker!“ „… a když si lidé myslí,“ pokračuje Mistr und Gnostiker „že nějaké jejich snahy určují, co se bude dít, třeba politika a volby…, nebo že války znamenají to, co znamenají, a že v nich někdo vítězí, … to je velký omyl.“ „Jak to, Mistře, myslíte?“ Márijka ani nedutá, přemožena vznešeností tématu, o jakém od Mistra a Drahého nikdy neslyšela, a on najednou svou moudrost vyjevuje i před ní… Dech se tají i Nytře, na kterou všichni zapomněli a je jí to líto, přece ona je všechny seznámila… „Ano, chci říci, nejsou to ti, o kterých si myslíme, že tvoří dějiny, kdo je opravdu tvoří…“ „A kdo tedy?“ „Jsou jisté kruhy…“ „Ano?“ „… neměl bych o tom mluvit, je to nebezpečné, nejsem ani oprávněn, ale vy, pane profesore, jste jistě také znalý…“ Profesor ani Nytra ani Márijka neodpovídají. „Jisté vlivné skupiny lidí, o kterých nic nevíme, určují, co se bude dít, a mají vše v rukou, včetně peněz, bank, politiků…“ „A nemyslíte, Mistře…“ „Oni určují, kdo bude politikem, kdo prezidentem, například americkým, oni ví, kdy vypuknou války a kdy skončí…, a není s nimi legrace.“ „Nemyslíte, Mistře, něco jako… jako světové židovstvo?“ „Ano, také. Vidím, že jste opravdu znalý člověk, pane profesore. Židé v těchto kruzích hrají pravděpodobně nejpodstatnější roli, vždyť víte, že ovládají téměř všechen světový kapitál…“ Mistr už se skoro neusmívá, opravdu mu něco dělá starost, ale jeho hlas je stále tak vysoký a příjemný. „A myslíte, že oni určují chod dějin, tedy třeba i toho, že bude světová válka?“ „Ano, ano, ale ještě jinak, než lidé většinou myslí.“ „Nepřeceňujete je ale, Mistře? Copak je to v něčích silách?“ „Ale pane profesore, co vás nemá! Daleko více, než si myslíte!“ „Ale Mistře, přece Židé by v tom snad nemohli hrát takovou roli! Ve druhé světové válce jich zahynulo snad šest miliónů, to přece není možné, že by sami něco takového chtěli a dopustili. Copak by něco takového mohli řídit?“ „Ale to se nesmíte nechat mýlit, pane profesore! Tady jde o úplně jiné… o daleko vyšší plány!“ „To myslíte, Mistře, že oni dosadili i Hitlera?! Že i toto ovlivnili?“ „Jednoznačně! Hitler, byl jen loutka! A Stalin také. Oni jich použili pro prosazení svých cílů, o kterých se často nic nedovíme.“ „I k tomu, aby vyvražďovali Židy?“ „Ale ano!“ „A jaký by to, Mistře, mělo smysl? !“ ptá se udiveně doktor Balabán. „To já, milý pane, nevím! Já sám vím jen velmi málo a nemohu všechno vysvětlit. A některé věci ani nemohu říci, i když o nich vím, je to příliš riskantní. Ale s vámi o mnohém mluvit mohu, vy jste člověk velmi zasvěcený. Oni opravdu ovládají více, než si myslíme, oni ovládají všechno.“ Profesor horlivě přemýšlí: „A … nečetl vy jste, Mistře, Protokoly siónských mudrců? Tam se o takových věcech píše.“ „Ano, ano, také jsem je četl. To je velice zajímavé čtení…“ „Ale Mistře, copak jste neslyšel, že Protokoly siónských mudrců jsou podvrh?“ skoro už vyhrkne profesor. „A … ano, něco jsem o tom četl… ale já nemyslím jen…“ Profesor horečně přemýšlí, co jen to ten Mistr hůB mohl ještě číst: zednáři… židozednáři… templáři, snad rosenkruciáni? Nemá totiž tušení o illuminátech, ti zůstali jeho vědění tehdy ještě utajeni. „Protokoly sepsala carská tajná služba, aby pak mohla odhalit židovské spiknutí a mohla proti němu zakročit…“ „Ano, také jsem o tom leccos slyšel…, ale mnohé je pravdivé, pane profesore, mnohé se potvrdilo…, ale já nemyslím jen tyto…“ Mistr usilovně přemýšlí: Zná pan profesor illumináty, osvícené? Ty, kteří opravdu vládnou světu i židovstvu? Jistě mne jenom zkouší, on ví daleko víc, než říká! Ale co když ne? V tom případě nemohu přece vyzradit něco, co je tajné, co musí zůstat tajné… Co když je pouze jen jeden ze židozednářů? „Mistře, neměl byste přece věřit něčemu, co je podvrh, nota bene od ruské tajné služby, to přece nemá vaši úroveň…“ „Jistě, pane profesore, ale nevím, jestli mi správně rozumíte… Ale budu nyní muset už jít, víte, mám ještě mnohé dnes před sebou. Musím se s vámi rozloučit. Ale jsem velmi potěšen, že jsme se mohli setkat, …“ dodává poněkud v rozpacích, ale upřímně. „Ano Mistře, i mne velice potěšilo se s vámi setkat a že jsme mohli spolu hovořit,“ odpovídá doktor a snaží se, aby to i z jeho strany znělo přesvědčivě, je jen nejistý, zda se mu to podařilo. A Mistr vstává a podává doktorovi ruku, ukloní se Nytře i Márijce a spěšně opouští společnost a okamžitě obklopen čekajícími jim mizí z očí. Trochu najednou…

Und so begegnete doktor Balabán Gott. Karel.

(Pro Protestant sepsáno podle skutečné události a vyprávění doktora Balabána.)