„Dějiny se dějí, vývoje se vyvíjejí, ale za pravdu nedávají… O tom, co v dějinách má a nemá smysl, nerozhodují dějiny samy, ale živí lidé.“ (s. 58) Tuhle větu, která osvobozuje od poddanosti osudu – a zároveň zve k nadějnému pobývání uprostřed dějin, si můžete přečíst ve sborníku textů Miloše Rejchrta Strachy se mění. Předmětem Rejchrtových původně rozhlasových a nyní tištěných „príhovorů“ (tedy parenezí) jsou často témata tvářící se málem všemocně – dějinné přeryvy, revoluce, globalizace, reklama – nebo nevyhnutelnost dobově „nezbytných“ postojů.
Autor odmítá respektovat jejich velkomožnou image. Nikoli po krku, ale na kloub jim jde zhusta tak, že provede drobnohledný slovní rozbor. Velká slova přesadí z do nedohledna se rozprostírajícího epochálního či mediálního lánu na políčko přehlédnutelných významů, odkud přece kdysi vyrostly. Tady jim splaskne slupka, a především se ukáže – s těmi mocnostmi strašlivými, k beznaději, bezmoci či křečovité reakci nutícími – to zas není až tak horké. Nemusíme se považovat za jejich slouhy. Vždyť o nás nerozhodují. A některé dokonce sloužily či mohou posloužit dobré věci.
V (občanské) praxi tu potkáváme kdysi samotným autorem vychvalovanou exegezi, „zakopávající o slovo a o sloveso“. Všechno to trpělivé i vynalézavé rozplétání sítí a kontextů, v nichž se pohybují slova, slogany, prý nevyhnutelné postoje i hesla, která se vnucují jako jediná správná vysvětlení, se nám podává jako střízlivá, trpělivá a veselá práce se slovem. Nejsou to ovšem jen samoúčelné, vlastní hravostí uhranuté hříčky. Taková práce se slovem se totiž ukazuje jako významný zdroj nemanipulovatelného a neuskuhraného (tedy uvědomělého) občanství. Ono občanství je přitom zváno vydatně se osvěžovat z křesťanských zdrojů – nikoli ovšem z nějakých vágních duchovních pramenů, na kterých církevní představitelé sedí jak pověstná žába a kterými především ospravedlňují nárok na to, aby je současné občanstvo bralo vážně. Autorovy úvahy vyrůstají z půdorysu církevního roku (sledovaného nikoli „tradičně“ od adventu k adventu – ale jaksi křesťansky autentičtěji – od Velikonoc k Velikonocům), a především z příslušných biblických textů. Pro Rejchrta je příznačná pozornost vůči (třeba drobným) příležitostem, které biblické vyprávění vytváří uprostřed našich časů, dějin, příběhů. (Zrovna tak ovšem umí pracovat s „odkazem“ událostí roku občanského – tedy se svátky a výročími.) A tak důvody, které přivádějí jednoho (občana) k permanentní naštvanosti, mohou nakonec dopadat a vypadat docela komicky – a situace, vyvolávající zoufalství a úzkost, mohou obsahovat i prvek naděje či bránění zlému – vždyť strachy se mění.
Rejchrt probírá nejednu z aktuálních bolestí. Na tzv. nešvarech (tunelování, xenofobie, nepoctivost, idealizace bolševických časů) ovšem neparazituje. Ví, že takové parazitování, plané nadávání na stav společnosti, u posluchačů a čtenářů leda zvyšuje pocit bezmoci, naštvanosti, „blbou náladu“.
Trvalým zájmem je demýtizovat (dneska se říká dekonstruovat) „velká témata“. U příslušníka generace, která se musela celý život prát s velkými slovy, transparenty, dějinnými koncepcemi – a s velkými strachy – je to pochopitelné. O to víc se soustředí na přínos a potenciál „malých témat“ a každodenních situací či gest (až po ty úsměvy prodavačů u McDonalda). Lze zřetelně vytušit, že jeho soustředěná pozornost na nadějnost výpovědí, činů a událostí lehce přehlédnutelných, odbývaných jako prkotiny, vyrůstá z ježíšovského pozvání slyšet trávu růst a setbu Božího království klíčit i ve chvílích, když vše přehlušuje dusot dějin nebo se prý všude rozhostila morální devastace. Jen se někdy vnucuje otázka, jestli ona rezervovanost vůči všem revolučním vizím a eschatologickým napětím až příliš nesouzní s čapkovsky pragmatickou perspektivou (viz třeba „Adventní půst od velkých vizí“). Býval Rejchrt onačejší eschatolog, když zpíval „Město nové, město bez žalářů, Jeruzalém nový viděl Jan.“ Stačí dneska jen nabádat, abychom hlavně od nikoho nečekali, že nám ten nový Jeruzalém tady na zemi vybuduje?