Čtvrtek v Petře

Ráno nás vyzvedli dva podezřelí taxikáři a vezli nás nás na hranice s Jordánskem. Rusky prohodili něco v tom smyslu, že zboží je kompletní. Mafiáni? Předali nás na hranicích jinejm lidem a ti pak zase jinejm lidem, ti předali peníze z cestovky jednomu podezřelýmu dandymu, následovalo několik kontrol pasů a razítko Jordánska v pase. Pustí nás ještě někdy zpět? Nevíme. Ruska, která nás kasírovala prvně, byla Židovka narozená v Uzbekistánu. A pak jsme šli dál do jordánské země.

Následuje arabskej bordýlek. Krása. Nic nemiluji tolik jako nepořádek. Je to blaho pro mou duši. Palmy nemají hadičky kolem paty kmenů a mřou suchem. Občas někde trčí lopata v zemi. Ale dálnice jsou mnohem lepší než naše D1. Jordánský peníz potvrzuje královskou identitu země. Míjíme beduínské vesnice, tady už nekočují. A také řady romských osad.

Vezou nás dál a dál do pouště. Průvodce sděluje, že tady se natáčelo přistání Američanů na Měsíci. Rozuměj: vše bylo fingované. Nicméně místní hory připomínají krajinu Marsu. Film o Marsu bych tu natočil! Podle Jordánců chodil Mojžíš právě zde. A hora Sinaj je tady. A Áron je prý pohřben v Petře. Míjíme pole v poušti připravená a čekající na déšť. Odtud je krásně vidět Izrael. Stál Mojžíš zde?

Petra byla velkolepá, info je v encyklopediích. Bavilo mě pozorovat „primitivní“ gypsies na mezcích a koních, jak všichni šmrdlají na samsunzích a iphonech. Asi patří k těm, před nimiž nás varují kardinálové Dukové a jim podobní obhájci tzv. evropské civilizace. Ta ovšem koření spíše zde v Jordánsku než v Praze. V ceně zájezdu byl švédský stůl v jedné z restaurací současné Petry. Požil jsem nejchutnější rybu v životě, nejlepší kávu v životě a nejlepší zákusky v životě.

V minibuse jedoucím po Jordánsku do Petry nás sedělo osm. Jeden Mexičan, dvacetiletá holka z Peru, moc pěkná, která cestuje úplně sama. Nebojí se. Pak manželé z Wiesbadenu, on původně z Mexika, seznámili se ale ve Francii, a tak spolu mluvili francouzsky. Jejich dvě děti od narození slyšely němčinu matky, španělštinu otce, francouzštinu obou. Číšel z nich pokoj a dobrota. Pán se dokonce účastnil revoluce u nás v roce 89, byl zrovna v Praze, viděl mluvit Havla na demonstracích. Pak byl v autobuse bulharskej mladej kluk. A pak my z našeho Zemanova (oproti zdejší realitě jakési daleké tmavé krajiny bez slunce, plné zimy, povinností, stereotypu a vyčerpání). Průvodce byl Jordánec, kterej uměl sedm jazyků. Všichni se více méně dorozuměli angličtinou. Jako bychom byli podobenstvím světa, který odhodil hranice a ostnaté dráty. Posvátný zážitek! Samozřejmě právě tohle je důvodem cestování. Nikoli svatyně, nikoli památky, ale prožitek jednoty a sdílení lidství mimo vlastní bahnitej rybník, kde jedni využívají neznalosti druhých a učí je nenávidět. Důkladný výslech na přechodu z Jordánska do Izraele byl pak tvrdým pádem do reality.

(z autorových záznamů vybrala red.)