Co s penězi od státu aneb řídit církev jako firmu?

Intenzivní a vypjatá diskuse o zákonu o církevním majetku vedená v církevních i sekulárních médiích už dávno opadla. Důležitá rozhodnutí o tom, jak církve naloží se svou novou situací a s finančními náhradami od státu, jsou však v plném proudu. Nejinak je tomu v ČCE.

První kolo diskusí se soustředilo především na to, jakou část peněz ponechat k financování církve (především platů farářů a farářek) a jakou část ponechat na tzv. „diakonické projekty.“ Nejvíce sborů (37,8 %) se přihlásilo k modelu D, totiž k využití poloviny peněz pro diakonické projekty a poloviny na platy farářů a farářek. Synod však na doporučení ekonomů schválil jakýsi model F, který v návrzích předložených sborům nebyl, s odůvodněním, že výsledky byly příliš těsné a jedná se o jakýsi kompromis. Tento model počítá s využitím 15–25 % náhrad na diakonické projekty. Do této částky je přitom zahrnuto i odškodnění Diakonii, které nebyl zabavený majetek podle zákona nahrazen. (Pro úplnost: Model C, který počítal s fixní částkou šesti milionů na rok na diakonické projekty, dostal podporu 32,3 %, model E počítající takto se třemi miliony 22,4 %, model B počítající se stoprocentním využitím prostředků na diakonické projekty podpořilo 7,5 % sborů).

Není zcela jasné, podle jakých kritérií se při výpočtu výsledného modelu postupovalo, a především není jasné, jakou roli měl hrát názor sborů v celém rozhodovacím procesu. Zdá se, že o této metodě „průměrování“ sbory dopředu informovány nebyly.

Výsledky hlasování synodu se setkaly s rozporuplnými reakcemi. Takto se s povzdechem vyjádřil k celé diskusi pro Protestant farář a senior pražského seniorátu Roman Mazur: „Rozhodování o využití restituční náhrady je v naší církvi celou dobu vedeno především pod taktovkou ekonomů a účetních, možná i s mírnou manipulací z jejich strany. Nedělají to se zlým úmyslem, možná ani vědomě, jen se zcela přirozeně snaží o to, za co jsou ve svých profesích placení a co mají v krvi – „hrabat pod sebe“, resp. v tomto případě pod organizaci, kterou spoluřídí. Tuto ekonomickou dominanci umožnila bezzubost nás teologů v klíčových rozhodovacích grémiích církve. Hanebně jsme vyklidili pole a ono se uprázdnilo pro schopné ekonomy a účetní.“

Zdá se, že Roman Mazur upozornil na klíčový problém, totiž na vztah teologické a ekonomické perspektivy v rozhodování o budoucnosti církve. Vypadá to, jako by problém peněz byl přenechán ekonomům jako odborníkům na peníze. Věc je ale složitější. Ekonomové, účetní a manažeři jsou v současné době, kdy jsou všechny oblasti lidského života a společnosti určovány ekonomickými hledisky, těmi nejmocnějšími odborníky. Bohužel dostávají prostor i tam, kde má být ekonomika jen prostředkem pro jiné cíle. Financování církve je stejným případem. Věc se sice týká peněz, ale také charakteru a směřování církve. Pokud bude tato otázka přenechána ekonomům, může se stát, že ČCE bude (znovu?) bolestně věrně kopírovat vývoj okolní společnosti, kde o chodu státu již rozhodují zcela oficiálně lidé, kteří programově nahradili politiku účetnictvím. Ano, budeme řídit církev jako firmu a bude to jednodušší pro všechny! Tento příměr je sice drastický, ale je na místě se ptát, zda se nestává skutečností.

Roman Mazur trefně upozorňuje na to, že hlavní podíl viny nenesou ekonomové. Ti se prostě snaží poctivě dělat svou práci. (I když se mi zdá, že v materiálech pro další diskusi Pavel Stolař překračuje svou roli ekonoma a vkládá do nabídnutých variant k diskusi nepřípadné hodnotové soudy, když mluví u jednoho z nich o „menším zatížení budoucích generací“, a naznačuje tak svoje preference. Stejně tak by se u druhého modelu mohlo mluvit o menším zatížení současné generace.) Vedení církve by mělo pro další otázky, na jejichž rozhodnutí je čas do 31. ledna 2014, pomoci vytvořit prostor pro širší teologickou diskusi, která by nabídla sborům a jejich členům dobré zázemí pro rozhodování o konkrétních praktických problémech. Zde se nabízí využít teologický odbor a ještě spíše – vzhledem k závažnosti situace – iniciovat např. konferenci za přítomnosti laiků, farářů i akademických teologů (jejichž role je v průběhu celé diskuse překvapivě okrajová).

Nyní jde především o upřesnění tempa čerpání náhrad, ale ještě zásadnější se zdá otázka upravení mechanismu mezisborové solidarity. Zapomenout by se nemělo ale ani na ony „diakonické projekty“. Co přesně ten výraz znamená? Jde pouze o Diakonii jako organizaci, nebo i o různé projekty diakonického charakteru? Podle jakých kritérií se budou přidělovat peníze na diakonické projekty? Jak a kým budou tyto peníze spravovány? Zbudou vůbec ještě nějaké po odškodnění Diakonie? Každá z těchto otázek je spojená s určitou vizí církve a jejího poslání. Jsou to tedy vždy také otázky teologické.