Co je levicové

Číslo

Na rozdíl od obsahového rozlišování politických směrů (konservatismus, liberalismus, socialismus, nacionalismus), postihují termíny, pocházející z Velké francouzské revoluce, – levice, pravice, střed – relativní postavení aktérů na té které politické scéně. V měnící se době či v jiné zemi se nejednou totéž stanovisko jevilo tu levicově, tu pravicově. Jde o skutečnost, že demokratická politika není monolitem, že se v ní uplatňují proměnlivé hlasy.

Za všemi nimi se ozývá základní spor mezi sklonem vzít probíhající tendence na vědomí, přizpůsobit se jim a snahou o nápravu. V zásadě platí, že pravici jde o uchování stávajícího, zatímco levice prosazuje změnu, avšak i to se někdy proměňuje. Podstatné je, že právě tímto napětím demokratický systém žije, jím je podmíněna jeho existence.

Uzavřenými ideologiemi vyztužené moderní diktatury tuto relativitu popřely. Komunistická přisoudila levicovosti absolutní hodnotu a úkol neutuchajícího vymycování všeho pravicového. (Stalinské stupňování – úhlavním nepřítelem není již buržoasie, ale sociální demokraté, potom jejich levice, nakonec praví komunisté.) Fašistická diktatura potírala samu stranickost – levice ani pravice neexistují.

Jako ta nejprostší reakce na rozpad diktatury sovětského typu se u nás široko daleko rozprostranil pravicový životní pocit se vší samozřejmostí ztotožňující demokracii s pravicovostí. Pro tuto optiku bylo obtížné nahlédnout, že na pravici operují i Sládkovci. Klausův populismus byl dlouho označován za zradu na pravicovosti, snad až nyní zkušenost s populismem Zemanovým poslouží k rozpoznání, že tento způsob politiky, obdobně jako pragmatismus, je pravolevě naprosto nezařaditelný, že levicovost či pravicovost neoznačují samy o sobě kvalitu ani jejich příhodnost v dané situaci. Zmatek v těchto věcech dosvědčuje často konstatovanou nevykvašenost české politické scény, projevující se i obecnou tendencí proklamovat vyhraněné posice, takže nemáme žádný střed, jako by něco takového nějak kompromitovalo. (Když se A. Kramer z Práva ptal Jaroslava Kopřivy, zda by postavení své KDUČSL neoznačil jako středové, dostal odpověď: Je mi líto. Napravo od středu.)

Silná ideologisace jde ovšem ruku v ruce s programovou nevyjasněností a s neskloubeností politických stran. Martin Hekrdla soudí, že všechny strany jsou zcela náhodnými shluky „opačných“, nejrůznějších a jakýchkoliv názorů. Pokud má napomoci pouto charismatických vůdců, nemůže jít o stav perspektivní. Vždy více při tom ve stranách vychází najevo klíčová úloha přisluhovačů.

Stále ještě spíše než politické strany v pravém slova smyslu, instituce, jež by ve společnosti soustřeďovaly síly k uplatnění určité politické vůle, máme zde ve skutečnosti spolky zajišťující zájem svých vlastních členů na politických (hospodářských) postech. Tento typ „politické strany“ znamená, že základní a regionální organisace bojují o prosazení svých členů: dominují místní zájmy, uzavírají mezi sebou kartelové dohody: rozhodují malé skupiny vedoucích. Ve stranách neprobíhá politická diskuse, tříbení názorů, profilace tváří v tvář nastupujícím problémům. „Politika“ se pak odehrává jen na rovině stranických posunů, tedy v pásmu, o které voliči přibývající měrou přestávají mít zájem. Pokud jdou v volbám, pak rozhodují ti, kdo volí proti (např. proti KSČM, proti ODS).

Za těchto poměrů lze uzavřít „smlouvu o vytvoření stabilního politického prostředí“ či její důsledek – dohodu o čtyřkoalici a dosáhnout pro to souhlasu ve stranách nezávisle na jejich vehementních proklamacích o zařazení na tom kterém křídle politického spektra.

Příznačné potom je, že právě „levicovost“ poslouží nedávnému předsedovi ČSSD jako štít pro snahu o pokračování ve spojenectví s ODS. Zdůrazňuje se dogmatické lpění US na pravicovém vyznání víry – levicové je tedy jít proti čtyřkoalici, i když ODS hlasuje v parlamentě proti sociální demokracii častěji. Obdobně je tomu s nechutí vůči Václavu Havlovi, opět nezávisle na jeho stanoviscích mnohem bližších sociálnědemokratickým zásadám než neoliberalismu. Nepochybně zde hraje úlohu plebejství Miloše Zemana, to, co označuje za svůj slovník. V. Klaus jednou řekl, že mnoho z postojů premiéra je velmi chladný kalkul vůči jisté skupině voličů, kteří právě tuto politiku chtějí. Myslím si, že kdyby o tom nebyl Miloš Zeman přesvědčen, tak by to nedělal. (Mosty, 10. 2. 98) Potíž je v tom, že neověřená tvrzení, nepřiznání omylu, nepodložená obvinění bez omluvy, ponižování nejsou věcí slovníku a za legitimaci k levicovosti sloužit nemohou.

Problém skutečné levicovosti – alternativy k současnému běhu věcí u nás i v globalisujícím se světě – je někde zcela jinde. Není pochyb, že se nad ní vznáší otazník. Někdejší velká levicová témata se vyčerpala. Je ošidné předstírat v českých zemích roku 2002 masový nedostatek základních životních potřeb, stejně jako soustředit politický zřetel jen na ty skupiny, pro které to platí. Ještě důležitější je, aby levice našla odvahu říci, že i do nejširších vrstev proniká nadspotřeba, jakkoliv v jednotlivých aspektech.

A právě zde jsme u důležitosti alternativy k pravicovému důrazu na bezprostřední, rychlý efekt. Nadspotřeba zatěžuje ve svých důsledcích celou společnost, avšak její bohatší část může (prozatím) před touto zátěží unikat – do daňových rájů, na dálkovou turistiku, do sídel střežených soukromými bezpečnostními agenturami. Platí Špidlovo – Jen bohatí si mohou dovolit slabý stát.

Pravicová kampaň za snížení daňové zátěže jako recept na ekonomický růst zamlčuje, že risika nezdařených podnikatelských (a spekulačních) aktivit přebírá nakonec celá společnost, stát v prvé řadě. Po privatisaci zisků nastoupí jako východisko z nouze socialisace ztrát.

Levicová politika znamená aktivní přístup k EU – nástup k součinnosti se všemi v ní, jimž jde o to, aby se demokracie nestala obětí monopolních zájmů.

Pouze celospolečenský zřetel, tj. odmítání odepsat slabší skupiny, jakož i odolnost vůči lobbystickým tlakům, pouze snaha o dlouhodobý výhled, tj. odmítání bagatelisace latentních problémů, tedy překračování úzce stranického, volebními obdobími ohraničeného politikaření, si může v našich podmínkách činit nárok na levicovost.

21. 1. 2002