Co dnes znamená být prorokem

Číslo

Rozhovor Kenyatty Gilberta s Walterem Brueggemannem

Americký teolog Walter Brueggemann (* 1933) je považován za jednoho z nejvýznamnějších současných odborníků na Starý zákon. Přinášíme překlad rozhovoru, který s Brueggemannem pro časopis Sojourners pořídil teolog Kenyatta Gilbert, docent homiletiky na Teologické fakultě Howardovy univerzity ve Washingtonu.

Celý rozhovor v originále je k dispozici zde:

https://sojo.net/media/what-does-it-mean-be-prophetic-today

Časopis Sojourners je od sedmdesátých let minulého století důležitým hlasem progresivně orientované části amerického evangelikálního hnutí.

Kdo je to prorok?

V pojetí Starého zákona, kterým jsem se v životě zabýval nejvíc, je to někdo, kdo se snaží popisovat svět ve víře, že v něm Bůh aktivně působí. To na jednu stranu znamená identifikovat to, co je v řádu našeho světa s Bohem v rozporu, ale také mluvit o Boží vůli a záměru, který se jednou naplní, i když třeba způsobem, který si vůbec nedovedeme představit. Z toho tedy plyne jak soud, tak naděje – a jak velmi dobře víte, v prorockých knihách Starého zákona jde vždycky o kombinaci soudu a naděje, což se pak v pozdější křesťanské tradici vyjevuje jako ukřižování a vzkříšení. Když dnes mluvíme o proroctví, ten rozměr naděje se z toho často vytrácí. Co byste řekl vy?

Prorok je někdo, kdo vidí, že tohle není všechno, co je, ale je ochoten přijmout skutečnost, že jsme ve stavu, kdy se ke společenství založenému na lásce můžeme přibližovat jen v dialogu s Bohem. Co pro vás znamená prorocké vědomí?

Podle mě to znamená jasně a odvážně identifikovat politickou a ekonomickou praxi, která je v rozporu s Božím záměrem, a pokud je v rozporu s Božím záměrem, nemá budoucnost. Ekonomická nerovnost a ničení životního prostředí jsou cesty katastrofy. Starozákonní proroci cesty katastrofy vyznačovali a já se domnívám, že dnes je naším úkolem vyznačit tu cestu katastrofy, po níž třeba sami jdeme. Na prorocích je úžasné, že k tomu uměli udělat další krok a se sebejistotou mluvit o tom, že Bůh nám ukazuje jiný svět radosti, spravedlnosti, míru, bezpečí, navzdory všem rozporům. Oni byli součástí starého světa a byli odvážní. Dnešní proroci ukazují stejnou odvahu.

Je naším úkolem, aby ve světě radikálního pluralismu o Bohu uvažovali všichni stejně?

Myslím, že pokud jde o nálepky, kréda a mantry, nebudeme nikdy uvažovat stejně, ale pokud máme mluvit o možnostech člověka, o lidské bolesti a utrpení, je jedno, jsme-li muslimové, křesťané, liberálové, konzervativci, protože realita lidské bolesti je nepopiratelná. Pak se dostáváme k tomu, co bolest způsobuje a jak to řešit, což jsou otázky politické a ekonomické, a s ohledem na politický pluralismus si rozhodně nemyslím, že je to jednoduché. Myslím si ale, že prorocké slovo může být i v této oblasti naprosto jednoznačné. Není žádné tajemství, jaká ekonomická praxe způsobuje bolest a utrpení. Deregulace, která se děje pod vedením prezidenta Trumpa, vede k bezohlednému a chamtivému jednání mocných zcela bez zábran. A moje pozice je taková, že o tom by se mělo mluvit, ať už jsme křesťané nebo muslimové, liberálové nebo konzervativci.

Já se snažím se svými studenty mluvit o tom, že pokud se máme zabývat člověkem tady a teď, musíme brát vážně, co se děje ve světě – konkrétně to, že se často ocitáme ve smrtících situacích, kde jsou ti nejzranitelnější utiskováni a odsouváni na okraj. V Americe je mezi privilegovanými a utiskovanými tak výrazný rozdíl, že je podle mého názoru věc docela jasná. Co ale máme dělat? Jaké jsou ve světle Božího působení naše možnosti? A pokud Bůh zasahuje do našeho světa, jak tuto situaci mění, jak se k ní vyjadřuje?

Podle mě musíme věřit tomu, že Bůh především posiluje lidské jednání a konkrétní lidi. Když máme dost síly, věci se mohou měnit. Jak je to s lidmi, kteří se mají dobře, jako jsem třeba já? Nechce se nám aktivně působit ve světě; jsme s ním spokojeni tak, jak je. Ve chvílích zoufalství si zase říkáme, že naše aktivita nemá smysl. Smysl kazatelství spočívá podle mě v tom, připomínat, že se Boží naděje má naplnit prostřednictvím lidí. Zaslíbení evangelia spočívá v tom, že mocnosti tohoto světa uvolní prostor lidem, kteří budou jednat z Božího pověření. To není úplně jednoduché přijmout, protože bychom raději pasivně čekali, až pro nás Bůh něco udělá.

Připadá mi, že mezi křesťany není jednoznačný konsenzus v tom, co je sociální spravedlnost nebo prorocká naděje.

V tomhle jsme asi jako učitelé trochu selhali. Musíme se soustředit na to, aby se o těchto pojmech mluvilo a vysvětlovaly se. Prorocké vědomí není nějaký mystický aparát, ale schopnost představovat si svět tak, jak jej vidí Bůh, o kterém hovoří evangelia.

Věříte, že jsou lidé, kteří se s prorockým povoláním rodí, nebo je to spíš věc vůle a ochoty umět si představit lepší svět?

Myslím, že je v tom kus obojího. Výjimečnou osobností byl třeba Martin Luther King, který byl Bohem povolán k velkým věcem, a totéž se dnes dá říct třeba o Williamu Barberovi (William Barber II, protestantský kazatel a politický aktivista ze Severní Karolíny – pozn. red.), ale to neznamená, že nás ostatních se to netýká. I ti, kteří nemají takové předpoklady, si prorocký mandát mohou vydobýt. Všichni máme stejné vidění, stejnou biblickou tradici a stejnou práci, kterou je potřeba udělat. Nemůžeme si dovolit předat ji prostě jen několika velkým osobnostem.

A co prorocká naděje? Na jednu stranu se na ni dívám optimisticky, zároveň je potřeba vědět, že naděje se rodí z utrpení.

Hodně lidí v církvi si myslí, že přítomnost a budoucnost jsou jako země a nebe. A proti tomu je třeba říct, že přítomnost a budoucnost jsou současný socioekonomický a politický systém a socioekonomický a politický systém, který přichází a bude v souladu s Boží realitou. Musíme se soustředit na naši budoucnost tady, ne na nebe. Prorocká zaslíbení překování mečů na radlice a kopí na vinařské nože nejsou vizí nebe, ale nového socioekonomického řádu. Stará prorocká zaslíbení se podle mě primárně týkají změny systému v našem světě. Křesťanská naděje se oproti tomu velmi často upíná k tomu, že půjdeme do nebe, tam se shledáme se svými zesnulými blízkými, a tím to končí.

To zní jako byste věřil, že Bůh přináší vykoupení teď a tady.

Přesně tak. Myslím, že se to ukazuje i v Ježíšových podobenstvích. Království Boží je jako… neříkal přeci, že jsou to andělé, kteří hrají v nebi na harfičky, ale je to jako když máte dva syny, jako když dělník dostane spravedlivou mzdu, jsou to pozemské obrazy. Napadá mě tedy, že přinejmenším v Lukášově evangeliu, které je nejradikálnější, znamená pojem Božího království nový ekonomický řád, a když Ježíš vyzývá k pokání, protože Boží království je blízko, myslí tím přeorientovat se na novou ekonomiku.

Co můžeme pro takovou změnu udělat? Je toho přeci tolik, co by mělo být jinak, má smysl se vůbec snažit?

Musíme se držet Ježíšova příběhu. Jeho angažovanost spojená se zranitelností byla to zlomové. Když se ho Jan ptá, jestli je Mesiáš, Ježíš odpovídá, že vlastně neví, ale slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, mrtvým se odpouštějí dluhy. Něco se tedy asi děje.

Jakou radu máte pro lidi, kteří cítí prorocké povolání?

Musíme se naučit lépe analyzovat společnost. Musíme sledovat, odkud a kam proudí peníze. Sledovat finanční toky, abychom viděli, kde způsobují bolest. Mezi bělochy je problém, že jim tahle analýza moc nejde a ani se o to nesnaží. Další věc, kterou bych doporučil lidem ze své tradice, je prostě věřit biblickému textu. Bible je velkým zdrojem pravdy a naděje. Můžeme si dovolit se na ni spolehnout. A nejsme v tom moc dobří.

Co je podle vás největší omyl, který je s proroctvím spojován?

Mezi liberály tam, kde působím, převládá představa, že být prorocký znamená pořád lidi otravovat se sociální spravedlností. Když lidi pořád otravujete, rychle se unaví a přestanou vás poslouchat. Chybí v tom rozměr sociální analýzy, protože jenom otravujete a nadáváte, zůstáváte na povrchu. To je jedna věc. A druhá věc je, že k prorocké víře nutně patří naděje, že Bůh má pro nás zaslíbení lepšího světa, které se naplní. Tenhle rozměr proroctví si hodně liberálů neuvědomuje.