Tak je nadepsán soubor statí, který vydal Spolek evangelických kazatelů (Eman 2011). Ptají se tak kazatelé evangelia v jednom kázání a třech ranních pobožnostech: Kde se člověče nalézáš? V jakém sociálním kontextu chceš žít? Kam se ubíráš – na jaké štaci právě jsi? Člověče, kde jsi? Kazatel a kazatelky (Hana Pfannová, Ondřej Macek, Dagmar Oupická, Lenka Ridzoňová) nevolali zoufale, spíše s nadhledem víry a s očekáváním, s nadějí, že takové ptaní je to prvé, co člověk má dělat.
Setkání s filmovými dokumenty Lukáše Přibyla Zapomenuté transporty vtisklo otázce existenciální rozměr varování i objevování statečnosti lidství. Někteří se nedali deprimovat hrůzami, které člověk dovede připravit druhým. Svědčily o tom otřásající i nadějné výpovědi těch, kteří transporty a šoa přežili.
Přednášky (Milan Balabán, Tomáš Trusina), opírající se o biblická svědectví proroka Jeremiáše, žalmisty a dalších svědků, naznačují, že hledání místa člověka ve společnosti pozemské je odvěkým úkolem, stejně složitým ve starověku jako nyní. A nezměnili jsme se tak, že bychom v tázání starověkého člověka nemohli nacházet inspiraci. Máme šanci nechat se inspirovat, zejména však proto, že máme také možnost žít svůj život „před tváří boží“ – ani to se od starověku nezměnilo. Je jenom zapotřebí si to uvědomit.
Lze se ptát po člověku teologicky, třeba s Martinem Lutherem a dalšími (Petr Gallus). Se stejnou naléhavostí ovšem vznese stejnou otázku i filosof v zmatku doby postmoderní (Anna Hogenová). S naléhavostí sobě vlastní ji klade i pedagog, protože horizontem výchovy má být lidství (Friedhelm Kraft). Oldřich Matoušek hovoří o tom, jak obtížná je pomoc troskotajícím a těm, kdo podléhají zoufalství a v jejichž životě chybí tázání po lidství. Giuseppe Maiello popsal rituál pohřební hostiny jako způsob obrany před absurditou smrti. Fenomén existenciální ztráty popsala Naděžda Špatenková. O sekularizaci islámu a duchovně mělké Evropě přednášel Václav Cílek. Cyklus přednášek završil Erazim Kohák o životě ve lži a strachu z pravdy. Východisko z krize nabídl v horizontu teologie naděje, když hovořil o nepřestávající boží působnosti.
Kde jsi Evropane?
Otázky ani odpovědi nezestárly. Nevadí, že sborník zachycuje dění roku 2010 a že svědectví o něm vychází až nyní. Některé prognózy a otázky se mezitím staly ještě aktuálnějšími, např. hledíme-li na přednášku o islámském zoufalství a duchovně vyprázdněné evropské společnosti. Evropané se nedovedou účinně solidarizovat s těmi, kteří ve středomoří prožívají vystřízlivění z tradičního islámu a zkoušejí revidovat a utlumit islamistické mocenské nároky, aby společnost mohla prožít jaro společenské i náboženské obnovy a samosprávy.
Dění ve středozemí, v severní části afrického kontinentu, nás vede k zamyšlení, jak chápeme změny, probíhající v Tunisku, Egyptě a dalších zemích. Jak to chápeme my vyprázdnění Evropané, kteří v diskusích rádi nadáváme na slabosti a nedostatečnosti demokratických principů? Kde jsme? Jak málo víme o středomořských zemích! Proč jsme nebyli rozhořčení, když zástupci některých evropských zemí utilitárně a zbaběle jednali se zástupci autoritativních režimů?
Když v roce 1620 vznikaly zárodky novoanglické demokracie, šlo o hnutí, které vycházelo z náboženských tradic. Občané byli ovlivněni myšlenkou zaslíbené země, Nové Anglie, kde bude vše jiné. Odvolávali se na biblickou kontraktualistickou (smluvní) tradici knih Mojžíšových. Kázali (např. John Winthrop r. 1630) o tradici uzavírání společenské smlouvy s Hospodinem a o konkrétním plnění závazků. Tvrdili, že moc vládců musí být omezena zákonem, nezávislými soudy a autoritou zákona. Trojí omezení vladařské moci mocí výkonnou, zákonodárnou a soudní, to není výdobytek Evropy nebo až americké ústavy z roku 1787, platné dodnes. Jednotlivé americké správní celky si od roku 1620 do roku 1787 sepsaly 96 ústav, které vytyčovaly oddělenost církve a státu, práva a soudu. Zároveň deklarovaly návaznost na anglosaské zvykové právo, a tedy i jistou kontinuitu s královským úřadem, jehož chápali jako garanta svého samosprávného vládnutí. Tehdy nebyli naivní, jako jsme my dnes, máme-li dojem, že největším demokratickým úkonem je účast na čtyřletém volebním cyklu, po němž následuje vytváření vládních koalic, které musí plnit své předvolební sliby, kdežto nám zůstává sledovat aktuální preference zvolených stran a snít o změně vlády. Tehdy jim šlo o „anti-evropsky“ nefeudální systém, nehierarchickou církev. Odmítali systém zemských církví. Samosprávou mínili odpovědné žití, vázanost závazky solidarity před tváří Boží, ochraňování samosprávných církevních společenství státními institucemi, ochranu důstojnosti člověka nezávislým soudem. V některých regionech se dopracovali v průběhu času také k toleranci jinak smýšlejících, včetně Židů, popř. lidí pocházejících z jiných kontinentů. V mnoha regionech (Virginie aj.) zas bylo téměř od počátku 17. století tolerováno otroctví. I tehdy existovaly různé druhy křesťanských hnutí, některá vyhlašovala toleranci jinak smýšlejících, jiná ze setrvačnosti legitimizovala evropské zvyklosti, a tedy i oprávněnost obchodu s černými otroky.
Podle znalce islámu Bernarda Lewise (Kde se stala chyba?, 2003) dnes mají dobrý politický potenciál také arabské národy. Díky tradici samosprávy mají nástroje pro uskutečňování demokratických principů: systém skupinových konzultací pozemkových vlastníků, občanské služby, systém zákonů, necentralistické pojetí ummy – náboženské obce (kongregace). Je zřejmé, že dnes mají i jiné prameny práva než jen šáriju. Též je zřejmé, že v jejich dnešním chápání lidství je docela běžné pojetí stejné důstojnosti muže a ženy, alespoň v Tunisku jistě.