Cizinec a host podle jedné biblické hodiny – novozákonní perspektiva

Dnes uzavřeme pokusem všimnout si podnětů k otevřenosti vůči lidem doposud cizím a lidem na útěku v Novém zákoně.

Jednostrannost novozákonní zkušenosti

Než si podrobněji všimneme podnětů, které k tématu hostů a příchozích podávají texty druhé části křesťanské bible, evangelia a epištoly, připomeňme, že k zásadním rozdílům mezi tzv. „novým“ a „starým“ zákonem patří i to, že Nový zákon jako literatura rané církve zachycuje daleko kratší období dějinných a sociálních zkušeností, než Tóra a proroci. I když starozákonní promýšlení sociálních témat zkrátíme na dobu exilní a poexilní, pořád jde o nějakých pět století velice rozmanitých zkušeností s přežíváním ve velice rozmanitých podmínkách: stýkání a potýkání se světem babylonským, perským, helénským, s impulsy mezopotámského zákonodárství či egyptského mudrosloví. A do toho zkušenost ztráty vlastního území, exilové komunity, pobývání ve vlastní zemi v postavení „příchozích“ a posléze rozšíření po středomořské diaspoře. Kolik navzájem protikladných podnětů tu lze tušit jen z hlediska přijímání, resp. odmítání hostů a cizinců! Novozákonní literatura a její etické a sociální důrazy naproti tomu odrážejí daleko kratší a jednostrannější zkušenost: nějakých 50–60 let (od prvních dopisů Pavlových), navíc „pouze“ v římské říši, byť křesťany konfrontovala s tváří tolerantní i persekuční. Nebudeme proto primárně sledovat výskyt určitého novozákonního termínu, ale vyjdeme z určitého typu zkušenosti, která s tématem souvisí, s novozákonním společenstvím hýbala a podle mého přesvědčení ji najdeme v podloží mnoha epištolních i evangelijních oddílů a důrazů.

Neobřezance v církvi nechceme!

Novozákonní křesťanské sbory vyrůstají zprvu na půdorysu židovské diaspory, a přebírají i její důraz na neslučitelnost Izraele s pohanstvím. Vždyť právě ten pomohl uchovat identitu uprostřed moře národů, gójím. Antiochenská a pavlovská misie ovšem vpouští do prostoru rané církve jak dosavadní čekatele a sympatizanty z řad pohanů, tak „podezřelé cizácké existence“. Sociálně-náboženské napětí, které tím vzniklo, odráží např. list Galatským. Pavel v něm pod tlakem zpochybňování oprávněnosti místa pohanů v kristovském společenství poprvé formuluje důraz na ospravedlnění z víry. Čelí přitom systematické propagandě, jejíž součástí bylo i zpochybnění jeho apoštolátu. Tento tlak neustál např. Petr, který v Antiochii nejprve sedával s pohanokřesťany u stolu (Kristova), ale když přišli emisaři onoho jeruzalémského hnutí „neobřezance v církvi nechceme!“, rychle obrátil a od bratří z pohanů se odtáhl (Ga 2,11nn). Sledujeme-li pozorně Pavlovu argumentaci o přednosti víry a milosti před tradicionalistickým spoléháním na „zákon“, dojde nám, že vyrůstá z jeho odpovědnosti za svobodu (dnes bychom možná řekli důstojnost) nově příchozích pohanokřesťanů. Odmítl sebeospravedlňování na základě příslušnosti k určité tradici a viditelných průkazů identity jako je obřízka. Za „teologickým“ důrazem na nezaslouženou svobodu v Kristu, na milost jako východisko pospolité křesťanské existence, který završí důrazem na ospravedlnění z víry, nikoli ze skutků zákona, můžeme oprávněně hledat „sociální“ výzvu: překonat nedůvěru a předsudky vůči „cizáckým pohanům“ jakožto těm, kdo ve společenství kolem Krista nemají oprávněné místo. Tuto linii pak v další generaci dovrší list Efezským, který jasně deklaruje „nejste již tedy cizinci a přistěhovalci“, máte „právo domácích“, protože Kristus zbořil zeď dělící na různo, jejímž základem bylo ono tradicionalistické pojetí výlučnosti Božího lidu. (Ef 2)

Sledujeme-li tedy zápas o identitu rodícího se křesťanství, vidíme, že podstatnou roli v něm hraje nutnost překonat předsudky vůči „cizím“. Znovu promýšlené jádro evangelia vede k nové, doposud nemyslitelné otevřenosti i na sociální rovině. Jestliže jsme si v souvislosti s důrazy Tóry mohli všimnout provázanosti vztahu k příchozím s tématem vysvobození z Egypta, v pavlovské tradici nalézáme výzvu k otevřenosti (byť ne výslovně sociálně dopracovanou) v souvislosti s jádrem spásy právě tak. Varujícím momentem tváří v tvář dnešním proticizineckým a protiuprchlickým předsudkům přitom zůstává, že apriorní odmítání lidí „odjinud“ a sebeospravedlňování na základě příslušnosti k vlastní tradici Pavel nejen kritizoval, ale vpodstatě jednou provždy „podminoval“ jako postoj neslučitelný s autentickým křesťanstvím.

Kritiku prvokřesťanského tradicionalismu

resp. odrazy napětí mezi dosavadními „domácími“ a nepřijatelnými „přivandrovalci“ můžeme oprávněně tušit i v podloží mnoha dalších novozákonních textů: za evangelijní kritikou farizejského odporu vůči „znečišťujícím“ či za kritikou postoje „Děkuju, že nejsem jako oni“ (Lk 18). Nebo si připomeňme znovu a znovu provokující oddíl o tom, jak Ježíš odmítá zachránit dítě helénské ženy (Mk 7): jeho příkré odmítnutí „Jsem tu jen pro ztracené ovce z Izraele“ a zejména „Nehodí se sebrat chléb dětem a hodit jej psům“ muselo znít uším prvokřesťanských xenofobů jako rajská hudba. Copak tu Ježíš právě nepotvrdil správnost jejich odmítavého postoje? Nepotvrdil, dostávají vzápětí studenou sprchu, právě naopak – jen co ta řecká pohanka Ježíše usadí svou vynalézavou odpovědí, chválí Spasitel její víru jako skutečně ryzí, autentickou důvěru. A když pak Matouš (Mt 15) z „helénky“ udělá ve svém spise kananejku (jako byla Támar, citovaná v Ježíšově rodokmenu), jen tuhle linii přiostří.

Zápasům o otevřenost církve doposud odmítaným pohanům se samozřejmě věnují vyprávění Skutků apoštolských. Dokládá to skryté napětí mezi autoritami židokřesťanskými, tedy dvanácti apoštoly (reprezentovanými Petrem a Janem) a sedmi diakony řad „helénů“, tedy křesťanů s pohanským rodokmenem. Právě díky těm sedmi překračuje evangelium tradiční hranice Judska: Filip křtí eunucha, s nímž poprvé odjíždí evangelium na „konec světa“, totiž do Etiopie (Sk 8). Tak se plní i zadání, dané nanebevzatým Pánem „budete svědky mého evangelia až do končin země“. Ale snad nejexemplárnější vyprávění na toto téma představuje propracovaná kompozice o tom, jak Petr, upřímně přesvědčený o nečistotě pohanů, tj. o jejich nepřijatelnosti v církvi Kristově, byl extra viděním z nebe (jež si nezadá se zjevením rytířstva nebeského, sesláním Ducha svatého či zjevením pro Saule – Pavla u Damašku) „dokopán“ ke křtu pohanského setníka Kornélia (Sk 10 a 11). Spasení není z vás, je to dar, ozývá se v epištolních rozkladech i příbězích evangelií a Skutků. Ve světle tohoto daru se musíme ptát: Čím má církev Ježíše Krista přispět dnes světu kolem sebe? Tím, že bude opevňovat hradby, obnovovat a podbudovávat předsudky vůči příchozím, nebo je bourat? Tím, že se rozpomene na své přistěhovalecké začátky z milosti, nebo tím, že bude opevňovat dobyté pozice?

Kristus jako příchozí

Vedle varovné noty, abychom nesedli na lep xeno-pokušení ospravedlňovat si svou existenci odporem k příchozím a neznámým, najdeme ovšem v Novém zákoně i naprosto explicitní výzvy k solidaritě a pomoci. Podle podobenství O posledním soudu (Mt 25,31–46) se posledním měřítkem stane to, jak se kdo zachoval k nejmenším, maličkým bratřím: Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, jednomu z těchto maličkých, mně (a pro mne) jste učinili. „Maličtí“ je Matoušův oblíbený obrat pro to, co i„důležití“ a „silní ve víře“, resp. uznávaní potentáti naopak považují za prkotinu. Z perspektivy těch, kdo rozhodují, se maličcí jeví jako pěšáci, které lze bez skrupulí obětovat či využít pro své záměry. Lidé na útěku představují dnes vhodné mediální téma, jímž lze strašit občany (a pak je od údajného nebezpečí zachraňovat). Ale právě zdánlivá zbytečnost maličkých (koho by jejich osud zajímal?) je úskalím, na němž troskotají ti, kdo jsou v podobenství odsouzeni „Jděte ode mne!“

Pamatuji přitom, jak se za komunistických časů bránilo příliš „aktivistické“ interpretaci tohoto podobenství tím, že se tu myslí jen na solidaritu s potulnými prvocírkevními kazateli, a ne na nějaké persekvované spoluobčany. V této souvislosti stojí za zmínku, že na onu čtveřici „jíst, pít, obléci, přijmout“ narazíme např. i v egyptském „taháku“ k posmrtným testům: bacha, až poputujete do záhrobí, budou se vás právě na tuhle pomoc žadatelům o azyl vyptávat! Sotva ji tedy Ježíš nějak zužuje.

„Vyprávěj nám, jaká budou znamení tvého příchodu,“ ptají se Ježíše na začátku tohoto bloku jeho vyučování učedníci (Mt 24,3). A on po všech mezihrách odpovídá: Znamením, které rozhoduje, bude podle nejvyšší odvolací instance tvář bližního. Přicházím v tváři konkrétní lidská nouze. Rozhodující je setkání tváří v tvář, v němž osvědčíš svou lidskost jako spolulidství. Tak chce to podobenství proměnit pohled na to, co je opravdu důležité, dopředu, dokud je čas. A čas (snad) ještě pořád aspoň trochu máme.

Věnováno účastníkům biblických hodin v Benešově, na jejichž popud jsem téma postupně zpracovával