Cizinec a host podle jedné biblické hodiny

Věnováno účastníkům biblických hodin v Benešově, na jejichž popud jsem téma od září 2015 zpracovával.

Biblická témata mohou ožívat díky důkladné vykladačské práci a vynalézavému přístupu k jejich interpretaci. Také se ovšem stane, že nám na ně vrhne nečekané světlo realita, s níž jsme v životě natvrdo konfrontováni. Tak nás i současné stýkání a potýkání s otázkou lidí na útěku – a s tím, jak hluboce působí i na mysl a rozhodování lidí, kteří se dosud podobnými problémy nezabývali – nově konfrontuje s tématem cizinců a hostů v biblickém poselství. Realita nasvítila bibli, a najednou vidíme, kolik tam toho k tématu je. A už jsme také zjistili, že účelově si lze biblickými argumenty vyfutrovat téměř jakýkoli postoj – od naprosté vstřícnosti vůči žadatelům o azyl až po nesmlouvavé odmítání, ba xenofobii. Čeho si tedy všímat, a především, kterým směrem ukazují základní linie textů, zabývajících se tématem hostů, příchozích a cizinců?

Utekl jsem se do země cizí

Výchozím pojmem je v Tóře a prorocích ger, cizinec, přistěhovalec, utečenec, host, příchozí odjinud, bezdomovec. Přehled českých verzí bible mimoděk prozrazuje, jak naše překlady poznamenává nejen teologie překladatelů, ale též žitá sociální zkušenost. Zatímco kraličtí překládají často „příchozí“ (rozumí se odjinud), ekumenický překlad připravovaný v 60. letech (ČEP) zhusta uvádí „bezdomovec“. Jakkoli je to označení sociálně soucitné, vytrácí se z něj důležitý rozměr – ona ztráta domova někde „jinde“. Bible 21, vznikající v 90. letech, když už otázky kolem přistěhovalectví byly znova na stole, se nebojí užít označení „přistěhovalec“.

Podle Martina Prudkého (jehož přednášku si budete moci přečíst v příštím sborníku z kurzu Speku Svoboda a odpovědnost) se pojem kdysi užíval v Judsku pro ty, kdo po asyrské likvidaci severního Izraele (8. století př. n. l.) uprchli do Judska. K nim se původně vztahovala ustanovení Deuteronomia a jejich četnost mj. prozrazuje, že to byl problém, který bylo potřeba řešit nařízením Tóry, protože nějaký vrozený ohled na utečence nefungoval.

Pro lepší pochopení základního nasměrování tohoto pojmu zkusme nejprve číst text, kde nepůjde o nařízení Tóry mířící na nás ve věci příchozích jako domácí a starousedlíky (což posléze navozuje i „zákonickou“ otázku, kdo je ještě uprchlík a kdo ne), ale který prostě přiblíží příběh toho, kdo utíká. Podle Exodu 2,11–22 utekl Mojžíš před faraonem, jehož tyranii se marně postavil na odpor, do Midjánu. Je tu vnímán jako cizinec („ten Egypťan“), ale když se tam utekl, je s patřičnou péčí a otevřeností přijat („pozvěte ho domů, ať pojí chléb“). V tomto garantovaném bezpečí Mojžíš prožívá prostřední etapu svého života. Podtrhuje to i jméno, které dá narozenému synovi: A nazval jméno jeho Ger-šom, Utečencem-Tam, neboť řekl, „Utečencem, přistěhovalcem stal jsem se v zemi cizí.“ Smíme snad začít tím, že gér je prostě ten, kdo utekl ze své země a hledá a má najít bezpečné přijetí v jiné zemi. A byť čtenář ví, že se Mojžíš v Egyptě dopustil zabití, slyší, že v Midjánu dostává azyl. Rozvržení příběhu navíc napovídá, že pohostinná vstřícnost vůči uprchlíkům je samozřejmostí i u pohanů, gójím, byť v jiných partiích starozákonní dějepravy vystupují Midjánci jako nepřátelé ba svůdcové Izraele. V této souvislosti připomeňme, že právní ochrana pro „příchozího, sirotka a vdovu“ je garantována např. v mezopotámských právních textech, a takové Aleppo bylo ve starověku jedním z nejvyhlášenějších azylových míst předního Východu.

Neučiníš mu křivdy, aniž utiskneš ho

Ti, kdo odjinud utekli k nám (a mám za to, že předchozí příběh osvobozuje od úzkostlivého škatulkování, z jak velké dálky a jak cizí kultury přišli), mají „u nás“, tj. uprostřed Božího lidu nárok na základní respekt. Nemají sice podíl na zaslíbené zemi, ale mají nárok na právní ochranu podobně jako (domácí) sirotci a vdovy: Příchozímu neučiníš křivdy, aniž utiskneš ho; nebo příchozí byli jste v zemi Egyptské. Žádné vdovy neb sirotka trápiti nebudete. (Ex 22,21n). Příchozího nebudeš ssužovati; nebo sami znáte, jaký jest život příchozích, poněvadž pohostinu jste byli v zemi Egyptské (Ex 23,9). V onom „neučiníš křivdy“ se zapovídá násilí ve smyslu bezprávného jednání. I když příchozí nemá nárok zasednout v bráně a rokovat o právních záležitostech, jak ho mají domácí, nebudeš s ním jednat, jako by jej nechránilo právo, které chrání tebe. Proto jsou v bezprostřední souvislosti uváděni i vdovy a sirotci. Ani ti nemají možnost aktivně vstoupit do procesu, kde jsou právně řešeny jejich záležitosti, protože jim chybí muž, resp. otec, který jediný to za rodinu mohl řešit. Nebudeš ale zneužívat jejich „neochrany“ ani své (početní či sociální) převahy, slyší usedlé domácí (mužské) obyvatelstvo. Stejným směrem míří i výroky proroka Jeremiáše (např. 22,3) Uplatňujte právo a spravedlnost, vysvobozujte oloupeného z rukou utiskovatele, netýrejte bezdomovce (příchozího), sirotka a vdovu, nedopouštějte se násilí, neprolévejte na tomto místě nevinnou krev.

Ponecháš je pro zchudlého a pro hosta

Jakkoli zná Starý zákon i situaci, kdy se přistěhovalec vzmůže natolik, že mu do otroctví propadne místní, Judejec, jehož je pak třeba vykoupit (Lv 25,47), vybízí Tóra především k milosrdenství a zajišťuje i příchozím a hostům podíl na „sociálních dávkách“, totiž právu paběrkovat: Nepožneš své pole až do samého kraje a nebudeš paběrkovat, co zbylo po žni. Ani svou vinici úplně nevysbíráš, nebudeš na své vinici paběrkovat spadaná zrnka; ponecháš je pro zchudlého a pro hosta. (Lv 19,9n) Takto mají mít na plodech země dobré a prostorné, darované v příběhu vysvobození, podíl i ti, kdo jsou bez dědictví: buď o něj zadlužením přišli (domácí zchudlí), nebo nemají možnost dědit (utekli se sem odjinud). Bez dědičného podílu na zemi zaslíbené a tedy bez možnosti tady sít a sklízet se přitom nalézala i další skupina příslušníků Božího lidu, lévijci. Zatímco však lévijec svou společensko-náboženskou rolí patří k nejvnitřnějšímu okruhu („zdravému jádru“) Hospodinova lidu – spolupečuje přece o kult a duchovní identitu!, příchozí se nalézá na opačné straně tohoto spektra: přichází zvnějšku, jako „náplava“ tuto identitu automaticky nesdílí a svou přítomností ji může i ohrožovat (byť v tehdejších dobách platilo a dodržovalo se „koho chleba jíš, toho bohy vzývej“). Přesto právě v ustanoveních, čím a jak z darů země zaslíbené podarovat („naše“) lévijce, se jako paralelní adresáti tohoto sdílení vyskytují i („cizí“) host a příchozí. I veseliti se budeš ve všech dobrých věcech, kteréž by tobě dal Hospodin Bůh tvůj, …ty i Levíta i příchozí, kterýž jest u prostřed tebe. (Dt 26,11n) Bez sdílení svých životodárných darů přestává být země zaslíbená zemí zaslíbenou i pro domácí.

…protože i vy jste byli hosty v zemi egyptské

Pročítáme-li pasáže, týkající se vstřícnosti k příchozím, jejich ochrany a zabezpečení, narazíme opakovaně na „refrén“ „neboť i vy jste se stali příchozími v zemi Egyptské.“ (Lv 19,33–34) V prvním plánu tu jde o jeden z pramenů společenské empatie: Vždyť i vy jste na vlastní kůži v Egyptě, „zemi svírajícího útlaku“ poznali, jak nelidský může být úděl hostů a příchozích. Taková empatie pomůže rozšířit spektrum těch, kdo jsou pro nás „bližní“. I proto instrukce „bude-li jako host/uprchlík s tebou přebývat host/uprchlík“ (tj. uteče-li se někdo pod tvou ochranu, Izraeli) vstřícně pokračuje „nebudete ho utlačovat“ (ve smyslu poškozovat), „ale bude vám jako domorodec mezi vámi,“ aby ji završilo „Budeš ho (Izraeli) milovat jako sebe samého…“ V této lásce k bližnímu nejde ani tak o individuální sympatie, jako o ochotu přiznat respekt a již zmíněnou právní ochranu těm, jež by šlo snadno zaškatulkovat jako „ne-bližní“ a na jejich statutu tím pádem docela dobře vydělávat a jejich údělu zneužívat.

Už to samo není málo, ale zřejmě tu máme zaslechnout souvislost ještě zásadnější. Připomenout pobyt v biblické „zemi nelidského útlaku“ evokuje nezbytně toho, který z onoho útlaku vysvobodil. Jestliže tedy jsou přikázání ohledně hostů „navinuta“ na připomínku tohoto ústředního činu záchrany, dostává celé téma ještě rozměr účasti na příběhu spásy. V postoji k příchozím tak nejde (milí tradicionalisté či evangelikálové) o „pouhou etiku“ či tzv. „humanitu“, ale o porozumění činům Toho, jenž nám otevřel cestu záchrany. Rozumět dobře své účasti na spáse, na daru vysvobození z Egypta, místa sevření a útlaku páchaného právě silnými na slabších, většinou na menšině, mocenskou mašinerií na nezaštítěných příchozích – to znamená dopřát hostům a příchozím skrze právně přiznané záruky podíl na důstojnosti vysvobozených. Přístup k hostům má v „srdci Tóry“ souvislost teologickou. Netýká se jen „miluj bližního jako sebe sama“, ale i onoho „miluj Hospodina“ jako Boha, který „slyší nářek utlačených“. Jeho pohledem pohlížej na ty, kterým lze snadno upřít právo, kteří se přirozenou cestou těžko stávají milosrdenství hodnými bližními, jejichž příběh a utrpení na vlastní kůži sám nezažíváš – a jež ti tvé zvyky (a třeba i tvá spiritualita) velí odmítnout.

(pokračování někdy příště)