Cizincem ve vlastní zemi

Konec letošního léta přináší nečekané výzvy. Onehdy nechal náš čerstvý středoškolák ve vlaku kabát. Stačil tu nepříjemnou skutečnost oznámit na nádraží, kde slíbili, že kabát na něj počká na nejbližší zastávce s doplatkovou pokladnou neboli ztrátami a nálezy. Na mně zůstalo vykomunikovat zbytek. Dalšího rána jsem usedl k internetu a zadal do vyhledávače doplatkovou pokladnu Tábor. Nic. Nádraží Tábor. Odpovědí bylo několik restaurací s nádražím na vývěsním štítě. Uchýlil jsem se k prvnímu nabídnutému telefonnímu seznamu 1188, po zadání „vlaková stanice Tábor“ mi nabídl chovatelské a plemenářské stanice v Sudoměřicích a okolí. Pomohou Zlaté stránky! Jenže ty znají pouze ČD Cargo. A po zadání nádraží Tábor odvětily, že našly pouze jeden výsledek, a proto nabídku automaticky rozšiřují o okruh 500 km. Proklínám dementy, kteří nastavují příslušné algoritmy, určitě se za ty prachy vozí v ofroutech a nikdy nejeli vlakem!, když tu mi hlavou bleskne: Pomohou mapy na Seznamu! Zůmováním obejdu ignorantské vyhledávače, až uvidím nádraží, jistě naskočí odkaz na patřičný místní web. Naskočila pouze nějaká pitomá fotografie a nabídka cyklistických tras. Jenže já se nechci kochat uměním ani rekreovat, ale vrátit z úschovny ztracený kabát. Když zklamaly vnucující se i vybrané vyhledávače, pomůže jistě web samotných českých drah. Pošta má taky všechny pobočky pěkně vyjmenované i s kontakty. Jenže ouha! U táborské železniční stanice najdete předlouhý seznam přebohatých služeb, včetně bezbariérových, ovšem jedna zásadní bariéra zůstává, u většiny z nich zůstává ikonka s telefonem hluchá. Zavolat na sousední nádraží se po hodinové internetové bojovce ukázalo jako naprosto neuskutečnitelný úkon.

Naštěstí to mám k budově příslušné instituce pět minut, paní u pokladny mě ochotně pošle do příslušných dveří na peróně, kde se mne za cedulkou Nepovolaným vstup zakázán bez okolků ujme příslušná pracovnice, nechá si vyložit můj problém a začíná konat jako skutečně povolaná osoba. Jo, telefón?, poznamená mezi řečí, dneska mají všichni jen mobily. Ale ani s těmi to není jen tak. Když se dovolá do táborských ztrát a nálezů, stráví nejdůležitější část hovoru vysvětlováním, kdo že to volá. Jo, a ty máš taky skrytý číslo jako já? ukončuje vítězoslavně vzájemnou identifikaci. Takže milí přátelé, železnice nejenže neinzeruje veřejnosti, kam se se svými problémy dovolat, ale dokonce tam skrývají své telefony jeden před druhým. Ale když se vykašlete na tuhle virtuální mlhu, narazíte na ochotnou paní či pána, kterým není zatěžko poslat ztracený kabát do vaší stanice, kde si ho za příslušný poplatek bez problémů vyzvednete. Stejně jsem se ale tu hodinu na webu cítil jak cizinec ve vlastní zemi. A to jsem přitom neposlouchal projevy zdejších představitelů na téma uprchlíci.