Rozhovor s bývalým synodním kurátorem, JUDr. Pavlem Šimkem
Proč se v ČCE začalo volat po tzv. církevním soudu?
Podle mého soudu se neosvědčil dosavadní způsob fungování tzv. pastýřské rady, která měla na starost sporné případy v naší církvi. Kdysi měla církev kárný řád a rozhodoval kárný senát. V jednom případě rozhodl o odvolání kazatele ze služby. Kárný řád se zdál příliš zákonický, a byl nahrazen řádem pastýřské služby také proto, že jsme byli vedeni slovem evangelia: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni.“ A stále má pro nás platnost jiné evangelijní slovo: „Jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dáli si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby ústy dvou neb tří svědků byla potvrzena každá výpověď.“ Působnost pastýřských rad byla limitována časem i zájmem, a tak některé kauzy nebyly dotaženy ke zdárnému konci.
Důvodem volání po vzniku církevního soudu tedy byla nespokojenost s fungováním pastýřského senátu během devadesátých let?
Jistě, některé případy, které pastýřská rada řešila, nebyly dotaženy do konce. Nemyslím si, že by je ovšem církevní soud vyřešil lepším způsobem. Jistou roli hrála též zkušenost slovenské luterské církve. Asi před třemi lety se jeden náš bratr účastnil jejich synodu a tehdy se tam jednalo též o formě práce církevního soudu. Konečně i v jiných zemích mají evangelické církve církevní soud, třeba ve Skotsku, ale myslím že též ve Francii a Německu.
Vznikl by však velký aparát, placení úředníci, pro laika nepřehledná soustava předpisů. Rozuměli by jim zase jen odborníci, a právníků v církvi nemáme příliš mnoho. Ve větších církvích je více případů, které se musí řešit, u nás není tolik případů, aby se kvůli tomu musela vytvářet nová instituce.
Hovořilo se o financování pracovníků církevního soudu?
Na synodu v květnu 2001, který zamítl zřízení církevního soudu, se také hovořilo o tom, že jednotliví soudci by měli být finančně odměňováni. Mělo by se jim platit za každý den zasedání 1 000 Kč.
Bylo by bývalo zřízení církevního soudu něčím novým, co by šlo dál než pastýřská rada?
Posuzujeme-li návrhy řádů a jednacího řádu pro církevní soud, byl by to spíše krok zpět. Návrh zákona o církevním soudu je velmi stručný. Jednací řád je takového rázu, že církevní soud by se stal kopií státního soudu. Trestní záležitosti by stejně musel i nadále řešit světský soud. I nyní řeší některé případy světský soud. Návrh na církevní soud tedy vlastně nepřináší nějakou novou myšlenku, nějaké nové řešení.
Žijeme-li v laickém státě, tak proč zdvojovat práci státu?
K myšlence zřízení soudu mohla vést také myšlenka, která je obsažena v zákoně o církvích z roku 1991. Zde je řečeno, že církve mají pravomoc rozhodovat o svých interních otázkách a stát nemá právo zasahovat do jejich záležitostí prostřednictvím světských soudů. Tento paragraf je velice sporný, protože nemůže vůbec zařídit to, aby se církev mohla rozhodovat zcela svobodně a nezávisle na světských orgánech, zejména když jde o práva farářů nebo i laiků v naší církvi, o nichž by církevní soud nějak rozhodl. Tito lidé by se stejně mohli s řešením svého případu obrátit na světský soud. Další problém ovšem tkví v tom, že církevní soud by neměl pravomoc pro výkon svých nálezů, to by musela mít církev právo na zřízení exekutorů. Církev nemá právo se obrátit na světský soud, aby vykonal nebo provedl to, co rozhodl církevní soud. Řád pastýřské péče naproti tomu počítá s tím, že účastníci se dobrovolně podřídí výnosu pastýřské rady.
Zákon z roku 1991 tedy závažně zasahuje do života církví, ale my faráři jsme zatím příliš nereflektovali např. to, že zastupujeme i státní úředníky v případě uzavírání manželství. Nebo to nevidíte jako závažnou změnu?
Jestliže má církev pravomoc uzavírat manželství na půdě církevní, pak by podle vzoru státu Izrael mohlo dojít i k tomu, že o rozvodu rozhoduje orgán církve. Tak daleko ovšem náš zákon nešel. Pravomocí uzavírat manželství se církev skutečně stala veřejnoprávní institucí, protože na ni byla přenesena část působnosti státní správy. To nikdo nedomyslel. Církev není tedy spolkem, turistickým nebo filatelistickým klubem, protože filatelisté nemohou oddávat své členy.
Posouvá zákon z roku 1991 úvahy o odluce a církve a státu někam dál?
Překvapilo mne, že se neozvali zastánci odluky církve a státu. Ovšem farář nemůže sňatek uzavírat, nedostane-li povolení od matričního úřadu, sám nevede matriky a protokol o uzavření manželství předává zase na matriční úřad. Nicméně posunulo se to dál v tom smyslu, že se svazek mezi církví a státem utužuje. Jestliže stát předává část své pravomoci církvi, tak uznává její závažnost. Pravomoc se předává církvím dosud registrovaným. Ty, které teprve vzniknou, toto právo mít nebudou.
Jak se dívá návrh zákona na nově vznikající církve?
Zákon upravuje vznik nových církví následujícím způsobem: Nová církev již nemusí mít členskou základnu nejméně 10 tisíc občanů. Nyní stačí 300, ovšem je to církev druhého řádu. Protože až po lhůtě deseti let může být postavena na roveň církví již registrovaných. A záleží na blahovůli ministerstva kultury, zdali jí přiřkne ta speciální práva, která mají již stávající církve. V tomto ohledu je návrh nového zákona o církvích a náboženských společnostech nevhodný, navíc zužuje dosavadní práva církví již registrovaných.
Jakým způsobem je zužuje?
Šestý paragraf dosavadního zákona uvádí určitá práva církve. Je to přístup tzv. demonstrativní.
Můžete nám přiblížit tento pojem?
Právníci rozeznávají výčet práv taxativní nebo demonstrativní. Taxativní znamená přesně určený a omezený. Demonstrativní je ukázkový, uvádí jen příklady, ale bez omezení. To znamená, že ho lze aplikovat ještě na jiné oblasti než které jsou explicitně vyjmenovány v zákoně. Slůvko zejména znamená, že se to vztahuje i na jiné případy, které církev do toho výčtu může zařadit. Návrh nového zákona je taxativní a nezahrnuje některá její dosavadní práva, např. zřizovat a provozovat účelová zařízení, provozovat tisk, nakladatelství a tiskárny, zakládat a provozovat vlastní kulturní instituce a zařízení, vlastní zdravotnická zařízení, zřizovat provozovny sociálních služeb a účastnit se na poskytování těchto služeb atd. Dosud platí zákon z roku 1991. Návrh nového zákona o církvích upouští od demonstrativního výčtu a taxativním výčtem možností vlastně zužuje pravomoci církví. Vymezuje šest oblastí jejich působnosti. Mimo jiné by toto zúžení znamenalo, že např. Diakonie by byla od církve zcela odříznuta a stala by se samostatným spolkem. Zcela by se vymkla z církevních pravomocí. Nový církevní zákon je krokem zpět, jako by se církvím nedůvěřovalo, a proto se jim odnímají určitá práva.
Mohl byste to ještě upřesnit?
Církve – podle návrhu nového zákona o církvích – spravují své záležitosti. Zejména ustanovují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují církevní a jiné instituce nezávisle na státních orgánech. Jak je vidět, pravomoc církve se vztahuje na určité vnitřní záležitosti. Nevztahuje se na spory občana s církví, to řeší světský soud. Může se třeba stát, že farář ztratí právo vykonávat svůj úřad z důvodů, které on popírá. Církevní soud potvrdí nález, že farář nemůže vykonávat své zaměstnání. On se ale může obrátit na státní úřad nikoli proto, že ztratil zaměstnání, nýbrž může zažádat o to, aby dostal finanční náhradu za to, že byl finančně poškozen. Zde není vyloučena pravomoc světského soudu, který věci přezkoumá. Pro ilustraci: nedávný případ s Jednotou bratrskou je příkladem nesprávného výkladu zákona, kdy se Ústavní soud odmítl zabývat případem kazatele, který přišel o zaměstnání – církev pak může nezákonně rozhodnout a není opravného orgánu, který by danou věc přezkoumal. Ústavní soud rozhodl, že je to vnitřní záležitost církve a nezasáhl. To je zřejmě nesprávný výklad zákona a mělo by to být lépe právně zajištěno. Nový zákon by na to měl pamatovat.
Kdo je autorem návrhu nového zákona o církvích?
Pro přípravu tohoto zákona byly zřízeny dvě komise. Jedna vládní a druhá poradní, ve které byly zastoupeny církve, včetně naší. Církevní zástupci mohli do jisté míry ovlivnit zrod nového zákona, avšak nedostali se do závěrečného jednání, tzv. připomínkového místa. Církve nedostaly definitivní znění zákona k posouzení, a tak ho ani nemohly připomínkovat. V první fázi církve své připomínky vznesly, ve druhé jim to již nebylo umožněno.
Měl nějaký vliv na projednávání nového zákona o církvích ten fakt, že např. církev římskokatolická, na rozdíl od jiných církví, je také subjektem mezinárodního práva?
Církev římskokatolickou je zapotřebí vidět v souvztažnosti s Vatikánem. Vatikán je stát a jako stát je uznáván naším právním řádem a je nutno na něj brát ohled, protože současně reprezentuje stát i církev. Ovšem při jednání o novém zákonu se vycházelo z předpokladu, že přednost má státní zákon. Kanonické právo je vnitřním právním předpisem církve, kterým se může řídit, pokud tím neporušuje některý ze státních zákonů. S kanonickým právem církve římskokatolické je tomu podobně jako s církevním zřízením v naší církvi, pouze my tomu říkáme církevní zřízení.
A čím zasahuje stát do práv církví novým zákonem o církvích?
Zejména tím, že jim upírá právo, aby zakládaly charitativní organizace jako součást své církve. Zákon byl přijat jen poslaneckou sněmovnou, senát zákon odmítl. Zákon byl vrácen bez připomínek jako zásadně nepřijatelný. Zatím není známo, kdy přijde znovu na pořad jednání poslanecké sněmovny. Musel by tam dosáhnout kvalifikované většiny, tzn. 101 hlasů poslanecké sněmovny, aby přehlasovala senát.
Které další oblasti jsou ohroženy návrhem zákona o církvích?
Oblast výchovy dětí. Za komunismu to byla v naší církvi velmi žhavá otázka. V roce 1962 se ozvala proti návrhu zákona, který upíral rodičům právo na výchovu a předával je státu. Listina základních lidských práv a svobod sice zaručuje právo rodičů na výchovu svých děti, jde však o to, jak zákony vykládat. V dosavadním zákoně o církvích je v paragrafu 3 řečeno: „O výchově dětí do dovršení patnácti let jejich věku rozhodují jejich zákonní zástupci.“ To je jasná, přesná formulace. V novém návrhu zákona je také řečeno, že rodiče mají právo zajistit náboženskou a morální výchovu dětí, ale méně jasným způsobem, který lze vykládat mnohoznačně: „Právo nezletilých dětí na svobodu náboženského vyznání nebo být bez vyznání je zaručeno. Zákonní zástupci nezletilých dětí mohou výkon tohoto práva usměrňovat způsobem odpovídajícím rozvíjejícím se schopnostem nezletilých dětí.“ Vidíme, že pojmy jsou velmi vágní. Ve stávajícím zákoně je jasné, že o výchově rozhodují rodiče nebo zákonní zástupci. Kdežto podle nového znění může někdo zakročit a například může říci, že vstup dítěte na určitou školu neodpovídá rozvíjejícím se schopnostem dítěte, a jeli dítě ateista, tak je nesmíte přihlásit ani do církevní školy. (Tento text je převzat ze čl. 14 Mezinárodní úmluvy o právech dítěte, vyhlášené pod číslem 1994/9 Sb. s účinností od 6. 2. 1991).
Přesnější je naproti tomu ustanovení o náboženské výchově dětí obsažené v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech, Vyhláška č. 120/76 Sb. Tento mezinárodní pakt se stal impulsem pro vznik Charty 77. Čl. 18, odst. 4., praví, „že smluvní státy, tedy i Československá republika, se zavazují respektovat svobodu rodičů, a tam, kde je to vhodné, poručníků, zajistit náboženskou a morální výchovu svých dětí podle vlastního přesvědčení rodičů nebo poručníků“. Klade se otázka, proč navrhovatelé zákona nepoužili této jasnější formulace. Návrh zákona je v tomto bodě jasným krokem zpět.
Jsou ještě další pochybení nového zákona o církvích?
Jistě, v definici církve. Návrh zákona definuje církve jako dobrovolná společenství za účelem vyznávání určité náboženské víry, ať veřejně nebo soukromě, zejména s tím spojeného shromažďování, bohoslužeb, vyučování a duchovní služby.
Kde je chyba?
Chybí zde právo na misii, právo získávat nové členy do církevního společenství. A zejména schází právo uplatňovat důsledky víry též ve společnosti. Je zde cítit stará snaha soustředit církve na náboženské vyžití především při bohoslužbách a uzavřít je do chrámů. O obtížných podmínkách vzniku nových církví a jejich druhořadosti jsme již mluvili. Je ovšem pravda, že zákon těmto druhořadým církvím přiznává právo stát se právnickou osobou, tzn. že smějí získávat budovy apod. Doposud tomu tak nebylo. Řešilo se to tak, že majetek byl připsán na některého z členů církve. Nově vzniklé církve po deseti letech existence získávají právo, aby byl jejich kazatel placen státem. Toto omezení je v zákoně proto, aby někdo nezakládal církve jen z toho důvodu, aby získal stálý příjem od státu.
Vracíme se tedy ke starému přístupu k církvím?
Návrhem nového zákona se vracíme k některým starým pojetím. Ale existuje zde i nová teoretická možnost, že se sbor nebo církev dostane do konkurzního řízení, protože nebude mít finanční prostředky na zaplacení nečekaných značných dluhů. Jestliže nesplatí své závazky, bude podroben konkurznímu řízení, jeho majetek bude prodán, a podle zákona tím také celá církev zanikne, protože konkurzní zákon i nový zákon o církvích to tak stanoví. Návrh zákona o církvích kopíruje obchodní zákoník. Podle dosavadního zákona sbory, Diakonie, apod. mohly být a také byly samostatnými právnickými osobami. V našem církevním zřízení je řečeno, že církev jako celek neodpovídá za závazky těchto právnických osob. Každý hospodaří podle svých možností a není tady vzájemných záruk. Naproti tomu návrh nového zákona o církvích výslovně stanoví, že celá církev odpovídá za veškeré hospodaření těchto právnických osob a ručí také za jejich dluhy. Zde narážíme na přístup, který vznikl zkopírováním obchodního zákona do zákonů o církvích. Podle nového zákona o církvích by se zvýšilo nebezpečí předlužení církve a ta by podle nového zákona mohla konkurzem zaniknout. Obdobně by se to ovšem pak mohlo stát i politickým stranám. Mohlo by se to stát i týdeníku Respekt, pokud nebude mít peníze na zaplacení pokut. Tímto způsobem lze odstranit jakéhokoliv protivníka v našem státě. Církev se jistě může dostat do konkurzu. Podle stávajících zákonů se v tom případě majetek zpeněží. Může dál existovat a znovu shromažďovat jmění. Totéž by mělo platit i pro politické strany a týdeník Respekt.
Jak je to tedy s veřejnoprávním charakterem církví?
Pro objasnění této věci doplňuji, co jsem o tom již shora uvedl. Je nepochybné, že registrovaným církvím, tedy i naší církvi, je svěřena část výkonné veřejné správy. Orgán veřejné správy nemůže zaniknout. Místní obec se může zadlužit a upadnout do konkurzu. Tím ovšem nemůže zaniknout a být vymazána z mapy. Obdobně to platí i pro registrované církve. V diskusích o veřejněprávním charakteru registrovaných církví tato otázka nebyla dosud otevřena.
Řeší nový zákon nově otázku hospodářského zabezpečení církví?
Návrh zákona tuto otázku neřeší, patrně proto, že to bude spojeno s otázkou vrácení církevního majetku, zejména katolické církvi. Dosavadní zákon v ustanoveních o zabezpečení církví zůstává v platnosti. Nový návrh výslovně zdůvodňuje, že platí jen pro církve dosud zaregistrované. Jediné pozitivum návrhu nového zákona o církvích je přiznání právní subjektivity Ekumenické radě církví v České republice.
Za rozhovor děkuje Pavel Keřkovský – 22. 11. 2001.
Parlament zákon přijal 27. 11. 2001.