Málokteré násilí odsuzuje současná společnost tolik jako když je pachatel shodou okolností Rom a oběť nikoli. I když rozlišovat násilí podle barev nedává smysl, lidé to dělají rádi. Stejně tomu bylo i v aktuálně posledním případě v Duchcově u Teplic. Dělnická strana sociální spravedlnosti v čele s Tomášem Vandasem využila příležitosti dostat místní na svoji stranu a rozhodla se zorganizovat svoje další představení v boji proti „cikánskému teroru“ a „obrácenému rasismu“. Se svou paradoxní rétorikou, která jedním dechem odsuzuje Romy za to, že nepracují, a vládu za to, že v České republice není práce, skutečně má šanci lidi v chudých regionech oslovit. Jak to tedy nakonec v Duchcově vypadalo? Ve většině médií se dočteme, že 22. června v Duchcově neonacisté vyvolali konflikt s policií, byli rozehnáni vodním dělem a pět lidí bylo zraněno. Téměř nikde se nepíše o tom, že rasistický průvod musel změnit svou trasu, ani o tom, jak to vypadalo v Nádražní ulici.
Proti strategii pochodů, jejichž hlavním – a možná jediným cílem – je ukázat Romům sílu nenávistné většiny a probudit v nich strach, vznikla strategie nenásilného odporu. V případě Duchcova se podařilo zorganizovat festival Čikhatar het/Z bahna ven. Na malém jevišti vystoupilo několik romských i gádžovských umělců, opodál celý den běžel program pro děti a hlavně se podařilo vytvořit prostředí, ve kterém se všichni mohli cítit sebevědomě a bavit se. Zatímco o pár metrů dál létaly kameny a petardy, v Nádražní ulici se povídalo, hrálo, zpívalo, tančilo.
Není náhodou, že možná nejdůležitější roli hrál v programu hip hop. Tento široký hudební žánr se z různých zdrojů zrodil na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let v ghettech mezi sociálně vyloučenými Afroameričany. Už od svých počátků je hip hop – mimo jiné – způsob, jak vyprávět příběhy a přetavovat frustraci v něco cenného. Postupem času se hip hop ve své komerčnía snadno stravitelné podobě stal jednou z nejpopulárnějších forem moderní hudby nejen v Americe, ale prakticky všude na světě. Z textů se ale vytratila závažnost. Mnozí interpreti v Americe, u nás i jinde uvízli v pasti, když ve snaze o imitaci svých amerických vzorů rapují o drsném životě na ulici a věcech, které ve skutečnosti nezažívají. Jiní se rozhodli najít svá vlastní témata a mluvit o tom, co je skutečně zajímá a trápí, za což jim patří čest. Přesto mi ve vší depresi, kterou v člověku vyvolává beznaděj romských ghett a rasová nenávist všude kolem, dělá radost, že z toho všeho vyrůstá autentická hip hopová výpověď. Mluvím o Dela Negra, čtveřici mladých Romů z Krupky, kteří se rozhodli navázat na bohatou tradici hip hopu a touto formou vyprávět příběh o tom, co znamená žít jako Rom na okraji české společnosti, projít zvláštní školou a skončit bez práce. O tom, jaké to je, když s vámi společnost nepočítá. K tomu všemu se přidává charismatická zbožnost, když kluci z Dela Negra zpívají „o Bohovi“. Mírné technické nedostatky Dela Negra vyvažují absolutní upřímností a bezelstností.
Hip hop je výraz kreativního odporu. Myšlenka uspořádat kulturní festival na místě, kudy chtějí pochodovat neonacisté, a tím jim v tom zabránit, je v tomto smyslu také hip hop. Hlavní organizátorka akce Ivanka Mariposa Čonková se k tomuto odkazu koneckonců jednoznačně přihlásila. K tomu, v čem ještě je afroamerická tradice nosná pro místní Romy a všechny, kdo se chtějí postavit na jejich stranu proti agresi „slušných občanů“, stačí zmínit jméno Martina Luthera Kinga. Myšlenka uspořádat kulturní festival na místě, kudy chtějí pochodovat neonacisté, a tím jim v tom zabránit, se rozhodně dá číst jako pokračování v jeho práci.
Zatímco například v Německu patří k věci, že pochodům neonacistů v ulicích brání lidé různých generací, zázemí a politických přesvědčení, u nás, zdá se, převládá pocit, že je to něco nežádoucího a obtížného. V jednom z mála článků na internetu, které vůbec akci Čikhatar het nějak zmiňovaly, jsem se dozvěděl přibližně to, že nějací aktivisté obtěžovali okolí hlasitou hudbou. Média lidem nepřímo říkají, že být jakkoli angažovaný není v pořádku. Kdo nesedí doma a chce přijet podpořit Romy tam, kde jim hrozí i fyzické násilí, patří z jejich pohledu do stejné kategorie jako neonacisté, není-li rovnou ještě horší. Možná by se dalo říci, že i to je hip hop. Ale spíš člověka jímá hrůza nad tím, jak jde nenávist ruku v ruce s lhostejností a nedůvěrou ke každému, kdo chce něco změnit. Nebýt nácek nestačí, jak stálo na transparentu Iniciativy Ne Rasismu, který spolu s dalšími visel kousek od pódia. I když se kapely jako Dela Negra nemohou líbit každému, je potřeba vidět jejich kreativitu proti zahořklosti, humor proti vandasovské křečovitosti, radost ze života navzdory všemu útlaku. A podobně jako se průkopníci původního hip hopu v Americe a jejich pokračovatelé hrdě hlásí k tomu, že jsou „negři“, jak jim běloši nadávají, i mladí rappeři z Krupky říkají: „Cigánský ubytovny, to jsme my…“
Kéž máme víc hip hopu, ať už romského nebo gádžovského. Víc nekompromisních hlasů proti rasismu. A méně zoufalství, které člověka uvrtá do takového bahna, že jde i s neonacisty. Za to se modleme, za to bojujme.