Charta story v Brně

Na březnové vernisáži výstavy CHARTA STORY, pořádané Národní galerií v Praze, jsem napočítal 4 chartisty z Brna. To na Prahu není špatný výkon!

V Brně žiji. Těším se z česko-německo-židovského dědictví, z přehlídky funkcionalismu ve střední Evropě, z divadel, Masarykovy univerzity a Zelného trhu. A zároveň velikosti tak akorát, abys při procházce centrem narazil na někoho známého.

První podpisy Charty 77 tady v prosinci 1976 zorganizovali evangelíci a bývalí političtí vězni. Takové vhodné setkání morálky a politiky. Bylo ale odvolání se na svobody a práva garantované v mezinárodních paktech a ratifikované Československem chytrým postupem politické opozice vůči komunistické moci, nebo morálním požadavkem na omezení jakékoliv moci? Vyzdvižení morálního postoje v textech Jana Patočky mnohé zaskočilo: „Existují věci, pro které stojí za to také trpět.“ Stejně silné východisko bylo slyšet i z Brna od Boženy Komárkové, penzionované středoškolské profesorky a výrazné osobnosti Českobratrské církve evangelické. Její disertační práce „Obec Platónova a Augustinova“ a nepodaná habilitační práce „Lidská práva ve filosofii 19. století“ z let 1945–1949 jsou reflexí na pobyt v německé káznici (1940–45). Obě práce byly vydány v brněnském samizdatu koncem sedmdesátých let. „Dochází konečně k nějaké důstojné akci,“ vyjádřila se k svému podpisu Charty 77 v prosinci 1976.

Jasno měla i politická opozice. Na začátku sedmdesátých let prošla Brnem vlna procesů. Socialisté, navazující na ty předúnorové, vyloučení reformní komunisté a převážně mladí lidé, zavření za letáky k volbám v roce 1971, upozorňující, že neexistuje žádná zákonná povinnost volit. Vraceli se z kriminálů porůznu. Jaroslav Šabata a Jiří Müller se po pěti letech vrátili až 10. prosince 1976. Přesto Müller stačil Chartu 77 z Prahy do Brna přivézt a se Šabatou do konce roku získat 19 brněnských podpisů. Pro dva podpisy si z Prahy po „evangelické linii“ přijel Miloš Rejchrt. 21 signatářů, 2 ženy a 19 mužů. Mimo Prahu taková skupina nikde jinde kromě Brna nevznikla. Co to bylo za lidí? Jak v nich žily ideje Charty 77 dalších 13 let? Spojením s Prahou? To bylo životodárné, ale oni měli i své vlastní, od pražských přátel neodvozené, nápady (jak jinak?).

Dějiny se netvořily jen v Praze

Brněnským fenoménem je 15 bývalých politických vězňů z 21 prvních signatářů. Podívejme se na tři politicky nejvýraznější osobnosti.

Chartu 77 podepsal 25. 12. 1976 v Brně. Ještě s trvalým bydlištěm v Praze. „Pamatuji se, že mi byly poněkud směšné ty obřady před podpisem a zcela určitě celkový dojem, že to nic mimořádného nebylo,“ poznamenal po 40 letech muž, který si ještě před podpisem odseděl víc než 6 let za podvracení republiky. Tomu se dá rozumět, když v rozsudku čteme: „U obžalovaného Dr. Tesaře především soud přihlédl k tomu, že tento obžalovaný se dopouštěl trestné činnosti od roku 1969 možno říci, že nepřetržitě….“ Na své provokativní cestě životem byl Jan Tesař vždy připraven k čelnímu střetnutí s jakýmkoliv systémem. I v roce 2016, kdy ve svých 83 letech vydává třídílnou knihu (1 350 stran) o cikánském partyzánském veliteli Josefu Serinkovi.

V chatě postavené Annou Koutnou (podpis Charty 77 v prosinci 1976), visí dodnes fotografie z roku 1977 opatřená nadpisem „Za vlády Gustava I. Dobrotivého“. Historik Jan Tesař na ní kope suchý záchod. Zde nad rybníkem Milovy na Českomoravské vysočině se v Tesařově hlavě v srpnu 1977 rodila idea Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Charta 77 neřešila, kdo vládne. Brala ale režim za slovo na základě jeho vlastních závazků k lidským právům. Avšak kam až zákonný odpor může jít? V textu Návrh pro Chartu navrhnul Tesař monitorování mocenských opor režimu, policie a justice. Píše zde kriticky o „vyhýbání se nejzávažnějším otázkám, snad z obavy, abychom nenarazili, když ukážeme právě na nejhorší stránky našeho zřízení, na nejhorší porušování mezinárodních paktů,“ a navrhuje zřídit „podle osvědčených zkušeností polských a sovětských jakýsi komitét na obranu souzených, který by soustředil všechnu práci pro ně.“ Režim přece není všemocný, vždy „působí na jedné straně potřeba držitelů moci vypořádat se s vybraným člověkem, na druhé straně síla podpory pro daného člověka v zahraničí – a potenciálně ovšem i doma.“ 27. dubna 1978 je zveřejněno zakládající prohlášení VONSu se 17 podpisy a adresami signatářů Charty 77 (všechny adresy kromě Tesařovy jsou pražské).

V roce 1980 odešel Tesař do exilu. StB na něj cení své zuby i tam. I. správa SNB – odbor 36 zvažuje, zda požádat spřátelenou Organizaci pro osvobození Palestiny o „provedení únosu a jeho dlouhodobou tajnou internaci v některém palestinském táboře při bezpodmínečném zachování jeho života a zdraví“.

Jeden v roce 1948 bezvýhradně věří komunismu. V roce 1990 mu to političtí vězni z padesátých let drsně připomněli. Druhý po roce 1948 píše po ulicích protikomunistická hesla. Po nástupu Husáka k moci v roce 1969 oba neváhali. Jejich opoziční skupiny si začaly vyměňovat dokumenty. V roce 1973 se Jaroslav ŠabataJaroslav Mezník sešli v jedné cele na Borech. „Stali jsme se přáteli a přáteli jsme už zůstali,“ píše Mezník. Dělicí čára však zůstala. Přípravný městský výbor sociálně demokratické strany v Brně, jehož místopředsedou se Mezník v polovině prosince 1989 stal, přijímal do strany pouze osoby, které před listopadem 1989 nebyly v KSČ.

Od června 1968 je Šabata tajemníkem jihomoravského KV KSČ. Když pokus reformních komunistů o politiku nezávislou na Moskvě v roce 1968 končí okupací, odmítá kapitulaci. 31. srpna 1968 požaduje na zasedání ÚV KSČ opřít se „o devět desetin národa“, ne o Moskevské protokoly. Vedle Františka Kriegla, který protokoly nepodepsal, se stává uvnitř vládnoucí Komunistické strany představitelem nesouhlasu s dubčekovským vedením. O deset let později je v trojici mluvčích Charty 77 s Ladislavem Hejdánkem a Martou Kubišovou.

Přestal se cítit reformním komunistou a dal to veřejně najevo. Jeho staří přátelé se vyčítavě ptali: „Co tedy vlastně jsi, když nejsi reformní komunista?“ Hledal svou cestu otevřen různým idejím a zároveň trvá na tom, že sleduje stále tutéž myšlenku. Politika je pro něj prostorem inspirací, vizí a každodenního vzrušení. Dokázal s ní povzbuzovat ostatní, jít do kriminálu (celkem 7 let a tři měsíce), stejně jako okouzlovat ženské. Dva dny před smrtí v roce 2012, když procitne, vysvětluje houfu u své postele, jaký směr v německé sociální demokracii je třeba sledovat.

Často viděl dál než jiní (třeba důsledky nástupu Gorbačova), jindy chtěl vidět dál, než bylo únosné (třeba samosprávu jako spojnici mezi Leninem a Masarykem). Nevím, jestli on sám vybral název „I Marx i Havel“ pro soubor svých esejů vydaných v roce 2013, ale každopádně způsob jeho uvažování dobře charakterizuje. V Pražské výzvě, kterou promyslel, žádá už v roce 1985 sjednocení Německa jako podmínku sjednocení Evropy. Podepsalo pětačtyřicet osob včetně tehdejších mluvčích Charty 77.

Patřil k signatářům, kteří usilovali o  politickou opozici. Do značné míry jeho zásluhou vzniklo Hnutí za občanskou svobodu, které v manifestu Demokracie pro všechny (říjen 1988) žádá zrušení vedoucí úlohy KSČ. Je mužem dialogu. Komunikuje s každým nekonformním prostředím. 19. listopadu 1989 sepisuje výzvu k demonstraci brněnských občanů na náměstí Svobody.

Jaroslav Mezník (podpis Charty 77 v prosinci 1976) je noblesní muž. Ctí vážnou hudbu a pevné zásady. Historik středověku. Své práce vydává pod cizím jménem, v zahraničí, v samizdatu. V roce 1988 je zvolen předsedou redakční rady samizdatových Historických studií. I ve vězení (1972–1974) si dělá poznámky o moravském markraběti Joštovi, jak říká, „abych se uchoval v duševní kondici“. K pronásledování skupiny The Plastic People of the Universe v roce 1976 poznamenává, že ho jejich hudba neoslovuje, ale zakazovat jinou než schválenou hudbu mu vadí. Podepisuje protest. Martin Jirous, guru Plastiků, mu údajně začíná psát dopis: „Mezníku, Ty Jošťáku!“

V roce 1978 si uvědomil sté výročí ustavujícího sjezdu Československé strany sociálně demokratické a napsal k němu prohlášení. Sto let českého socialismu je text výjimečný tím, jak demaskuje komunistický režim vládnoucí ve jménu dělnické třídy právě z pozic dělnické třídy. Konfrontaci stoletých dělnických požadavků „všeobecné, stejné a přímé volební právo…“, „úplnou svobodu tisku, spolčování a shromažďování…“, „neodvislost soudu…“, „odstranění veškeré sociální a politické nerovnosti“ s aktuálními komunistickými žvásty podepsalo 11 chartistů z Brna a 12 z Prahy (mezi jinými také Havel, Pithart, Kriegel, Hejdánek, Trojan). Komunikace mezi československým disentem a sociálně demokratickými stranami, které často v západní Evropě vládly, byla zahájena. Socialistická internacionála začala pozorněji sledovat a veřejně komentovat vývoj v Československu. Až ke slavné snídani prezidenta Francouzské republiky, socialisty Francoise Mitteranda s českými disidenty 9. prosince 1988 v Praze.

Brněnské mosty

„V Praze se scházeli zvlášť eurokomunisté a zvlášť katolíci a zvlášť protestanti a zvlášť literáti. Zato v Brně jsme se scházeli všichni dohromady,“ napsal Jan Šimsa (podpis Charty 77 v prosinci 1976).

Divadlo na provázku

Z Brna se do republiky šíří magnetofonové nahrávky bytových přednášek o české literatuře 19. století od Milana Uhdeho (podpis Charty 77 v prosinci 1976). Mohl psát jen do samizdatu. Tedy kdyby v Brně neexistovalo Divadlo na provázku! Pod cizími jmény zde hráli Uhdeho hned několikrát. I ve filmovém muzikálu Balada pro banditu. Anonymně zařadili i hru Václava Havla „Zítra to spustíme“. S Josefem Vavrouškem (federální ministr životního prostředí v roce 1990) připravovali hru o ekologii. Nebyli jen divadlem, ale hnutím. A tak se kolem pohybovaly stovky lidí, které propojovali. Jezdili po republice a rozdávali svobodnou atmosféru svých představení. Antichartu nikdo z nich nepodepsal. Zato v listopadu 1989 byli prvním divadlem, které stávkovalo. Zasloužili by si vlastní STORY.

Samizdat

V roce 1977, po návratu z vězení začíná Jiří Müller s prolamováním cenzury. S osmnáctiletou Bronislavou Koutnou, která první nabídla pomoc, začínají vytvářet síť vzájemně nezávislých „dílen“ v Brně, Znojmě a v Praze. Ty opisují a vážou zakázané literární, odborné a politické knihy a texty. Dlouhých 12 let. Léta Páně 1979 mají ti dva svatbu v evangelickém kostele v Telecím na Vysočině. Což o to, že oba jsou bez vyznání, faráři vidí dál, ale oni se tam také dočkali (bez vlastního přičinění) svatební hostiny na farní zahradě. S nimi se raduje 14 chartistů z Brna a Prahy a českobratrští faráři z Proseče, Svratouchu a Telecího. Také chartisté. V roce 1985 se rozhodnou vyměnit psací stroje a kopíráky za počítače a tiskárny. O dva roky později proveze Marie von Spee ze západního Německa první počítač Amstrad 1512 [Poznámky pro mladou generaci: V těch dřevních dobách měla osobní počítače jen armáda a disent.] (následovaly další). Jiří Zlatuška [Jiří Zlatuška – v roce 1994 první děkan Fakulty informatiky Masarykovy univerzity] vyvine editor s diakritikou.

Mezi odběratele samizdatu patří tehdy i soudci Městského soudu v Brně. Včetně Miloše Holečka (v roce 2003 předseda Ústavního soudu ČR). Jiná soudkyně dělá korektury Sociologického Obzoru. Psán sociology v Praze (Petrusek, Alan), tisknut v Brně.

Hezké vzpomínky si z Brna odvezl světově proslulý vídeňský psychiatr Viktor Emil Frankl. Když v březnu roku 1994 obdržel zlatou medaili Masarykovy univerzity, obdržel jako dárek samizdatové vydání své práce Lékařská péče o duši v edici Prameny. Neskrýval překvapení a dojetí. Svého překladatele ale nepoznal (dr. Vladimír Jochmann, čerpač vod, v maringotce přeložil víc než 10 000 normovaných stran z němčiny a francouzštiny). Edice vydávala překlady humanitně zaměřených děl nemarxistické orientace s deklarovaným cílem „přispět k překonání politického a ideologického rozdělení Evropy“. Dokázala ale také získat do svých titulů „extra“ předmluvy – Sira Karla Poppera nebo nositele Nobelovy ceny François Jacoba.

Vzdělávání přes hranice

Tři muži, Jiří Müller (opravna hasicích přístrojů), Petr Oslzlý (Divadlo na provázku) a Milan Jelínek (Ústav pro jazyk český ČSAV) a jejich ženy Bronislava, Eva a Jana začínají od roku 1984 organizovat tok svobodných myšlenek ze zahraničí do Brna. Spoluprací s britskou Jan Hus Educational Foundation a francouzskou Association Jan Hus přivedli do Brna víc než čtyři desítky akademiků z Velké Británie, Francie a Německa, kteří na utajovaných bytových seminářích přednášeli. Po dobu pěti let.

Šíří témat, okruhem posluchačů a délkou trvání nemá toto brněnské svobodné vzdělávání srovnání. Osmdesáti setkání, věnovaných filosofii, politice, teologii, etice, ekologii, výtvarnému umění, hudbě, architektuře, se účastnili nekonformní lidé, kteří nebyli součásti okruhu disidentů. Po listopadu 1989 se tři z účastníků těchto seminářů (Jelínek, Zlatuška, Fiala) postupně stanou rektory Masarykovy univerzity.

Masarykova společnost

Cílem pěti mužů (Jaroslav Mezník, Jan Šimsa, Josef Podsedník, Dušan Slávik, Milan Jelínek), kteří se sešli koncem roku 1987, bylo seznamovat veřejnost s významem a odkazem T. G. Masaryka. Všichni bývalí vězni nacistů nebo komunistů. První krok byl opravdu silný. V Praze získali pro myšlenku Masarykovy vnučky Herbertu a Annu Masarykovy. Žádost o povolení činnosti Masarykovy společnosti byla zamítnuta stejně jako odvolání. Nevadí. Petici, aby se hlavní a nejfrekventovanější pěší ulice v Brně, totiž třída Vítězství, opět jmenovala Masarykova třída (stejně jako za první republiky, v letech 1945–55 a v roce 1968), podepsalo v Brně přes 900 lidí. Do oběhu pustili prozatímní přihlášky a opakovali pokus o legalizaci s upozorněním na Mezinárodní pakt o lidských právech (kopie všem novinám). Začali pořádat přednášky a počet zájemců rostl. Od bytů přešli k sálu pro padesát lidí, ale při návštěvě Herberty a Anny Masarykových v roce 1989 v Brně už nestačil. A přednášky profesora Milana Machovce Čím je Masaryk dnes aktuální se účastnilo už víc než 100 lidí.

Brněnská fóra

Kde jsou ty časy, kdy Jan Šabata a Petr Zeman (oba podpisy Charty 77 v prosinci 1976) podepisovali petici za Plastiky? Teď sice pomáhají, ale přesto jen přihlížejí. „Žezlo“ přebrali jiní. Protest proti dopravním projektům ničícím přírodu začal peticí proti rychlostní silnici v srpnu 1988. Posléze autoři petice (Václav Čermák, Pavel Vydrář) a mladí architekti (Petr Hrůša, Jan Sapák, Petr Pelčák) zaštítěni ochránci přírody z bývalé nouzové kolonie chudých dělníků Kamenky (Vladimír Matoušek) zahájili veřejné diskuse občanů, jaké si přejí mít Brno. Na prvním fóru 26. dubna 1989 se Brňané setkali i s Jánem Budajem, vůdcem iniciativy Bratislava nahlas, který do Brna přinesl zkušenosti podobného hnutí, které na Slovensku sehrálo obdobnou iniciační úlohu jako Charta 77 v Čechách a na Moravě. Fóra se pohybovala na hraně policejního rozehnání, ale jak se do diskuse o Brnu zapojovaly ekologické organizace, tisk a zástupci podniků, úředníci města začali pod veřejným tlakem ustupovat. Na páté brněnské fórum v září 1989 dorazil i primátor města.

Nuda v Brně?

Jazzová sekce ustavená v roce 1971 jako pobočka Svazu hudebníků vydržela jako centrum neoficiální kultury s několika tisícovkami členů velmi dlouho. Odolávala administrativním pokusům zbavit ji legality (oporou bylo členství v Mezinárodní jazzové federaci) až do září 1986. Pak stát zasáhl proti „nedovolenému podnikání“ a vzal 8 jejích představitelů do vazby.

V polovině osmdesátých let měla britská Jan Hus Educational Foundation skvělé disidentské kontakty v Brně (Oslzlý, Müller) a skvělé společenské kontakty v Londýně (ministři vlády Jejího Veličenstva a přední britský denik The Times). Již v té době se zajímala o Jazzovou sekci. Zejména členka správní rady nadace Jessica Douglas-Home, která měla přístup k předním politikům a novinářům – a to nejen v Británii. Alexander Douglas-Home, baron Home z Hirselu, britský politik, člen Konzervativní strany a bývalý premiér, byl strýcem jejího manžela.

To vše šlo dát dohromady. A tak se věci děly. Za pár dní po zatýkání byl ustaven náhradní výbor Jazzové sekce v čele s Jiřím Exnerem. Ten byl pozván do Brna a informován o možnostech, jak zajistit celosvětovou pozornost Jazzové sekci. Od té chvíle se stal hlavní kontaktní osobou a informačním zdrojem pro západní organizace. V říjnu 1986 byla s dvěma britskými skladateli (David Matthews, Nigel Osborne) prodiskutována v Brně možnost zdvořilé a účinné protestní petice. Oba shromáždili 60 podpisů reprezentujících celou britskou hudební scénu, od vážné hudby k Beatles (namátkou Sir Michael Tippett, Pete Townshend, Sir Colin Davis, Simon Rattle, Bob Geldof, Elton John, Paul McCartney, Andrew Lloyd Webber). Československé velvyslanectví petici obdrželo v prosinci 1986 s žádostí o doručení Jeho Excelenci, prezidentu Československé socialistické republiky dr. Gustávu Husákovi. Poté byla s velkým mediálním ohlasem publikována v The Times. Na soud dovezl Exner přímo z letiště prezidenta Mezinárodní jazzové federace Charlese Alexandra a zástupce petice hudebníků, Nigela Osborna a Michaela Berkeleyho. Jessica Douglas-Home prostřednictvím britského velvyslanectví zařídila, aby byl Alexander jako jediný vpuštěn do soudní síně. Před ní zůstali novináři z The Times, The Observer, BBC, Hlasu Ameriky. Režim couval a mírnil tresty.

Brno po čtyřiceti letech

První brněnští chartisté z roku 1976 jsou dnes z poloviny po smrti. Zbývající jsou, řekněme, vhodný muzeální kousek. Brno je fajn i po čtyřiceti letech. A mladé. Pětina obyvatel jsou vysokoškoláci. Hospody a kavárny kvetou. Těšíme se tu na nové Janáčkovo kulturní centrum s budoucím koncertním sálem, největším (jak jinak?) v zemi. Primátora nám pochválil prezident Joachim Gauck za snahu o smíření Čechů s Němci. Na radnici sedí Žít Brno a  nepředvídatelně oživuje Brno.

Nastěhovaly se sem nejvyšší justiční orgány státu. Je dobré poslouchat, co z Brna mluví, když ostatní mlčí. Třeba když předsedové Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu, nejvyšší státní zástupce a veřejná ochránkyně práv vydají společné prohlášení (21. srpna 2017) k situaci v Polsku: „V posledním roce jsme však u našeho blízkého souseda svědky vývoje, který ohrožuje samotnou podstatu principů, na kterých stojí demokratický právní stát.“

Nebo když JUDr. Pavel Rychetský, dr. h. c., předseda Ústavního soudu ČR veřejně (26. října 2016) umyje hlavu presidentovi, premiérovi, předsedům Poslanecké sněmovny i Senátu slovy o „nešťastném a nevhodném prohlášení vrcholných ústavních činitelů naší země v souvislosti s návštěvou nositele Nobelovy ceny míru čtrnáctého Dalajlámy v naší zemi.“ Nejvýše postavený chartista v zemi se prostě musí umět naštvat.

Brno je stále dobré místo pro odboj.

srpen 2017