Charta 77 a evangelická Jednatřicítka

Božena Komárková v Zásadách ČCE (1966/1968) v kapitole Instituce, právo a stát píše o samosprávných iniciativách občanů, o evangeliu a právní kultuře, o představitelích světských institucí a jejich podřízenosti zákonu. Zneužijí-li ho, pak občané, jejichž svědomí je zjitřeno evangeliem, k tomu nemohou mlčet. Věřící během šedesátých a sedmdesátých let minulého století nemlčeli. Potvrzují to desítky petic staršovstev i osobních dopisů, zachovaných v archivech ministerstva kultury ČR a synodní rady ČCE. Některé petice z roku 1968 volaly po zrušení diskriminačního principu vedoucí úlohy komunistické strany (Alfréd Kocáb). Sovětskou okupací a následnou politickou normalizací došlo k zmrazení politických aktivit Pražského jara a také k administrativnímu přidušení evangelických aktivit (dopis Synodní rady ČCE z 11. 2. 1972). Nicméně mráz, přicházející z Kremlu, nespálil celou společnost. Sice jen mezi nemnohými, ale přece jen přežilo vědomí, že občansky odpovědní lidé včetně věřících mají dbát na úroveň spravedlnosti ve společnosti. Proto též v průběhu sedmdesátých let alespoň někteří evangelíci posílali petice, uvítali Chartu 77 a připojili se k jejím petičním aktivitám.

Havlův dopis prezidentu Husákovi (8. 4. 1975) signalizoval, že někteří lidé se probouzejí z letargie a odmítají dále snášet normalizačně-diskriminační praktiky československé komunistické strany. Podobně Dopis čtyř (Jan Dus, Alfréd Kocáb, Jan Šimsa, Jakub S. Trojan), adresovaný Federálnímu shromáždění (1975), představoval první evangelický krok v zápasu o celospolečenskou spravedlnost. Před rokem 1976 mohlo jít autorům pouze o dodržování Zákona o hospodářském zabezpečení církví z roku 1949, protože v té době pouze tento zákon zaručoval alespoň minimální svobody a práva, které ovšem byly státní správou dezinterpretovány prováděcími nařízeními ministerstva kultury. Administrativní nařízení týkající se postavení farářů a kněží častokrát odporovala tehdejšímu zákoníku práce.

Memoranda Synodní rady ČCE (1963–1967 – Pavel Šimek) naznačila schůdnou cestu, jak se bránit měkkému teroru státní administravy. Podobně rozjitřené svědomí čtyř farářů se postavilo proti svévolnému chápání státní spravedlnosti. Chtěli zákonodárce upozornit na problémy, které by měli pomocí zákonů řešit právě oni a nikoli vládní administrativa. To by ovšem prakticky znamenalo vytvořit nové zákony, které by se vymykaly dosavadní socialistické zákonnosti. Členové Federálního shromáždění k tak radikálním krokům chuť rozhodně neměli. Podobně ji neměl president Gustav Husák. Jeho svrchovaný přístup zaručovala již ústava z roku 1948. Litera ústavy o soudech a interpretace ústavy ministra Alexeje Čepičky tehdy soudcům a právníkům vysvětlovaly, že soudy se musí řídit celým právním systémem, tj. i diktátem politbyra komunistické strany. Nad zákony stála vyšší autorita – politická autorita Ústředního výbor Komunistické strany Československa. Tresty zde navržené byly respektovány povolnými soudci (Vilém Hejl, Zpráva o organizovaném násilí).

Na základě obou ústav (z r. 1948 a r. 1960), které znamenaly porušení autority zákona a nadřazení jedné skupiny lidí zákonu, pak byly vydávány spravedlivé i nespravedlivě diskriminační zákony, např. zákon o nápravných táborech z roku 1948, podle nějž mohl být kdokoli bez soudu deportován do tábora nápravných prací. Tento fakt je velmi jasně vykreslen ve filmu „Všichni dobří rodáci“ (Vojtěch Jasný). Podobného charakteru byly zákony o maření dozoru nad církvemi. Podle nich mohl být připraven o zaměstnání kterýkoli farář pouhým administrativním oznámením krajského tajemníka pro věci církevní, který dotyčnému oznámil, že přichází o státní souhlas k výkonu duchovní služby, aniž by musel uvádět důvody. Kdykoli se kdokoli mohl obávat, že administrativní ruka „měkkého“ teroru zasáhne. To prostě byla praxe lidově-demokratického (1948–1968) a normalizovaného státního nátlaku (1968–1989). Socialistická zákonnost se stala výsměchem euro-americké právní kultuře posledních tří staletí.

Dál než Dopis čtyř postoupila v argumentaci Petice Jednatřiceti evangelíků (7. 5. 1977). Nemusela se totiž už odvolávat na nedokonalé zákony z roku 1949, ale počítala s platností zákona 120/1976 Sb. zákonů (3. 10. 1976), který prolomil dosavadní „socialistickou zákonnost“. Zákon byl publikován jen díky mezinárodnímu tlaku mezinárodních dohod (Helsinky 1975). Šlo o svobody a práva, která de facto odporovala principům „socialistické zákonnosti“, a tedy i ústavním závazkům a nařízením. Pokud se někdo dnes diví, že chartisté měli minimalistický program, protože usilovali o dodržování platných státních zákonů, pak se plete, protože chartistický program byl maximalistický: odvolával se na zákon 120/1976 Sb., který vycházel z lidsko-právní tradice dvou mezinárodních paktů a nijak nekořenil v komunistické ideologii ani v marxistické právní teorii. Marek Zikmund (Prot. 4/2017) tedy správně hodnotí nespravedlnost komunistické zákonnosti. Mýlí se však, zároveň s Pavlem Uhlem, v hodnocení Charty 77. Podstatné na Chartě 77, podobně jako Jednatřicítce, bylo to, že vykročila mimo rámec socialistické právní kultury a v duchu zákona 120/1976 Sb. usilovala o naplňování zákona, který byl bytostně jiného charakteru než dosavadní „socialistické zákonnost“.

„Socialistickou zákonnost“ zastávali ti, kteří chartisty pronásledovali. Otravovali je častými výslechy a osmačtyřicetihodinovou vazbou. Pomlouvali je v médiích, aniž by postižení měli možnost se ve stejných médiích bránit. Od roku 1969 propustili normalizátoři tisíce lidí z práce a diskriminovali jejich děti, kterým zabraňovali studovat na střední či vysoké škole. Za to, že přepisovali literaturu, včetně básní Jaroslava Seiferta, nositele Nobelovy ceny za literaturu. Hospodářsky je znevýhodňovali a odsuzovali k různě vysokým trestům jen za to, že byli jiného politického smýšlení než momentálně vládnoucí komunistické garnitury.

Jednatřicítka rozvinula argumentaci Dopisu čtyř a doplnila ho o konkrétní případy diskriminačních zásahů státních či školských úřadů. Ladislav Hejdánek, dle svědectví Jana Šimsy, upozornil okruh přátel kolem Václava Havla na téměř utajené publikování zákona 120/1976 Sb. a také na souvislost lidských práv s demokratickými ideály Karla Havlíčka Borovského, T. G. Masaryka a tedy na anglosaskou lidsko-právní tradici v podání Boženy Komárkové. Mezi mluvčími Charty se osvědčili Ladislav Hejdánek, Miloš Rejchrt, Jan Kozlík, Jan Litomiský.

Plody evangelické protestní tradice byly mimo jiné zužitkovány v Dokumentu Charty č. 9 Náboženská práva a svobody v Československu, jehož hlavním autorem byl J. S. Trojan (22. 4. 1977). Evangelíci se účastnili samizdatových debat o těchto dokumentech, včetně dokumentu Právo na dějiny (20. května 1984; 11/84). Podíleli se tak na vytváření a obnovování národní paměti, kterou komunistický režim promyšleně přetvářel ke svému obrazu. Účastnili se také na práci ve VONSu (Jan Litomiský).

Evangeličtí signatáři Charty 77, jejich sympatizanti a další svobodomyslní jednotlivci z různých sborů od poloviny sedmdesátých let vytvářeli svébytnou alternativní náboženskou i nenáboženskou kulturu ve formě samizdatů (díla vytvářená bez schválení tiskových či kulturních orgánů státní správy). V církvi kolovaly dopisy, články, písně, modlitby, kázání, přednášky, teologické knihy, manifesty, výtvarná díla, pašovaná literatura a časopisy vydávané v zahraničí, díla nejrozmanitějšího charakteru. K této činnosti či lépe k tomuto vlivu Charty 77 a jiných uskupení se vrátíme na podzim, při příležitosti vzniku závažného dokumentu, zaslanému XX. Synodu v roce 1977: Manifest mladé generace – Děti kajícníků. První zásadní informace mohli získat účastníci květnového synodu ČCE ve studijních materiálech publikace Cesta církve VIII. A ostatní veřejnost v knihkupectví Kalich, kde je Cesta církve VIII k dostání.

Postavení církve a věřících. Dopis 31 evangelických signatářů z 7.5.1977. Potestant 1997, č. 8
Cesta církve VIII. Knižnice studijních textů Českobratrské církve evangelické, Kalich, 2017.