O Slepých skvrnách Daniela Prokopa
S Danielem Prokopem jsme se mohli seznámit na stránkách SALONU, přílohy Práva, kde od roku 2014 vycházel jeho analytický seriál Úvod do praktické sociologie. Kniha Slepé skvrny z tohoto cyklu volně vychází, jak ale autor uvádí v úvodu, nejde o prosté knižní vydání chronologicky řazených textů. Prokop články přepracoval, doplnil a spojil do sedmi kapitol, týkajících se chudoby a skrytých nerovností, vzdělávání, menšin a radikalismu, populismu a demokracie, zdrojů a potřeby nové spravedlnosti, metafor a mytologií a voleb a výzkumů.
První dvě kapitoly se věnují chudobě a vzdělávání.
Svůj rozhled tu autor ukazuje na tom, jak propojuje dílčí témata do výkladově silného celku. Nejprve zmiňuje velký výzkum pro Český rozhlas Rozděleni svobodou – Česká společnost po 30 letech, na kterém se svým týmem podílel. Tento výzkum vyšel u příležitostí oslav 30 let od sametové revoluce a zkoumá strukturu české společnosti na základě zdrojů kapitálu, nejen ekonomického, ale i sociálního (kontakty a vazby) a kulturního (status a preference). Díky tomu byli výzkumníci schopni identifikovat 6 tříd: zajištěnou střední třídu, nastupující kosmopolitní třídu, tradiční pracující třídu, třídu místních vazeb, ohroženou třídu a strádající třídu. Jedná se o užitečný odrazový můstek pro celou knihu – autor tu ukazuje, že sociologická analýza zdrojů a možností je pro pochopení výzev české společnosti velmi užitečnou pomůckou, a dokládá, že pro odpovídající „rozškatulkování“ (tzv. relevantní stratifikaci) společnosti je potřeba odhlédnout od čistě ekonomických (tudíž zjednodušujících) koncepcí.
Kouzlo nechtěného způsobilo, že jsem získal dojem, že čtu vlastně bilanční analýzu české společnosti za 30 let od „sametu“. Na jazyk se pak dere cynické „Díky, že (ne) můžem“, jež mi při čtení knihy v hlavě zaznělo několikrát. Prokopovy slepé skvrny se totiž dají nazírat jako odvrácená strana či systémové neúspěchy našeho tržně-liberálního režimu. Tedy jakýsi unikátní cestopis po „slepých místech“, na která se při budování tržně-liberální demokracie zapomnělo. Přičemž se vkrádá myšlenka, že ono opomenutí nebylo úplně nezáměrné.
V kapitole o chudobě vrství fakta o zlehčování chudoby (čemuž pomáhá metodicky problematický koncept relativní příjmové chudoby, hojně citovaný v tuzemských médiích, z něhož mylně vyplývá, že u nás je chudých jen 9 procent, nejméně v Evropě), dále o propastných rozdílech mezi regiony, jež jsou v rámci kontinentu jedny z největších (a že se v centru o periferie pramálo zajímáme) a nakonec o tom, jak časovaná bomba chudoby nahlodává legitimitu demokracie. Tento mix způsobuje, že lidé s dlouhodobými existenčními problémy se cítí zrazeni a zapomenuti elitami a liberálně-demokratický režim činí zodpovědným za svůj neutěšený stav. Tito lidé pak vytvářejí rezervoár a potenciál pro „hrátky s populistickým ohněm“.
K reprodukci nerovností slouží dle autora i školství
Neumí totiž poskytnout rovné šance a přístup ke kvalitnímu vzdělání. Prokop varuje před principem všechno nebo nic, který je zabudován do vnitřních mechanismů vzdělávacího systému. Zvyšuje pak šance těch šťastlivých (kteří se narodili vzdělaným rodičům) a zároveň zavírá dveře těm, kteří takové štěstí neměli, ti se pak často nedostanou ani k maturitě. Přitom nejde jen o onu zkoušku dospělosti, rozhodující je (jak Prokop zřetelně dokazuje na dlouhodobých výzkumech z USA) počet let v předškolní přípravě. Školství, jak upozorňuje, by mělo tyto počáteční nerovnosti (do jakého socioekonomického prostředí se narodíme) narovnávat, ale u nás je tomu naopak: jako bychom byli predestinováni tím, kam se narodíme, a pak už s tím (téměř) nešlo nic dělat.
O částce 50 miliard, o kterou je podfinancovaný český vzdělávací systém, jste již možná slyšeli. Ale když pak dodává, že „školství v průměru upadá a upadat bude, protože klíčová část společnosti, což je vzdělaná střední a vyšší třída, v něm našla skulinku pro své děti: posílají je na víceletá gymnázia a ti trochu movitější rovnou do soukromých škol,“ čímž je o jejich děti postaráno, a zbytek tak není třeba řešit, není to zrovna příjemné čtení. Zároveň nejde jen o životní šance: To, jakého vzdělání a možností se nám dostane, zásadním způsobem podmiňuje i naši důvěru v demokratické zřízení (až se příště budeme rozčilovat, kolik lidí volilo antisystémové strany či Babiše se Zemanem, vzpomeňme si na to).
Při čtení této pasáže jsem si vzpomněl na čtyři roky starý rozhovor s Janem Krajhanzlem, který se ve svém výzkumu věnoval občanské angažovanosti v naší společnosti (viz Pt 4 a 5/2016) a identifikoval 9 obecných motivů pro angažovanost, přičemž ti nejpasivnější mají pramalý zájem o veřejné dění, velkou nedůvěru v demokratické instituce a jsou znechuceni ze směřování země/společnosti. Když už jsou aktivizování, tak skrze frustraci a antisystémové vábení. Bylo by zajímavé se podívat, zda ti nejpasivnější nejsou náhodou z periferie s nekvalitními školami, pod tíhou exekucí, s nejistým zaměstnáním apod. Vyvstává tu obraz části společnosti jako těch poražených, kteří i v liberální demokracii, tedy „nejlepším zřízení ze všech možných“, tahají dlouhodobě za kratší konec. Jejich dlouhodobě opomenuté hlasy lákají populisty, kteří jejich frustraci dají smysl tím, že ji zarámují jako obranný kulturní boj proti liberálnímu uvolňování morálky, progresivismu, ekologii a genderové ideologii, Evropské unii apod.
Tím se dostáváme k novému populismu,
jemuž se Prokop věnuje ve čtvrté kapitole. Uvádí, že populistické projekty mají jeden společný jmenovatel, a to „vytváření distance mezi běžným lidem a kulturními či intelektuálními elitami, které mu něco neoprávněně diktují a konají proti jeho zájmům“. Populismus chápe mnohem více jako komunikační strategii než jako ideologii: jde o snahu „přeměnit veškerá relevantní témata na kulturní souboj a spojit v opozici k nepříteli masu voličů, kteří mají na dané téma dost odlišné názory“.
Prokop varuje, že nový populismus je nebezpečný hlavně kvůli tomu, jak odvrací pohled od korporátních lobbingových aktivit a oligarchizace politické sféry. Zde se ukazuje užitečnost jeho exkurzů do situace v USA, jelikož tamní situace může při pohledu ze starého kontinentu sloužit jako neoliberální inkubátor „čistého kapitalismu“ (soukromé zdravotnictví, placené školství, absence welfare state atd.). Je to neveselé čtení, třeba když vyjmenovává, z jakých byznysových sfér pocházejí lidé z Trumpovy administrativy (Exxonmobil, zbrojařské firmy, Goldman Sachs, uhelná lobby apod. – zdravím ministra životního prostředí Brabce ze Spolany).
Zapamatováníhodná je Prokopova věta, že „ne každá konzervativní politika je populismem, ale nový populismus je až na výjimky konzervativní“. Nevyhovující politické přístupy (tzv. „politiky“) tak lze totiž lehce označit za výmysl elit, nekompatibilní import a nevhodné pokusy, proti čemuž se pak zdůrazňuje to „naše“ a „odžité“. Málokdo se pak ptá a zkoumá, komu to „naše a odžité“ vlastně slouží.
Právě zde totiž vzniká neviditelný dluh: nový populismus totiž (až na výjimky) demontuje sociální výdobytky progresivní politiky soudržnosti, jež cílila na marginalizované skupiny obyvatel. Toto v Prokopově knize postrádám: stálo by za to se systematicky a v dlouhodobějším horizontu zaměřit například na to, jak konzervativně-populistická opatření negativně dopadají na ty nejslabší ve společnosti, čímž podrývají životní podmínky statisícům lidí.
Jak knihu číst,
uvažuje v předmluvě Josef Šlerka: jako vztyčený varovný prst, který odpovědným představitelům připomíná časované bomby, jenž v naší společnosti skrytě tikají. K tomu pomáhá Prokopův přístup, kdy nejprve bez názoru představí téma, a až pak hledá optimální pragmatické řešení (vždy podložené čísly), přičemž bere v potaz protinázory či kritiku zahraniční praxe.
Kniha může také „otevřít oči“ mnoha čtenářům a čtenářkám, zejména tím, že se věnuje rozšířeným společenským stereotypům a metaforám, jež se podílejí na tom, že uváděné problémy přehlížíme, zlehčujeme a upozaďujeme. Elegantně tak dokládá, že to, jak (a jak moc) se o problému mluví, ovlivňuje to, jaká řešení jsou pro něj myslitelná. Nelze opomenout jazykově‑koncepční stránku publikace, neboť Prokop se na rozdíl od jiných neštítí užívat pojmů jako třída, segregace, přerozdělování či sociální a kulturní kapitál. To mu umožňuje mluvit o limitech současného uspořádání společnosti svěžím slovníkem: např. používá pojem „liberál“ bez toho, aby to působilo jako laciná invektiva zleva, či označení „výzvy“, místo „problémy“, čímž implikuje, že je třeba se situaci postavit. Zároveň nabourává představu, že svět je každým dnem lepším a lepším místem k životu (jak pro koho).
Podnětné je Prokopovo odmítnutí kulturních válek. Nejen, že nás zbytečně zatěžují a vysilují, ale jak ukazuje na příkladech z USA, „kulturkampf“ je často zamýšlen jako kouřová clona pro liberální publikum, které si pak nevšímá méně viditelných (a méně sexy) témat a fenoménů. Jejím zdejším ztělesněním je např. Jiří Ovčáček, ale patří sem i prezentace českých politiků na sociálních sítích. Z oněch těžko uchopitelných témat jmenujme např. soukromí a nakládání s osobními daty na internetu či neefektivní ústavní péči, jež stojí zbytečně peníze a maří lidské životy.
Knihu lze s trochou optimismu považovat za první vlaštovku, jež nás v mnoha ohledech nutí vystrčit hlavu z písku a rozkoukávat se v nepříjemném světle. Doufejme, že po tomto cestopise po odvrácené straně společnosti bude následovat i nějaká „kuchařka“ či „manuál“.
A právě v tom spatřuji roli církví v dnešní době: nestačí být hodnotovým vzorem pro zbytek společnosti, důležité je na slepé skvrny upozorňovat, a to jak nastolováním témat, tak snahou systematicky zlepšovat životní šance a podmínky, těch kteří z nejrůznějších důvodů v knize popsaných nemohou tvrdit „díky, že můžem“. Začít můžeme třeba zdůrazňováním potřebnosti a užitečnosti zákonů o sociálním bydlení, o dosažitelném oddlužení pro exekuované či inkluzivním přístupem ve školství. Anebo se vyhýbat internetovým bojůvkám, jež se nás snaží zatáhnout do kulturních válek. Mariánský sloup totiž kvalitu života nikterak neovlivní…
Slepé skvrny: o chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti / Daniel Prokop. Brno: Host, 2019; 253 s.; ISBN 978-80-7577-991-5