Českobratrská spiritualita a písně

S reformací došlo v německy mluvících zemích k radikálně novému chápání hudby. Refrénem Lutherovy zvěsti se stalo prohlášení, že hudba je největší boží dar hned po zvěsti evangelia. Každý má zpívat a chválit Boha. Latinská mše se přerodila na vděčně-děkovnou bohoslužbu se čtením z Písma, kázáním, s prosebnými i děkovnými modlitbami a několika písněmi společně zpívanými v rodném jazyce – korunovanými požehnáním a občasným společným vyznáním vin a udělením absoluce v rámci vysluhování večeře Páně.

V hudební složce bohoslužeb zvítězil chorál

(krátký hudební útvar – píseň s vícero slokami) v rodné řeči. Nikoliv již jen krásná polyfonní hudba specialistů a zpěv literátských bratrstev na kůru, aktivně zpívajícími se stali všichni účastnici bohoslužeb. Došlo k demokratizaci zpěvu. V české reformaci nastartovala demokratizaci zpěvu v národním jazyce o sto let dříve Betlémská kaple pod vedením Jana Husa. Pokračovali v ní kunvaldští bratří a plně ji rozvinula Jednota bratrská zákona Kristova, mezi jinými Lukáš Pražský, Jan Augusta, Jan Blahoslav, Jan Amos Komenský a jejich zahraniční souputníci, např. Jiří Třanovský a pokračovatelé (viz autoři písní v Evangelickém zpěvníku, Dodatcích a Svítá).

Vznikly písně rozmanitého typu – chvály, prosby, didaktické, katechetické, žalmické, prorocké. Kromě didaktických písní vznikaly písně, které se obracely přímo k Bohu, Synu i Duchu svatému, a to i v dobách, v nichž intelektuálové deisticky brebentili o Bohu hodináři, architektu vesmíru či plkali a plkají o zdroji evoluce biologické, společenské či psychologicko-magické. Písně nechtějí konkurovat hypotézám Darwina, Einsteina, Grygara a dalších vědců. Pouze vypovídají o božím nenásilném působení v tomto světě. Komunikuje s námi a my mu odpovídáme prostřednictvím řeči hudební i verbální (slovní). Stává se nám výzvou a my mu odpovídáme stejnou starostí o druhé a tento svět, v tom jsme jeho obrazem. Nejde nám o sjednocení či splynutí nýbrž o napodobení jeho starosti, tj. spravedlivé lásky.

Lutherův důraz na píseň přebral Jan Calvin. Od něj zase hugenoti ve Francii, puritáni v Anglii i v Nové Anglii, tj. v Americe. V Americe Moravští bratří zpívali a zpívají písně české i německé reformace, kromě anglických a amerických moderních. V anglické verzi zpívají občas bratrskou píseň Radujme se vždy společně.

Gospely, spirituály, blues, jazz

V průběhu 17. až 19. století se k protestantské hudební kultuře připojila afroamerická populace. Z bohoslužebných písní mimo jiné zaznívala zvěst o vysvobození Izraele z egyptského otroctví. Zotročeným afroamerickým komunitám se staly písně posilou a nadějí, že také jednou uniknou z otroctví. Při zpěvu nalézaly důstojnost, která jim byla po dlouhá staletí upírána. Afroameričané převzali chorál a upravili si ho pro svou potřebu. Tak vzniklo mnoho spirituálů a gospelů.

Hnutí vedené afroamerickým kazatelem Dr. Martinem Lutherem Kingem se v polovině 60. let prozpívalo spirituály a tradicionály k větší důstojnosti lidství pro černé i bílé. Zasazovali se nejen o důstojnost diskriminovaných a segregovaných, ale též o důstojnost bílých, kteří byli pokřivení předsudky náboženské a civilizační nadřazenosti. Podobně dnes je lidství mnohých pokřivené pocity náboženské a civilizační nadřazenosti vůči muslimům, asiatům, rómským či jiným menšinám.

Afroamerickou melodikou byli inspirováni také bílí písničkáři a tvůrci protestních písní, Joan Baezová, Bob Dylan, Leonard Cohen. Ale na afro-americkou a zejména na písňovou kulturu afro-liverpoolské menšiny v Anglii navazovaly i některé písně skupiny The Beatles. Proto některé jejich písně mají tak zvláštní náladu, rytmiku i melodiku. Nebyli zase tak hudebně nevzdělaní, jak o sobě někdy v nadsázce mluvili.

Vlna afroamerické hudby se od 30. let minulého století přelila do Evropy. Již v počátcích rozhlasového vysílání v Brně (30. léta) zpívala spirituály evangelická pěvkyně Zdena Pokorná, roz. Fleischerová. V šedesátých letech odstartoval éru tradicionálů a spirituálů Spirituál kvintet, Berani a další četné sborové skupiny, které prosvětlovaly znormalizovanou společnost a po kratší dobu se setkávaly na festivalech křesťanských písní (Praha-Nusle). Během 20. století se Evropou nesly spirituály, gospely, blues, jazz, písně z muzikálů, včetně Jesus Christ – Superstar. Jedna písnička z Jesus Christ je také v našem zpěvníku Svítá. Najdeme v něm velmi mnoho afroamerických spirituálů, včetně hymny Kingova nenásilného hnutí: Jednou budem dál. (Samotný King byl zavražděn 4. 4. 1968)

Nebýt reformace, zůstali dodnes posluchači

John Butt z univerzity v Glasgow tvrdí, že nebýt reformace, zůstali bychom v Evropě dodnes posluchači krásné katolické polyfonie, pěstované i luterskými hudebníky: H. Schützem a J. S. Bachem. I oni dva však pod vlivem reformace začali zhudebňovat německé texty (kantáty a pašije). Bez reformace bychom stále byli účastníky latinské mešní liturgie, kteří jen naslouchají hudebním skvostům profesionálů a literátských bratrstev. Nevznikly by ani Bachovy písně v národním jazyce, z nichž některé zpívají českobratrští evangelíci dodnes při bohoslužbách. V operních sálech by odborníci zpívali vynikající kusy G. F. Händla, Palestriny, hrála by se krásná hudba Monteverdiho. Nemusela by vzniknout Reformační symfonie Mendelssohna Bartholdy a některé kusy Brahmse. Nebylo by toho málo, co bychom mohli poslouchat. Společně bychom na Staroměstském náměstí v Praze naslouchali Rybově mši vánoční, a na závěr ekumenicky zazpívali, jak stále činíme: „Narodil se Kristus Pán.“ Chodili bychom na opery Verdiho, Pucciniho a dalších.

Reformace a protestantští následovníci prosadili zpěv v národní řeči a to v náboženském i sekulárním prostředí. Demokratizace zpěvu se zasloužila o rozvinutí písňového žánru. Bez reformace by podle Johna Butta nevznikly písně protestantského charakteru. A nedošlo by k obohacení o africkou rytmiku a melodiku. Nevznikly by spirituály, blues, jazz, a nevznikla by prý ani pop-music.

Zůstali bychom uzavřeni v meditativně-svátostném prostoru. Prožívali bychom mešní atmosféru, jejímž jádrem je eucharistie. Přitakali bychom vyznání protestantského teologa Pavla Filipiho, že bohoslužba bez večeře Páně je torzem. Zvýrazněním eucharistického charakteru bohoslužeb se Pavel Filipi značnou měrou vrací k předreformačnímu chápání bohoslužby. Protestantský chorál a kázání v mešně-eucharistickém kontextu získávají jinou kvalitu. Jako by jim něco scházelo. Jako by gesta a rituály disponovaly jednoznačnější komunikační schopností či přímo zpřítomňovaly společenství se vzkříšeným Kristem.

Slova, hudba i liturgie jsou pouhým odkazem

Dle protestantského teologa Milana Mrázka každý rituál, včetně eucharistického, vykazuje stejně nedokonalý způsob zpřítomňování Krista jako vyslovené či melodicky naladěné slovo. Slova, hudba i liturgický rituál jsou pouhým svědectvím, popř. odkazem ke Kristově přítomnosti. Stávají se nám také sdíleným společenstvím s našimi předchůdci ve víře, s nimiž kráčíme napříč staletími k eschatologickému cíli. Celé bohoslužby se odehrávají „před tváří boží“, poroto nevoláme a nečiníme gesta do prázdna. „Večeře Páně“ bez slov ustanovení je ovšem sama o sobě nesrozumitelným konáním. Proto jsou všechny prvky bohoslužebné aktivity v dobrém slova smyslu pouhým odvážným svědectvím a zároveň lidskou odpovědí, která je podle Jednoty bratrské výsostně služebná. Duch svatý si jí poslouží nebo neposlouží a otevře či neotevře účastníkům něco, co je vede ke změně sebeporozumění, ke změně myšlení víry, i ke změně jednání ve všedním či svátečním životě.

Protestantská tradice není bez momentu meditace, protože ta se někdy děje bleskově s přijetím nadějné melodie a inspirujícího textu, jindy si ji prožijeme až ve dveřích kostela při loučení či při kávě po bohoslužbách.

Mnohé spirituály a prorocké písně oslovují Krista či Ducha svatého. Civilně interpretační autoři se vztahují k tomu, co nás přesahuje a co po staletí zůstává velice činorodě přetvářejícím tajemstvím. Proto prosíme: „Přijď již, přijď Duchu stvořiteli, Duchu smíření…a proměň svět náš celý v nové stvoření.“ Proto očekáváme na slovo, které otevírá novou dimenzi vidění sebe sama i světa – pokojného a vstřícného: „Zůstaň s námi, Pane když se stmívá… řekni pokoj vám.“ Prosíme o proměnu Kristovou zvěstí: „…řekni slovo a zázrak se stane, uzdravena bude duše má.“

Pozvání k pokání

Farář Milan Mrázek byl jedním z prvních, kdo v polovině sedmdesátých let minulého století – kdy bylo církvi zakázáno vydávat časopisy pro děti i mládež – uvítal na biblických hodinách pro mládež znovuzrození prorocké písně. Tehdy jsme žili v mediálně-společenském ghettu. Státní správa usilovala o neprodyšné uzavření jednotlivých sborů do svátostného prostoru. Božena Komárková naopak s evangelisty připomínala, že chrámová opona se roztrhla a posvátným prostorem se stal celý svět. Na kterémkoli místě je tedy možné volat, modlit se a zpívat, vytvářet společenství – na lesních brigádách, biblických hodinách i v kostele.

Tvůrci normalizační církevní agendy zacouvali z civilně-interpretační komunikace s moderní společností do pevného svátostného prostoru církve. V II. díle bohoslužebné Agendy odsoudili nové písně jako nedokonalé svědectví. Písňovou prorockou zvěst odmítli v Agendě i v knize O společenství služby.

Je ovšem pravdou, že některé nové písně byly svou stereotypní chválou staré již ve chvíli svého vzniku, prostě nepřekonaly omezení dogmatickým ptydepe, tak jako některé písně reformační či probuzenecké. A opět farář Milan Mrázek upozornil na to, že prorocké písně starověké, reformační i novověké nevyzývají stáhnout se ze světa do ghetta. Nesoudí svět a společnost. Spíše vyzývají k pokání – ke změně smýšlení, k vystoupení ze stereotypů (schémat) společenských i náboženských. Odkazoval přitom na biblický text apoštola Pavla Ř 12,1–2. Měl porozumění pro prorocký fenomén, proto se o něm také inspirujícím způsobem rozepsal v Nástinu religionistiky, kterou sepsal s Janem Hellerem (1988). Svatost boží a život věřících před tváří boží – to je téma proroků. Nazavrhovali kult, pokud liturgie rozvíjela hudební opravdovost i společenskou odpovědnost. Proto děkujeme za boží přítomnost mnohým způsobem dosvědčovanou (nejen tedy eucharistickým hodem) při bohoslužbách, ale také prosíme za církev a tento svět: „Buď vůle Tvá… všude tam, kde únava a zklamání, vzaly lásce trvání…“

Bázeň vysvobozuje z fascinace zlem

Některým autorům nového zpěvníku Českobratrské církve evangelické je zřejmě blízká teze o torzovitosti bohoslužeb bez vysluhování večeře Páně. Někteří proto intenzivně pečují o zvýraznění eucharistických rysů bohoslužeb jako svátostného dění. Což je bohulibá činnost, pokud je vyvážena zvěstí prorockých písniček, které přiznávají důležitost odpovědného jednání v prostoru církve i veřejnosti. Navíc též přiznávají stejnou důstojnost věřícím i nevěřícím, křesťanům, muslimům a židovské komunitě a všem dalším náboženstvím světa, která také usilují o mír mezi náboženstvími i národy. Prorocké písně vyučují vstřícnosti. I díky nim přestáváme mít strach z člověka, institucí všeho druhu, mediálně šířených lží. Vyzbrojují k trpělivosti a mírnosti („bojujte však pomstu nechte Pánu“). Překonávají nesnáze i strach z člověka a otřesných událostí („Kdo mne z pout mých ven vyvodí, kdo ta pouta odstraní? Jenom láska vysvobodí, láska bázeň zahání… být jak strom, co plody nese, nejen listí pro krásu, být jak strom, co nepohne se, nebojí se nečasu.“)

Zpívající a v pravdě důvěřující mají možnost prožít bázeň proroků, pastýřů betlémských, i žen u prázdného hrobu. Inspirující úcta (bázeň Hospodinova) je činí nadějnými, radostnými. Posiluje ty, kteří tápou a trpí beznadějí („..a když si říkaly, že to snad není k víře, bázeň na ně padla, jak kdysi na pastýře.“). Bázeň Hospodinova je průvodním znakem života víry – i apoštol Pavel žije podle svých slov s bázní a třesením. Podobně prorok Izajáš v přítomnosti Hospodinově prožívá úctu/bázeň, proto si uvědomuje svou životní situaci i očišťující změnu boží přítomnosti (Izajáš 6. kap.). Písně respektující úctu/bázeň svědčí o činorodé naději, která spojuje a vytváří mezi lidmi vztahy důvěry a solidarity.

Vzkříšený působí a my za to děkujeme právě ve svátek vzkříšení těla – tedy každou neděli. Smíme si to připomínat, proto nás různé formy smrti a násilné ideologie nadřazenosti, které tlačí do ghetta a lhostejnosti, nemusí fascinovat.(„K čemu jsou balzámy, hrobky a mauzolea, když je teď před vámi svátek vzkříšení těla?“)

Prorok Micheáš není věštec, je to písničkář. Zpíváním prorokuje či spíše rokuje na veřejnosti pro to, co si Bůh přeje: „Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré/ a co od tebe Hospodin žádá: /Jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství/ a pokorně chodil se svým Bohem (Mi 6,8).

K prorockým písním starověkých písničkářů-proroků se přidává i Ježíš Nazaretský: „Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.“ Ježíš prorocký důraz na milosrdenství a spravedlnost rozšiřuje o důležité upozornění. Rozhostí-li se ve společnosti strach a blbá nálada, pak nebude vládnout právní kultura, plnění smluv, nýbrž bude řádit nevypočitatelná svévole, podpořená autoritou totálního zákona tvrdé ruky. Budou-li věřící i za těchto okolností hájit to, co si přeje Bůh, budou-li konat činy milosrdenství a spravedlnosti a dokonce i k příslušníkům jiných náboženství se budou chovat humánně, pak se spravedlivým milovníkům lidí může stát, že budou zesměšňováni a dokonce pronásledováni. Ježíš upozorňuje, že před Hospodinem nezasloužené pronásledování spravedlivé neznevažuje: „Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost.“

Prorocky zpívat o spravedlnosti a o milosrdenství

V minulém století se to stalo nejméně třikrát, že někteří lidé naplnili blahoslavenství o pronásledování za spravedlnost. (1) Při genocidě muslimů na Balkáně, (2) při šoa Židů v Německu, (3) při popravách a diskriminaci v sovětském Rusku, Československu, a dalších satelitních státech, včetně sovětskou armádou okupovaného Afghánistánu. Někteří výjimeční němečtí křesťané byli označování za nepřátele lidu, protože odmítali diskriminaci Židů. Byli označeni za židomily a byli za židomilství odsuzováni. Za komunismu byli někteří spravedliví odsuzováni na smrt. Za normalizace byli někteří lidé vyhozeni z práce, byla jim zakázána studia. Byl jim odebrán státní souhlas k vykonávání duchovenské činnosti, protože usilovali o spravedlnost a lidská práva, a odmítali uznávat privilegovanost jedné strany, jedné ideologie. Pokud by se naše společnost propadla pod práh lidství a začala označovat za muslimomily a vlastizrádce ty, kteří dnes mají přátelské vztahy s muslimy, pak bychom se museli jako křesťané – tedy kristovci – ozvat proti tomuto sociálnímu selhání naší společnosti. Je dobré, že papež František se zasazuje o mezináboženský smír a uprchlíky, a že v české společnosti plzeňský biskup Tomáš Holub odmítá nadbíhat nesnášenlivým okamurovcům a dalším politikům, na rozdíl od svého nadřízeného kardinála Dominika Duky.

Na naší evangelické fakultě také studují či studovali některé předměty muslimové a na můj seminář o lidských právech chodila jedna muslimka. Mám dobré společenské vztahy s různými muslimy. Scházíme se na různých kulturních akcích, které organizuje farář Mikuláš Vymětal, který byl synodem naší církve pověřen k práci s různorodými menšinami naší společnosti. Na farářském kurzu se také rozvinula debata o muslimské a křesťanské společenské odpovědnosti.

Pokud by bylo trestné se stýkat s příslušníky islámu, pak by naše církev musela prorockým způsobem vystoupit a prorocky zpívat o spravedlnosti a o milosrdenství a stýkat se s těmito lidmi. Samozřejmě, že islamisté nahánějí strach, a někde jsou aktuálním ohrožením. Jako křesťané se však máme stýkat s ateisty, muslimy, židovskou i romskou komunitou, jsou-li společensky znevýhodněni, jak to přikazuje i Ježíš Nazaretský v podobenství o posledním soudu.

Prorocké písně všech období nám prostě nedovolují nenávidět či diskriminovat příslušníky jiných náboženství, usilují-li o společenský smír. Nám i jim platí blahoslavenství Ježíše Nazaretského: „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny-dcerami Božími.“