Robert Creeley

***

Zimní ráno

Obloha je jak cín

z podivné matné modři

a „moje srdce na Vysočině...“,

cítí že začíná nový den.

A cokoli, cokoli to znova opakuje,

setrvává tady, setrvává

se svýma starýma rukama,

drží se ztuhlými, starými prsty,

ať se přidá, jak se říká,

Pod touto mrazivou bílou
přikrývkou noc a den už se

plaše přibližují, dosud ztuhlé
v pevném, nehybném sevření.

Pes leží, čmuchá, vrčí
na zvuky za dveřmi.

Slyší noc, novoluní,
bílé sinavé hvězdy,

prázdnotu, která co nevidět
pukne s nezkrotným řevem.