Paul Valéry

Prolité víno

Už dávno (nemohu však říct
kde, pod kterouže oblohou),
jsem v oceán, bych uctil Nic,
vlil kapku vína nemnohou.

Kdo chtěl zmar kapky překvostné?
To osud mne chtěl ponoukat?
Či moje srdce starostné
v tom víně krev svou zřelo snad?

Plod ticha mého niterného,
ty svolné, zvolné kroky tvé
jsou k loži přemýšlení mého
tak nehlasné a studivé.

Kouzlo loudalovo,
křivky, vlnění,
kde je nad lhářovo
sladší umění?

Vím, kam mířím, vím,
chci tě s sebou vzíti;
věř mi, nemíním
na škodu ti býti.

(Hodně pýchy má-li
s usměvavostí,
tolik volnosti
přece jen ji šálí!)