Jáchym Gondáš

Může se zdát, že soucitnost patří mezi nezpochybnitelné atributy křesťanské existence.

Člověk je bytost složitá. V dřívějších dobách se nejčastěji pro jeho komponenty používalo trojiční označení tělo, duše a duch.

Je možno v životě přesně rozlišovat mezi poslušností vůči Bohu, kterou máme uznat, a mezi poslušností vůči lidem, kterým ji můžeme nebo máme z dobrých důvodů odepřít?

Žárlivost nemá ve všeobecném povědomí právě dobrou pověst.

„Dávání jména není věc malá…,“ konstatuje v dialogu Kratylos Sokratovými ústy Platón.

Recenze knihy Alejandra Jodorowského Kdeže ptáče nejlíp pěje

Dohasínají poslední jiskry svátečních ohňostrojů, které připomínaly důležité výročí našich novodobých dějin. Před třiceti lety se rozpadl komunistický režim a začala tak nová dějinná kapitola – nezřídka označovaná slovem svobodná. Mottem oslav se mimo jiné stalo také heslo: třicet let svobody.

Bez větší pozornosti recenzentů vydalo v roce 2018 nakladatelství Triáda knihu, která by rozhodně neměla zapadnout. Proto – trochu opožděně – připojuji alespoň několik řádků, které by snad mohly být pobídkou pro případné čtenáře.

Minimálně od devatenáctého století je možné v teologii pozorovat rostoucí zájem o motiv času. Z dob studia si dobře pamatuji, jak často byla připomínána a opakována teze, že právě v Písmu se poprvé objevuje a prosazuje nové – lineární – pojetí času, který se už netočí v nekončících kruzích odměřovaných přírodními cykly, ale cílevědomě směřuje od počátku až k pointě svého naplnění. Něco pravdy na této tezi nepochybně je.

Jinakost a stejnost jsou sestry, které nás provázejí celým naším životem. Teprve tam, kde se opakovanou zkušeností a jejím usazováním ustaví stejné, může se zjevit jiné. Abychom vůbec rozpoznali a pojmenovali jinakost, musíme se opřít o pevnou půdu stejnosti. Ale jinakost není nic trvalého. Je velmi prchavá a nestálá. Stačí chvíle, a to, co bylo zdánlivě nezařaditelně nové a jiné, stává se opět věcí známou, důvěrnou a okoukanou. Stejnost je stáří jinakosti.