Čas milosti a iluze

Číslo

Hub letos roste tolik, že se to množství vnucuje jako podobenství. Podobenství zní takto: když je dost, je dost pro všechny. Kamarád přijel z Prahy, aby na vlastní oči to množství viděl a mohl se na něm také radostně podílet. A jak to tak bývá – uvnitř svého srdce pochyboval. Vzal si jen malý košíček. Přijeli jsme na slavné místo nedaleko Benešova, k rybníku zvanému Oborský (svého času se tam překřtívalo). Vzít si malý košíček vypadá rozumně ze dvou důvodů. Za prvé si kdekdo pamatuje opakované návštěvy lesa s malým úlovkem. Za druhé nebylo pro velký počet aut kam zaparkovat. Tedy jistě musí platit rovnice: takové množství lidí les důkladně vysbírá. Tato racionální a zkušeností podložená úvaha nicméně nedovede zahrnout jev, který právě probíhá, a ukazuje se jako iluze. Popisovat další události skoro netřeba. Kamarád seděl uprostřed obrovského množství suchohřibů a mumlal něco ve smyslu: To není možné, já jsem v ráji, to není možné, to je království Boží! Místo se nacházelo nedaleko parkoviště. Když je dost pro všechny, tak je dost pro všechny a hotovo…

Možná proto si (zvláště jako křesťané) připomínáme, že je dobré mít se na pozoru. Člověk nikdy neví, co všechno se může stát a co všechno je iluze. Nedávno jsem četl, že velké množství lidí žije v iluzi, že rozvod je jen papír a tím papírem to končí. Je ale prokázáno, že tím to teprv začíná a rozvod se většinou protáhne na celý zbytek života. Člověk zápasí (byť „jen“ v mysli) se svým bývalým partnerem dlouhá léta. Vztahy totiž nelze jednoduše přerušit. Jdou mnohem hlouběji, než jsme schopni a ochotni připustit. Ať se nám to líbí nebo ne, mají povahu, která se nějak podílí na věčnosti. Podobně jako může být milost hojnosti mnohem skutečnější, než napovídá běžná zkušenost.

Poslední iluzi, která se mi vnutila v těchto dnech do mozku, popsal v jednom rozhovoru pro český rozhlas Pavel Kosatík. Ptali se ho, co si myslí o kauze haličského Žida Františka Kriegela. Zastupitelstvo Prahy 2 mu totiž odmítlo koncem léta udělit čestné občanství. Kosatík téma považuje za hluboké. Ptá se, zda jsme jako společnost ochotni a schopni ocenit odvahu. Kritici čestného občanství totiž zmiňovali nejčastěji fakt, že Kriegelovy viny z padesátých let, kdy byl skalním komunistou, přesahují jeho čin odvahy ze srpna 1968. Kosatík připomněl, že tento způsob uvažování nakonec upírá člověku právo na vývoj k lepšímu. „Když totiž kádrujete celý život, tak marná sláva – nějakou chybu najdete vždycky. Nemusím připomínat životy svatých, čím byl např. na začátku sv. Pavel, můj jmenovec. Nebyl to světec od samého počátku a nevadilo to. Takhle by se mělo zacházet i s hrdiny nové doby. Moji rodiče o té události mluvili ještě 20 let po tom jeho činu. On se skutečně do dějin zapsal – i když ještě krátce před tím nebyl demokrat a nepodporoval demokracii.“ Pavel Kosatík pokračoval příkladem jiného oddaného stalinisty – Pavla Kohouta, kterého osobně nedávno navrhl prezidentovi na státní vyznamenání, protože dle Kosatíka udělal pro naši zemi víc než „kdokoli z nás“. Upírat člověku právo na vývoj k lepšímu totiž znamená vyřknout soud, který bychom měli nechat někomu vyššímu – tedy zvláště my – křesťané. A uvědomil jsem si, že to neumíme – protože se chováme rozumně. Vrána k vráně sedá a člověk se přeci nemění. Když se ale budeme jako křesťané chovat rozumně a podle zvyků – nenecháme si prolétnout mezi prsty léto milosti?

Možná to ale i pro nás, kteří rádi odsuzujeme, bude mít dobrý konec. Třeba i my budeme jednou nevěřícně sedět uprostřed milosti s našimi malými košíčky a nebudeme vědět, kam dávat plné koše obrovských hřibů.