Být gay? Být křesťan? Být obojí?

Číslo

V některých křesťanských společenstvích se homosexualita a registrované partnerství staly předmětem mnohých nedorozumění a někdy i sporů. Někteří zasloužilí církevníci přestali přistupovat k VP, protože protestovali proti přítomnosti homosexuálů v eucharistickém společenství. Považovali je za méně zbožné, za protivící se Kristovým nařízením. Kristus nečinil sexualitu měřítkem zbožnosti, tak rozhodující váhu jí nepřikládal. Nezavrhoval ji, neupřednostnil celibát. Neodsoudil Davidovo a Jonatanovo splynutí těl i duší. Za vzor hříšnosti neoznačil cizoložníka či prostitutku, ale věřící lidi – neschopné smilování a odpuštění, neschopné milosrdenství a kristovské pomoci nejmenším a utištěným, jak svědčí několik jeho podobenství. Kdežto církevní arbitři s železnou pravidelností za nejtvrdší prohřešek považují činy a akty ze sexuální sféry. Autor následujícího eseje píše o homosexualitě s lehkostí člověka, který se probojoval k ryzím vztahům navzdory předsudkům svých spolubratří i předchůdců ve víře. Píše s lehkostí, protože ví o konečnosti života, která může nastat kdykoli. Proto si váží těch darů, které dostal, včetně homosexuality. S biblickými vypravěči smíme přitakat, že tímto esejem nahlížíme do sytosti dnů a bohatosti života člověka, který upřímně důvěřuje Kristu. (pk)

Bylo to někdy na jaře v roce 1989. Tehdy za naším farářem přišel J. M., laický kazatel, asi osmadvacetiletý plachý muž, pracující v knihkupectví. Přišel se svěřit se svou homosexualitou a s určitou bezradností nad takovým údělem. Odpovědi se mu dostalo vpravdě rázné: „Homosexualita je zrůdnost, je nepřirozená a Bohem zavržená. Peklo na všechny zvrhlé sodomity. Basta.“ Po takové „duchovní útěše“ kazatel schlíple odešel. Seznav, že pro svou sexuální orientaci je velkým hanebníkem před Hospodinem, skočil raději z Nuselského mostu. – To jenom drobná vzpomínka na úvod.

Nemá smysl popírat,

že na odmítavém stanovisku křesťanské civilizace k homosexualitě (je to ohavný termín a budu se snažit jej v textu používat minimálně) se podepsaly obzvlášť významně starozákonní texty a jejich povrchní výklad. Dnes jsou sice tyto verše uváděny na pravou míru, ale to se netýká fundamentalistických náboženských spolků (nedokážu je s čistým svědomím nazývat církvemi), které pochopitelně odmítají připustit, že třeba slavné texty z knihy Levitikus (18,22 a 20,13), kde je ohavností nazýváno a smrtí trestáno obcování muže s mužem „jako s ženou“, jsou reakcí podrážděného Hospodinova kněžstva na úspěšně konkurující svatyně Attarovy se sakrálními prostituty; nebo že je tam – dle jiného výkladu – odsuzováno znásilnění jako výraz nejhlubšího ponížení poraženého nepřítele, jak bylo tehdy obvyklé v Egyptě a odtud pak vděčně přejato Pelištejci – vzpomeňme na závěrečné chvíle Samsonova dobrodružného života. Mylně chápán a vykládán je často i příběh o hříšných obyvatelích Sodomy, který se stal spoluurčujícím pro odmítnutí stejnopohlavní lásky křesťanstvem. (Podobně některé větve hinduismu – ne všechny a asi ne ani většina – pohlížejí na homosexualitu s opovržením díky jednomu obzvlášť bizarnímu příběhu, tuším z Purán, podle kterého dal Bráhma, když tvořil svět, vzniknout rovněž nějakým rákšasům nebo pišáčům nebo co to bylo za druh bubáků, a ti ke svému čtyřhlavému stvořiteli vzplanuli tak velkým chtíčem, že se před nimi musel spasit útěkem.) Samozřejmě máme ve Starém Zákoně i pozitivní, nádherný příběh lásky mladičkého vojevůdce Davida a jeho švagra Jonatana, jejichž heroický vztah by mohl být – a měl by být – modelem i pro stejnopohlavní svazky současnosti. (Davidův patriarchálně majetnický přístup k ženám vzbuzuje ostatně dojem, že pro něj byly sice přirozeným zdrojem sexuálního potěšení, ale nemohu se ubránit podezření, že druhý izraelský král choval daleko více ušlechtilých citů ke svým druhům ve zbrani – zvláště k synovci Joábovi – než k vlastnímu harému. Inu, doba železná je doba železná.)

V Novém Zákoně

nalezneme příkré odsouzení homosexuality apoštolem Pavlem (Řím 1,26–32). Je možné, že hillelovský rabbi z Tarzu dal v těch nesympaticky znějících slovech promluvit svému temnému Já, vnitřním daimonům – což je ovšem spíš téma pro psychoanalytiky než teology. Na druhou stranu ovšem smíme v Pavlově textu spatřovat oprávněný výpad proti samoúčelnému kultu těla a nevázané sexualitě jako zbabělému úniku z duchovních nejistot pokleslé římské civilizace. Sofistikované výklady biblických textů nenacházejí ovšem pochopení u nesmiřitelných – obvykle teologicky nevzdělaných, biblických jazyků neznalých – fundamentalistů. „Bible je Boží slovo a co v ní stojí, to platí jednou provždycky,“ vykřikují, radostní z toho, že jim svaté texty umožňují tak příjemně nenávidět a odsuzovat druhé. (Věru, jak nenaplněný a prázdný by byl jejich život bez nepřátel, na které je možno plivat!) Kolega jáhen Jaroslav Lorman říká velmi zajímavě: „Boží Slovo je Ježíš a bible je Božím slovem potud, pokud o něm svědčí.“ To je sice možná krapet divoké tvrzení, ale je skutečností, že starobylé písemnosti židovstva a raného křesťanstva se Božím slovem stávají teprve působením Ducha Kristova, který je – přinejmenším v církvi, ke které patřím – měřítkem všeho.

Čímž se dostáváme ke stěžejní otázce:

Co na homosexualitu říká Ježíš?

Odpověď je jasná: Neříká vůbec nic. Nikde v evangeliích se touto problematikou nezabývá, jakkoli v helenizované Galileji muselo jít o jev celkem obvyklý. Notoricky známý příběh kafarnaumského centuriona a jeho „chlapce“ je výmluvný, osobně nemám pochybnosti o intimním vztahu obou mužů, o vztahu, který Ježíš nikterak neodsuzuje.

Provokativní výrok dneška odvážně hlásá: „Ježíš byl gay.“ To je samozřejmě tvrzení, které lze sotva dokázat, byť mně osobně zní velice sympaticky. Historický Ješua se nesporně vymyká běžným představám o rabínech herodovské doby – ale kdyby se u něho projevil jasný výraz homosexuálního jednání, můžeme si být jisti, že by jeho oponenti – farizejští i saducejští – použili tento fakt (nebo jen pouhé podezření) k jeho likvidaci morální či dokonce fyzické. Nic podobného nezmiňuje ani Talmud, který Ježíše nijak nešetří. Na druhou stranu lze v evangeliích nalézt zmínky, v nichž tušíme homoerotické cítění nazaretského Mesiáše. Když Malcolm Boyd nazývá Ježíše „gay archetypem“, možná se nemýlí.

Jenže, i když je Ježíš Mesiáš Pánem církve, církev – tj. křesťanstvo ve své nejviditelnější podobě – na jeho svaté a něžné city zřetel nikdy příliš nebrala a mnohdy je nebere ani dnes. Církev obecně je pokládána nezanedbatelnou částí společnosti za smečku vyjících pokrytců a nelze se tomu divit. V časech renesance papežská policie slídila po gayích, kteří obvykle končili na hořící hranici (mladý Leonardo da Vinci unikl téměř zázrakem), zatímco papežové a kardinálové pořádali orgie se svými milenci, či snad přesněji „souložníky“. Dnešní pečlivě tutlané – leč ne vždy ututlané – skandály kolem zneužívání ministrantů zoufalým klérem (proč jim raději nedovolit stejnopohlavní sňatky?) ostře kontrastují s agresivními homofobními výpady prelátů, kteří jsou většinou sami homosexuály, samozřejmě homosexuály „v utajení“. Z dějinného pohledu křesťanstvo ve svém vztahu ke gayům žalostně selhalo a snahy ušlechtilých mužů současné církve – jako je třeba papež František – nemohou napravit hrůzné pronásledování a diskriminaci homosexuálů uplynulých staletí. (Jako stoupenec keltského křesťanství jsem docela hrdý na to, že v době, kdy byly – díky Justiniánovým zákonům – gayové na kontinentě bestiálně vražděni, církev v Británii a Irsku nepohlížela, jak vidno z penitenciářů, na homosexuální styk hůř než na běžné heterosexuální smilstvo a netrestalo se rovněž přísněji než půstem a modlitbou. A homoerotismus – který nalezl svůj vrchol u cisterciáka Aelreda z Rievaulx, Angličana rodem, leč působícího v keltském Skotsku – byl keltskými duchovními autoritami podporován.)

Být otevřeným gayem

není vždy úplně snadné ani v – celkem tolerantní – české společnosti, natož pak v pravoslavném Rusku nebo v islámském Pákistánu. Ba i v „demokratických“ Spojených státech – můžeme-li věřit statistikám – ročně pod tlakem šikany spáchá 1470 gayů a lesbiček sebevraždu, jejich brutální vraždy nejsou žádnou výjimkou. Sotva lze považovat za náhodu, že nejznámější gay mučedník dneška, student Matthew Sheppard, byl Američan z Wyomingu. Křesťanství ve své fundamentalistické podobě samozřejmě nenávist k homosexuálně orientovaným lidem aktivně podporuje, nelze se tedy podivovat, že mnozí z nich se stávají vyznavači tolerantnějšího buddhismu nebo nějakých novopohanských kultů, jakým je třeba pověstná Ecclesiae Antinoi v Hollywoodu, kde je uctíván – už ve starověku zbožštěný – milenec císaře Aelia Hadriana. Být křesťanem „druhé kategorie“ je dnes snem už jen málokoho.

Je tedy možné být otevřeným gayem a aktivním křesťanem zároveň?

Domnívám se, že ano, ale toliko v rámci křesťanství takříkajíc „alternativního“, které pobaveně mávne rukou nad zlolajnými výkřiky Jana Zlatoústého, shovívavě se usměje nad slavnou pasáží z Pavlova listu Římanům, a vrátí se k milujícímu Ježíši, který přišel zvěstovat radostnou zvěst těm, kdo mají „ztrápené srdce“. Protože on je nepoměrně víc než jen nazaretský Rabbi dávné minulosti, on je božský Logos, on je ta nejhlubší Moudrost vesmíru, on je Pravý Bůh, který dobře ví, proč nás posílá do hmotného světa s údělem, který snad plně nechápeme, s údělem, který tu máme kultivovat, naplnit a dosáhnout celistvosti svého člověčenství.

Autor slouží jako jáhen Plzeňské diecéze CČSH