Bydlení je základní lidská potřeba

Filosofický argument pro přístup housing first

V diskusích o navrhovaném zákoně o sociálním bydlení se ukázalo, jak rozšířená je představa, že důstojné bydlení je obecně zásluhová věc, konkrétně pak odměna za celoživotní píli a poctivou práci, někdy i několika generací. Jak se mj. ukázalo, sdílejí tuto představu i někteří představitelé vládních stran, které se k přijetí zákona o sociálním bydlení původně zavázaly ve svém programovém prohlášení. V tomto kontextu se nedá divit obtížím, které zažívá Platforma pro sociální bydlení při prosazování principu housing first. Ten počítá s tím, že pro jakoukoliv další (re)socializaci člověka, např. hledání zaměstnání je bydlení východiskem. V následujících řádcích se pokusíme ukázat, že přístup, podle kterého bydlení není odměna za práci, ale naopak základní lidská potřeba, má kromě empirických také svá filosofická opodstatnění.

Ve filosofické antropologii Emmanuela Levinase má obydlí, dům či domov zásadní úlohu pro utváření vztahu člověka ke světu. Levinas definuje člověka pozitivně jako šťastně ateistickou bytost, která slastně uspokojuje své životní potřeby. Zároveň však v této bezprostředně prožívané slasti naráží na to, že se mu nemusí dostávat živin, z nichž je živ. Člověk je totiž bytost zmítaná živly a nejistotou zítřka. Způsob, jak překonat nejistotu této budoucnosti slasti je aktivní přeměna živlů ve věci, přeměna přírody ve svět – tedy práce. Ta umožňuje oddálit bezprostřední uspokojování potřeby, a tím i plánovat a rozvrhovat čas. I práce má ovšem svou podmínku, a tou je obydlí – čtyři stěny, které nás jednak chrání před nevyzpytatelností živlů, jednak nám umožňují uskladňovat plody, které díky práci na nějaký čas držíme daleko od úst. Lidský orgán, který vytváří vztah mezi prací a domovem, je ruka. V Totalitě a nekonečnu Levinas píše: „Ruka jako orgán braní, nabývání, sklízí plody, ale drží je daleko od rtů, chrání je, ukládá do zásoby, vlastní je v domě. Obydlí je podmínkou práce.“ (str. 141 českého překladu). Dům tudíž podle Levinase nepředstavuje účel lidské činnosti, jak by se mohlo zdát dnešním plátcům hypoték, nýbrž podmínku. Je podmínkou práce jako aktivní přeměny přírody v lidský svět. „Privilegovaná úloha domu nezáleží v tom, že je účelem lidské činnosti, nýbrž v tom, že je její podmínkou a v tomto smyslu i začátkem. Je to soustředění k sobě, které je nezbytné k tomu, aby příroda mohla být představována a zpracovávána, právě k tomu, aby se rýsovala jako svět a byla dovršena jako dům. Člověk se nalézá na světě tak, jako by k němu přicházel z nějaké soukromé oblasti, z domova u sebe, do něhož se v každém okamžiku může zase vrátit.“ (Totalita a nekonečno, str. 132). Práce tedy „vychází z domu a do domu se vrací“ a z hlediska Levinasovy filosofické antropologie tak pro bytost bez obydlí není práce vůbec možná. Představa, že by si bytost bez obydlí měla hledat práci (aby si nějaké bydlení vůbec zasloužila), pak podle Levinase náleží do říše pouhé fantazie – a my můžeme dodat: do říše politické dystopie, fiktivního světa, kde jsou občané utlačováni politickým systémem; dystopie, která je dnes bohužel realitou.

Na vyjednávání zákona o sociálním bydlení je třídně paradoxní situace, kdy zákonodárce, bytost, která ráno vychází z domu a večer (byť pozdě, ale přece) se do domu vrací, požaduje po bytosti bez obydlí, aby sebe sama vlastnila i bez vlastnění obydlí. Člověk do světa totiž „nepřichází (…) z nějakého mezihvězdného prostoru, kde by již sebe sama vlastnil a z něhož by kdykoli mohl zahájit nebezpečný akt přistávání.“ (Totalita a nekonečno, str. 132). Vlastnit sám sebe (bez domova) nejde proto, že samotná idea vlastnictví vychází z našeho vztahu k intimitě našeho obydlí. Odpůrci přístupu housing first mohou sice bytostem bez domova morálně přikazovat pracovat, ale podle Levinase jejich požadavek jakoby přicházel z neexistujícího „mezihvězdného prostoru“, a ne z reálného světa, kam člověk vždy znovu přichází od sebe doma.

Bytost bez obydlí však nemá podle Levinase komplikovaný, ba nemožný vztah jen k práci. Být bez domova bohužel také znamená ztrácet schopnost disponovat se svým vlastním tělem. „Tělo je mým vlastnictvím, jen pokud se již mé bytí podržuje doma na hranici nitra a vnějšku. Exteritorialita domu je sama podmínkou vlastnění mého těla.“ (Totalita a nekonečno, s. 141).

Kromě myšlenky, že samo rození člověka a jeho světa se děje z obydlí, je Levinasova filosofická antropologie pro princip housing first inspirativní ještě jinak. Onen morální nárok na člověka bez domova, aby si bydlení zasloužil svou pílí, totiž převrací z hlavy na nohy. Jen takový subjekt, který má co jíst a bydlí, tu může být pro druhého. A jen od takového subjektu je legitimní vyžadovat morální jednání. Člověk, který bydlí, nejenže nemůže mít na lidi bez domova stejné mravní požadavky jako sám na sebe, ale samotný jeho duchovní a morální život se uskutečňuje jako materiální život druhého. Morálka se totiž neděje mimo ekonomický život, ale uskutečňuje se jako pohostinnost, jako otevřený dům a uspokojování materiálních potřeb druhého člověka. Levinasovými slovy, „Žádný lidský či mezilidský vztah se nemůže odbývat vně ekonomie, k žádné tváři není možné přistupovat s prázdnýma rukama a uzavřeným domem.“ (Totalita a nekonečno, s. 151–152). Bydlení je materiální podmínka mezilidských vztahů. Bydlení především!

Housing first (česky někdy jako bydlení především, dále HF) je přístup k ukončování bezdomovectví lidí s komplexní potřebou podpory (uživateli HF jsou klasicky lidé, kteří jsou dlouhodobě bez domova a zároveň trpí závislostmi na návykových látkách a/nebo jiným duševním onemocněním, mají zkušenost s dlouhodobou institucionální péčí a propadávají službami pro lidi bez domova). Přístup byl vyvinutý počátkem 90. let ve Spojených státech a je v poslední dekádě stále častěji využíván také v řadě evropských států. Ukázal se totiž jako výrazně úspěšnější (zejména pokud jde o dlouhodobé udržení bydlení) a současně méně nákladný než doposud převládající vícestupňové modely reintegrace lidí bez domova, jež byly založeny na předpokladu, že lidi bez domova je třeba nejprve na samostatné bydlení připravit a že samostatné bydlení má být završením celého procesu integrace (něčím, co si musí lidé bez domova zasloužit a co je má zároveň motivovat k řešení sociálních a zdravotních problémů). Přístup HF je oproti tomu založen na nepodmíněném poskytnutí běžného bytu doplněném o poskytování flexibilní podpory na základě individuálních potřeb konkrétního uživatele služby. Přístup staví na předpokladu, že je to právě stabilizace v oblasti bydlení, jež člověku později umožní soustředit se na řešení dalších problémů. Poté, co se ukázalo, že s náležitou podporou je možné reintegrovat do běžného bydlení i ty lidi bez domova, kteří trpí vážnými sociálními a zdravotními problémy, je přístup stále více využíván také pro jiné cílové skupiny (jednotlivce bez potřeby komplexní podpory, rodiny s dětmi). V ČR zatím funguje jeden pilotní projekt určený 50 rodinám s dětmi a chystá se spuštění pilotního projektu pro osamělé lidi bez domova (oba projekty jsou realizovány v Brně). 

Petice

Jako reakce na některé výroky lidoveckých politiků se zrodila výzva Křesťané a křesťanky za přijetí zákona o sociálním bydlení. Odmítá zdůvodňování zásluhovosti bydlení apoštolským výrokem „Kdo nechce pracovat, ať nejí“ (2Tes 3,10). Upozorňuje na překonanost zásluhových integračních postupů: „Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Důstojné bydlení je v rozvinuté demokratické společnosti podmínkou socializace – a jednou z jejích podob je potom i práce. Teprve ten, kdo důstojně bydlí, může začít pracovat.“ A především kritizuje podobné zneužívání biblických citátů křesťanskými politiky: „Použít uvedený (apoštolský) výrok proti 200 tisícům občanů a občanek ČR, kteří jsou dnes v bytové nouzi, znamená zlehčení mnoha konkrétních osudů lidí v nouzi. Sotva co dokáže znevážit křesťanský odkaz tak, jako toto účelové zneužívání.“

Obsáhlou (a poněkud rozčilenou) odpověď předsedy KDU-ČSL P. Bělobrádka i následnou debatu najdete na https://www.petice24.com/a/165163