Bratr farář Jan Dus sedmdesátiletý

Dopis jubilantovi

Drahý Jene,

u příležitosti Tvých sedmdesátých narozenin si připomínám hned celou řadu našich setkání. Ta první byla v kostele a ve sborovém sále kutnohorského sboru. Když já chodil do nedělní školy, Ty jsi byl sdruženec, když jsem chodil do sdružení mládeže, Ty jsi byl bohoslovcem. Není se co divit, žes byl první, s kým jsem konzultoval svůj záměr studovat teologii. Pamatuji se zvláště na jeden dlouhý rozhovor – byl jsi ve vojenské uniformě na dovolené od majora Terazkyho doma v Kutné Hoře, bylo po sdružení mládeže a my jsme se vyprovázeli z Kutné Hory do Sedlce a zase zpátky a tak několikrát až do noci. To bylo někdy v roce 1954–55. V tom roce, kdy já maturoval, jsi Ty nastoupil jako vikář v Chotiněvsi. Od roku 1953 jsem pravidelně jezdil na evangelické brigády a někdy z prázdnin roku 1956 mám živou a milou vzpomínku, jak jste se s Aničkou vedli za ruku skoro celou cestu z Polubného na Jizerku. Pak si vzpomínám, jak jsem k vám do Horních Řepčic přijel o prázdninách v roce 1960, abys mi nalil do hlavy hebrejštinu (v září mě čekalo „hebraikum“), a kolik zoufalství jsem při tom v podkrovním pokojíku prožíval. Nedávno mi vaše Monika připomněla, že jsem jí tehdy přivezl panenku na hraní. Já si ještě vzpomínám, že tam byl Tvůj tatínek a že jsme podnikli ve třech docela dobrodružný výstup na nedaleké Sedlo.

V roce 1963, když jsem končil fakultu a šel na vojnu, přišlo mé setkání s Tvou angažovaností ve věci novely Zákona o rodině. Byla to vaše společná iniciativa s prof. Říčanem, k níž se připojilo nejprve chotiněveské staršovstvo, posléze další staršovstva a potom celý severočeský seniorát. Podpořil ji i z počátku rozpačitý J. L. Hromádka, a nakonec se formulace diskriminující věřící rodiny v zákoně neobjevila.

V březnu roku 1964 jsi spolu se čtyřmi kolegy ze seniorátu a synodním seniorem navštívil Sekretariát pro věci církevní při Ministerstvu kultury. Umím si docela dobře představit, jak synodní senior tehdy oslaboval vaše argumenty poukazující na diskriminaci. Vždyť ani nikdy potom se nedělo jinak, ať byl synodním, kdo byl. V totalitním režimu by přece kritický představitel nemohl být představitelem. Poslal jsi tehdy první stížnost na církevní vrchnost. Do půl roku jsi ztratil státní souhlas. Ostatně, kritizovat vrchnost, která od presbyterianismu přirozeně inklinuje k episkopalismu, to se, jak víš a znáš, nevyplácí ani dnes… Jako pumpaře n. p. Benzina na trase Terezín – Litoměřice – Úštěk jsem tě potom bohužel nepotkal. Neměl jsem tehdy do čeho tankovat.

Když jsi 1. 7. 1966 nastoupil jako farář v Chrástu u Plzně, octli jsme se ve stejném seniorátě, protože já jsem byl od podzimu předešlého roku v Tobě důvěrně známém Nepomuku pod Zelenou Horou. Vídali jsme se pravidelně na pastorálkách a já na čezetě stopětadvacet několikrát navštívil vaši faru v Chrástu. Ty jsi byl v Nepomuku nejméně jedenkrát spolu s několika dalšími kolegy na brigádě. Spravovali jsme plot, který strhlo vojenské auto, jež při divoké jízdě spadlo k nám do zahrady. Byla to tehdy skvělá sestava: Jack Trojan ze Kdyně, Jiří Veber z Domažlic, Vláďa Matička ze Sokolova, Bláža Šourek z Nejdku, Freda Kocáb z Chodova, Petr Čapek z Merklína a Jenda Šoltész z Plzně. V té době se již ve společnosti rozednívalo k Pražskému jaru, ale nás zlobil krajský církevní tajemník Wiendl – a my jeho. V roce 1968 jsme se několikrát sešli v Plzni na jakýchsi ekumenických besedách. Po srpnové okupaci jsme se z Nepomuku stěhovali do Proseče, ale ten přesun byl úředně vybaven již před okupací. V těch dramatických týdnech jsme se sešli ve výboru proti genocidě v Biafře. Tobě bylo ještě na začátku husákovské normalizace umožněno 10 měsíců studijně pobývat na basilejské universitě. Na doporučení SR ČCE Tě tam vyslalo Ministerstvo kultury!

Rok po Tvém návratu v září 1971 Tě obvinili z trestného činu pobuřování. Zůstal jsi totiž v církvi poslední, kdo nevyhodil ze sborové vývěsky, nepoplival a nepošlapal prohlášení „Synod svému národu“ z roku 1969. Domnívám se, že státní souhlas Ti soudruzi sebrali, až když věděli, že bratři ze synodní rady rozešlou do všech sborů onen hanebný dopis z 11. 2. 1972, kde je mimo jiné řečeno, že stanoviska z roku 1969 již neplatí, a kde jako normy pro své postoje přijímá církev stanoviska státních orgánů. Na jiném místě tam bratři litují, že se někteří členové církve (mezi nimi Tvůj bratranec a můj švagr) dostali do rozporu s platnými zákony. V červnu 1972 jsi měl soud a byl jsi odsouzen na 1 rok s podmínkou na 3 roky. Bylo třeba živit početnou rodinu, a tak přibývalo Tvých dělnických profesí: nejprve cihlář, pak skladník v Chrástu. Po přestěhování do kostelnického bytu v Libiši v únoru 1974 jsi nastoupil jako topič do trojsměnného provozu kočárkárny v Mělníce. Nesmím opomenout ani Tvou odbornou teologickou a vědeckou práci pro univerzitu v holandském Leydenu, která Ti poskytla stipendium. V této souvislosti stojí za zmínku, že StB dala prošetřit posudek vědecké kvalifikace Tvé práce, jež Ti pro důchodové zabezpečení vypracovala kvalifikační komise Prezidia ČSAV. Ironií je, že Tvá práce dostala kvalifikační hodnocení 2 b (uděluje se těm pracovníkům, kteří obhájili kandidátskou disertaci) a výsledek šetření měl být a jistě i byl zaslán na Správu StB Praha, odbor 2 b.

V těch zbývajících velmi převelmi dramatických sedmdesátých a osmdesátých letech jsme se spolu moc často nesetkávali, kromě pravidelné účasti na galerii při synodech. Zato naše podpisy se někdy sešly – nebo také nesešly – tu pod peticí, tu pod výzvou či protestem. To záleželo na dvou věcech: jestli jsem to vůbec dostal do ruky a pak hlavně na tom, zda jsem překonal, či nepřekonal obavy a strach. V obdivu a se zahanbením jsem se setkával se svědectvím o Tvé poctivé a přímočaré angažovanosti ve věcech spravedlnosti a zastávání pravdy, když jsem pročítal Tvůj vyšetřovací spis a Tvou obžalobu z let 1986 a 1987. Co tys všechno páchal! Od roku 1978 do 20. května 1986 jsi zpracoval větší množství písemných materiálů, včetně několika otevřených dopisů prokurátorům i prezidentu Husákovi, a také jsi prováděl podvratnou činnost ve spojení s cizím činitelem a ve větším rozsahu a rozšiřoval jsi nepravdivou zprávu o poměrech v republice. Také jsi lživě napadal příslušníky Sboru národní bezpečnosti a hrubě urazil státní orgán a rovněž hrubě urazil veřejného činitele. Chudáci hrubě uražení soudruzi. Snad se jim to už zahojilo. A zahojilo by se to snad i každému, koho bys Ty, tak mírný a subtilní človíček, v životě ještě urazil. Ve skutečnosti jsi uprostřed totality obětavě zastával právo a spravedlnost, přímočarým, a tudíž naprosto nezvyklým způsobem jsi poukazoval na to, že „císař je nahý“. Ve skutečnosti ses napořád zastával slabých a pronásledovaných. Jak to tam o Tobě v těch obludných dokumentech píšou: domáhal se zásahu ve prospěch vězněného a nemocného Šimsy…, vyhlašoval, že Šimsa je nespravedlivě stíhán…, poukazoval na náboženskou diskriminaci ve škole…, zastával se trestně stíhaných členů církevní společnosti „Rozhodní křesťané letniční“ v Brně …, s námitkou údajné persekuce ing. Jana Litomiského dokonce žádal o jeho propuštění na svobodu…, za pomoci záměrných dezinformací nabádal gen. taj. SRC P. Pottera a prof. J. M. Lochmana k zásahu u prezidenta ČSSR ve prospěch Litomiského…, v souvislosti s trestním stíháním Heřmana Chromého hanobil Sbor národní bezpečnosti. To byl jen neúplný výčet Tvých zločinů do 20. 5. 1986, kdy jsi byl vzat do vyšetřovací vazby. Tam jsi ručně psal jedno odvolání a jednu stížnost za druhou. Když Tě po víc než roce na příkaz předsedy Krajského soudu museli 9. 6. 1987 propustit z vazby, bylo to k zlosti estébáků, protože Ty jsi hned informoval „ideodiverzní centrály“ o věznění mladého Michaela Kellera z tehdejší NDR. Zde se Ti omlouvám za své příkré odmítnutí Tvého doporučení z roku 1988, abych zveřejnil okolnosti tahanic s krajským církevním tajemníkem v Hradci Králové o souhlas, kdy jsem se místo toho nechal „vodit za nos“ tehdejším synodním seniorem Josefem Hromádkou.

Není již dost místa pro vzpomínky na naše setkávání po listopadu ’89 u sestry Květy Fuksové v Malíně a u bratra Františka Kopeckého v Řitce – dlouholetých politických vězňů. Také jsem Ti vděčný, že jsi mě blíže seznámil se sestrou Olgou Hrubou, která se celá desetiletí se svým manželem Blahoslavem – nositelem našeho vysokého státního vyznamenání – v USA starala o nezkreslené informace o náboženské a politické diskriminaci u nás.

Zatím poslednímu našemu setkání bylo zabráněno. Mělo k němu dojít, když jsi chtěl, abych Tě letos 27. 6. doprovodil před Církevní pastýřskou radu (CPR). Zákaz to zmařil. Ještěže nevykázali Tvou ženu, která šla s Tebou. Mohli jste se zase držet za ruce. A tak jsi, bratře Jene, tři týdny před svými sedmdesátinami, dostal dárek – písemnou důtku na základě podání synodní rady.

Týden před jubilejním dnem 19. 7. 2001 Ti ještě stačila CPR udělit důtku s výstrahou. K tomu negratuluji ani Tobě, ani synodní radě, ani CPR. To už mě pouze nemrzí, to považuji za naprosto absurdní a nepřijatelné. Na řadu aspektů té kausy Travné a Adolfa Petra, kvůli níž jsi postup synodní rady kritizoval, existuje přece více názorů – a ty nelze zlikvidovat kázeňsky. Je třeba otevřít prostor k rozhovoru.

K Tvým sedmdesátinám Ti však gratuluji a za všechny pevné, pravdivé, obětavé a nezištné postoje Tobě a celé Tvé rodině za celou tu naši urousanou ČCE upřímně děkuji.