Výtvarné umění ve službách Dnů víry
Organizátoři Dnů víry se rozhodli obsadit vizuální prostor v Praze nejen množstvím plakátů, letáků, stojanů a pódií, ale pustili se také do mnohem sofistikovanější roviny zrakového pole, kterou je výtvarné umění. Rozjeli projekt „Boží umění“ a do deseti pražských kostelů umístili díla deseti současných umělců, jež mají podle slov kardinála Duky nalákat do chrámů i jiné návštěvníky než věřící a také jim nabídnout odlišnou formu sdělení o křesťanské víře. Jak opravdu díla s návštěvníky kostelů komunikují, je možné pouze hádat, proto to necháme stranou. Nás by mělo zajímat, co vystavená díla vypovídají o prezentaci církve ve společnosti a co lze vyčíst nikoli z jednotlivých děl, ale ze samotného projektu.
V rámci projektu lze nalézt až do konce června v pražských kostelích převážně klasické formy umění – jsou to buď objekty (někdy přecházející do instalace) nebo malby (či fotografie). Překvapí ale množství použitých neonových zářivek – pracuje s nimi Jiří Černický (společně s Orgoj Chorchoj), Viktor Frešo a Jiří David. Obzvláště vulgárně působí velký svítící červený nápis nad figurou Vítězného Krista v kostele Nejsvětějšího srdce Páně, který hlásá „Boh je láska“. Za dílem stojí slovenský konceptualista Viktor Frešo, který zde zrecykloval svou starší věc a zřejmě ho vůbec netrápí změna kontextu, ve kterém je vystavená. Nepatřičně vypadá i rozměrný neonový kříž na kolečkách od Jiřího Černického v kostele sv. Matěje na Praze 6. Provokativnost děl však nespočívá v jejich nečekané estetice, ale spíše ve zjednodušené interpretaci, která jednotlivá díla doprovází. Kříž na kolečkách má symbolicky vypovídat o krizi víry, nápis v kostele na náměstí Jiřího z Poděbrad by měl zase podtrhovat jednu z nejhlubších pravd křesťanského náboženství (dočteme se v brožuře k projektu). Taková tvrzení však ve skandálním provedení vyznívají zcela naprázdno, nepracují nijak aktuálně s možnostmi současného umění, ani se poctivěji nezamýšlejí nad tím, co doopravdy podlamuje nohy církvi v naší společnosti. Naopak, svými křiklavými formami a jinde zas imitací nákladných materiálů (Václav Cigler, Richard Štipl, Milan Houser) korespondují s upovídanou evangelizací Dnů víry, jež samy – místo aby obracely zrcadlo dovnitř církve a společnosti – spíše organizují hlučné akce, průvody a koncerty. Ty se snad mají více přiblížit současnému publiku, ale spíše se mu vzdalují, protože si berou jen to, co plave na jeho zřetelném povrchu a nese znaky masové zábavy.
Neměla by se strategie církve jednoduchým popularizačním praktikám spíše vyhnout a místo nich nabízet alternativní způsoby počitků? K čemu vede napodobování mechanismů, kterými se současná společnost řídí? To se bohužel neodráží jen v samotných dílech, ale také ve způsobu provedení celého projektu. Hlavním mecenášem „Božího umění“ je soukromá komerční galerie Dvorak Sec Contemporary, která si v podstatě v pražských kostelích propaguje vlastní jméno. Šest z deseti vybraných umělců pochází z její stáje, což nás vede k otázce, neposkytují-li dnes chrámy lepší investiční auru než bílé galerijní kostky. Galeristka Olga Trčková vysvětluje projekt jako možnost pro umělce „umístit své umění do kostelů k dílům umělců, jako je třeba Rubens.“ To je opravdu chvályhodná nabídka, komu se však vystavená díla nejvíce vyplatí, není ani Rubens, ani církev, nejsou to ani vystavení umělci, ale spíše samotná galerie. Katolická církev s kardinálem Dukou v přední linii se opět pustila do projektu, kdy se dává jednoduše všanc komerčním subjektům, které z takového vztahu významně těží. Podobným případem byla loňská výstava Bohuslava Reynka ve Valdštejnské jízdárně, kterou uspořádal marketingový podnikatel Richard Fuxa. Ačkoliv se jednalo o zřetelné zhodnocení sběratelovy sbírky, Duka se ochotně ujal nabídky akci zastřešit a bible ilustrované Reynkem, které se v rámci výstavy prodávaly za 65.000 Kč, osobně požehnat. Opravdu chceme, aby se kostely a církevní představitelé stávali součástí strategií komerčních zájmů, které ve výsledku takové projekty (a umělecká díla do nich zapojená) proměňují jen v katolický kýč? Nebo bychom byli raději za příležitosti ke kritickým analýzám a podnětům, které naše společnost (a církev) tolik potřebuje? Na české scéně existuje mnoho mladých umělců, kteří se vyjadřují skrze subtilní a promyšlenou tvorbu, nehledě na to, že používají také širokou škálu médií, od instalací, po text, videa či práce s prostorem a divákem. (V českém kontextu mě napadá jeden pozitivní příklad, kterým jsou postní umělecké intervence v kostele Nejsvětějšího Salvátora, které zde každý rok kurátoruje Norbert Schmidt.) Co se však týká Dnů víry, příště by bylo možná lepší dát prostor uměleckým dílům, jež se nepoddávají laciné vulgaritě a mají alespoň minimální kritický potenciál, než propagovat výhodné investice, které stejně žádný restart vztahu umění a náboženství (a veřejnosti) nepřinesou.