rozhovor s Petrem Oslzlým, ředitelem Centra experimentálního divadla a dramaturgem Divadla Husa na provázku
Pane Oslzlý, v čem si podle vás jsou blízké křesťanská bohoslužba a divadlo?
Divadlo kdysi dávno vzniklo z rituálu a křesťanská bohoslužba je taktéž svého druhu rituál. Mají k sobě blízko i dnes, poněvadž tam i tady někdo promlouvá k lidem a ta výpověď má smysl, míří k současnému člověku a pomáhá lidem orientovat se v současném světě.
Ale divadlo nám většinou předkládá témata, která nejsou moc současná. Spíš nás seznamuje s problematikou minulosti.
Na to se dá říci, že křesťanská bohoslužba se taktéž opírá o texty a témata, která nejsou současná, a přece výpověď kázání i smysl celé bohoslužby mluví do současnosti. Podobně i divadlo si bere mnohdy témata z minulosti, opírá se o velkou škálu dramatické literatury, která vznikala od antiky až po dnešek, divadlo miluje dávná témata, ale vždycky v nich zpytuje – už při samotném dramaturgickém výběru – jakým způsobem budou aktuálně rezonovat. V momentě, kdy nová inscenace klasického textu nerezonuje, ztrácí oprávnění, proč ji uvádět, ztrácí životnost.
Když jako dramaturg hledáte rezonující texty, co je pro vás hlavním kriteriem?
Je to jemný, až svým způsobem tajemný proces. Člověk, chce-li být práv poslání dramaturga, musí se neustále otevírat vůči problémům světa. Ne vůči divadlu a jeho problémům, ale vůči společnosti a jejímu myšlení. Je to jemné zpytování, ale ne proto, abych lidem nadbíhal a snažil se vyhovět tomu, co společnost zrovna chce. Na módu je někdy třeba reakce záměrně opačné, protože móda může zavádět společnost do nějaké plytkosti apod. Dramaturg se musí pokoušet hledat zároveň ve společnosti i v sobě, musí sám sobě jako prvnímu klást otázku: zajímá mě to, je to pro mě palčivé? Ne že bych prosazoval nějaký individuální pohled, ale jsem-li otevřen vůči světu, pak téma, které rezonuje ve mně, je většinou důležité i pro společnost. Preferuji takovou dramaturgii, která nehledá jako prvotní text, ale téma.
Ve vašem pohledu role dramaturga a kazatele jsou si hodně blízké, mají hodně společného, ale dá se říci, že kazatel je také herec?
Pokouším se pojmenovávat podobnosti divadla a bohoslužby, a to jak v textech a přednáškách, tak i festivalem, který pořádáme společně s farářem Štěpánem Hájkem – tedy sbor ČCE v Horních Dubenkách a Centrum experimentálního divadla – (odehrává se v průběhu léta), ale na druhé straně si myslím, že přes všechny podobnosti divadelní představení a bohoslužba není jedno a totéž. Nedá se říci, že by bohoslužba byla divadlo. Ona svým způsobem divadlo připomíná. Katolická mše je podle mne spíše blízká tomu velkému, oficiálnímu typu divadla, svou pompou i větší svázaností, zatímco evangelická bohoslužba je blízká tomu divadlu, které děláme my, Divadlo Husa na provázku, tedy divadlu autorskému, alternativnímu. Konečně evangelická víra byla a snad i dosud je určitou alternativou. Příbuznost je také v tom, že divadlo, je-li v mém pojetí dobré, vytváří společenství. Ten termín jsem pochopitelně převzal ze společenství věřících, které se uskutečňuje v momentě bohoslužby.
Pokud jde o příbuznost kazatele a herce, přiznám se, že sleduji (a je to profesionální úchylka) kazatele jako bych sledoval herce. Sleduji, co dělá špatně a co dobře. Herec i kazatel jsou vázáni vnitřní povinností člověka, který veřejně vystupuje, a tedy chce, aby ho ostatní slyšeli. Je třeba zvládat mluvený projev, nejenom technicky, ale i umět sdělit význam. Podobně jako v autorském divadle chce herec něco sdělit, tak kazateli jde o výpověď, jde mu o to, aby předal boží slovo a pokusil se je vpustit do současného světa. Když mu nebudou rozumět, tak ono tam nevejde.
Co vy osobně očekáváte od křesťanské bohoslužby, když na ni v neděli jdete?
To se nedá asi tak jednoduše odpovědět, jednou větou; je toho víc a něco nelze ani slovně popsat, jakési tajemství, kterému se člověk přibližuje, které je přítomno v bohoslužbě, ve večeři Páně. Očekávám jednak jakési zklidnění na konci týdne, a také určité očištění. Ale nesporně čekám od bohoslužby kázání, interpretaci božího slova, čekám tedy i myšlenkový podnět, něco, co mi dá další impulsy k novému myšlení. V neposlední řadě očekávám i to společenství; chci se setkat s lidmi, o nichž se domnívám a u nichž cítím, že jsou podobně naladěni jako já.
A to co očekáváte, toho se vám také dostává?
Dostává. Intenzita toho zážitku sice není vždy stejná, ale kdyby byla stejná, musel bych sám sobě začít připadat podezřelý, že před sebou něco předstírám.
Snad nepřeženu, když řeknu, že v křesťanském prostředí slovo divadlo nemá zrovna dobrý zvuk. Někteří kritikové vyčichlého církevního života, například Kierkegaard, používali negativního výrazu, že faráři hrají komedii – vědí, že nemluví upřímně, občas dokonce lžou, ale tváří se, že tomu věří.
Divadlo se v druhé polovině 20. století značně proměnilo. Po válce, a možná právě ze skepse z války, se rodí divadla autorská, alternativní. Zatímco ve velkém divadle opravdu mnohdy herec hraje krále tak, že od začátku do konce se mne snaží přesvědčit, že on je ten král a nedá mi nijak najevo, že jím není, tak nový typ divadla, přestože masku miluje a pracuje s ní, se otevírá a říká – to jsme my, kteří s vámi vedeme rozhovor nad světem skrze tyto postavy. Hrajeme jedině tak, že jsem to já, Petr Oslzlý třeba, ale teď s vámi rozprávím skrze tuto postavu a tyto divadelní situace. To je důležitý moment autenticity a v tom také vidím příbuznost role herce s rolí kazatele. Ani ten, ani ten nesmí ztratit vlastní autenticitu, ten i ten musí hledat v tom, co sděluje, své osobní téma. Ti, které plísnil Kierkegaard, ztratili autenticitu, dokonce autenticitu víry a museli hrát divadlo, ale ne opravdu divadlo, nýbrž tyjátr, humbuk.
V divadle přece jen diváci spíš mlčí. Kde je podle vás ve vašem typu divadla moment blahodárného dialogu?
Dialog, jak ho chápu podle Martina Bubera, se neodehrává pouze slovně, ale mimoslovně, dokonce v tichu. Divadlo speciálně pracuje s mimoslovními prostředky. Divák je v tichu, ale musel by spát, nebo být úplně vyprázdněnou osobností, aby nepřetržitě nereagoval. On reaguje, neustále přijímá a mimoslovně vysílá signál, jak to přijal a co si o tom myslí. Klasický je příklad náhlého, totálního a fascinujícího ticha. V momentě, kdy je publikum zachváceno mysteriem dramatického okamžiku…
… najednou je tam ticho jako v kostele.
Najednou je tam větší ticho, než když je ticho. Toto ticho dokonale promlouvá. Herec to okamžitě přijme jako zprávu, kterou kdybyste mu chtěl později popsat, musel byste užít spousty slov. Dialogičnost je především v tom, že v divadle jsou jak herci, tak diváci nepřetržitě otevřeni vůči druhým a vzájemně na sebe reagují.
Ptal se Miloš Rejchrt