Nepřetržitě žijeme nejdelší dobu v našich dějinách v demokratické republice, tedy třicet let, a když k tomu připočteme dvacet let první republiky, tak bychom se dostali na masarykovských padesát let trvání demokracie. Ale ovšem nebylo to padesát let klidného a nepřetržitého vývoje, ale vývoje přetrženého padesáti lety horké a studené války, nedemokratických, diktátorských režimů. Také tu určitým způsobem přetrvává a ve společenském a politickém životě se ukazuje a projevuje už snad ne staré rakušáctví (ale také bychom jeho zbytky ještě našli), ale nesporně mentalita druhorepubliková, protektorátní, bolševická, normalizační, včetně oživování starých rčení „Kdo nekrade, okrádá svou rodinu“, „Co je doma, to se počítá“ či „Nehas, co tě nepálí“.
Co se povedlo a co se nepovedlo? Pravidelně se u nás konají demokratické volby do všech typů samosprávných i zastupitelských orgánů, včetně evropského parlamentu a jejich výsledky jsou respektovány. Stali jsme se členy Evropské unie i Severoatlantické obranné aliance, tedy evropských a západních demokratických struktur. Máme slušnou demokratickou ústavu s Listinou základních lidských práv a občanských svobod, dvoukomorový demokratický parlament a ústavní soud, částečně svobodný tisk a masová média, můžeme svobodně studovat, cestovat a pracovat ve světě, svobodně se vyjadřovat, protestovat a demonstrovat.
Přesto čelíme mnoha různým rizikům a další vývoj je poměrně nejistý. Vládne u nás populistické „protikorupční“ hnutí extrémně bohatého oligarchy, který se drží u moci díky značné voličské podpoře a šikovnému týmu marketingových odborníků a slibům a darům pro různé společenské skupiny se střídavě pravicovým, levicovým či středovým politickým odůvodněním. Na Hradě sedí přímo zvolený prezident, který si popularitu a podporu udržuje permanentním dělením a polarizací už dnes dosti rozdělené a polarizované společnosti a kterému nedělá problémy ohýbání, překrucování a překračování ústavy vynalézavým způsobem. Současní vrcholní reprezentanti ovšem nespadli z nebe, ale jsou pochopitelnou reakcí na předchozí vývoj a jednání největší pravicové strany ODS (i TOP 09) i největší levicové strany ČSSD, tedy jsou typickým produktem našich společenských poměrů. Nicméně populisté nevládnou jen u nás, ale i v klasických novodobých demokratických zemích, tedy ve Velké Británii a ve Spojených státech amerických, kde se dostali do čela tradičních pravicových demokratických stran. O to je naše domácí politická situace komplikovanější. Nejde jen o určité politické osobnosti, ale o určitý trend, především však jde o společnosti, které uvedené politiky a hnutí volí a podporují.
Daří se nám ekonomicky, už několik let se těšíme z ekonomického růstu, nízké nezaměstnanosti a z toho, že jsme šestá či sedmá nejbezpečnější země na světě, ovšem mimo jiné za tu cenu, že nejsme a nebyli jsme solidární se svými evropskými partnery při řešení příchodu mimoevropských uprchlíků a přitom těžíme všechny výhody, které nám skýtá členství v Evropské unii. Lidé u nás dokáží projevit solidaritu, když se stane někomu individuální neštěstí nebo když se lidé u nás nebo i v jiné zemi stanou obětí přírodní katastrofy. Strach z uprchlíků se ovšem stal výnosným politickým obchodem, na němž parazituje velká část našich politiků, a to i politiků z tradičních demokratických stran. Spolu se zeměmi střední Evropy (V4) jsme v této věci černými pasažéry Evropské unie. Ovšem vzniká tu i protitlak, jakým bylo například na Slovensku zvolení prezidentky Zuzany Čaputové. Široký ohlas hoaxů, dezinformací a fake news je rovněž velmi varovný. Tradičními nástroji jsou občanské a politické vzdělání, kritické myšlení a ochota veřejně se ozvat, podpora veřejných diskusí i občanské společnosti.
Vedle premiéra má značný nejen ekonomický, ale i politický vliv řada dalších oligarchů. Ti ten vliv vykonávají nejen prostřednictvím podpory určitého typu politiků a politických hnutí, ale i nákupem různého typu médií a vlivových marketingových agentur a institutů. Když bych shrnul největší ohrožení naší současné demokracie, tak bych je nazval: populismus, vláda oligarchů, nacionalismus. Ovšem musíme připomenout, že nebezpečím a rizikům populismu a oligarchie už čelilo antické demokratické Řecko i republikánský Řím a jsou temnými stíny minulé i současné americké i evropské demokratické politiky. Nacionalismus byl spojen s naším národním obrozením a hrál určitou roli jak při vzniku republiky, tak při její další existenci i při jejím rozdělení. Nevyhnul se mu ani Masaryk, který byl vůči němu sám původně dosti kritický a čelil jeho extrémním polohám v podobě falešného vlastenectví a antisemitismu. Stal se v této záležitosti předmětem dosti ostré Rádlovy i Patočkovy kritiky, která ovšem může být sama v jistých aspektech kritizována. Na lásce k zemi a národu, zvláště pokud se projevuje kulturním způsobem, není nic špatného, naopak vytváří přátelskou sounáležitost s místem i lidem konkrétní země, ale nacionalismus spojený s nenávistí vůči neznámému a cizímu, ať už je to kultura, náboženství či jejich nositelé, zvláště projektovaný do obrazu nepřítele, se stává toxickou politickou ideologií.
Co můžeme a máme jako evangeličtí křesťané, demokratičtí občané a obyvatelé planety Země dělat? Studovat a kriticky přezkoumávat kořeny naší evangelické víry, působení našeho církevního i politického společenství, být si vědomi toho, že přírodní zdroje planety Země jsou omezené a pokud je vyčerpáme a zničíme, znemožníme podmínky života našich dětí, dalších generací. Meze se nekladou naší individuální křesťanské iniciativě, charitě či diakonii v oblasti sociální, v moderním překladu, že láska k bližnímu neznamená nějaký romantický cit, ale praktickou pomoc tam, kde je to potřeba. Na úrovni společenské a politické je to starost a aktivní občanská kontrola našich i evropských demokratických institucí, včetně nezávislých médií, ústavních a státních institucí, i budování silnější, citlivé a akceschopné občanské společnosti. Zde nás někteří mladší bratři a sestry předbíhají (Milión chvilek či klimatické hnutí „Pátky pro budoucnost“), můžeme se k nim připojit svými hlasy, svou zkušeností i fyzickou přítomností a podpořit je, ale můžeme kreativně založit a rozvinout i nové iniciativy. Ke studiu bych dodal, že bychom se mohli a měli scházet k výkladům a diskusím nejen o Bibli, ale i o Masarykovi, Rádlovi, Komárkové, Patočkovi, Havlovi, Hejdánkovi, Skalickém, Kohákovi, ze zahraničních autorů o Tocquevillovi, Millovi, Popperovi, Gellnerovi, Rawlsovi, Habermasovi, Urbinatti a řadě dalších, kterým leží na srdci křesťanská víra a láska, demokracie i budoucnost naší planety a od nichž se můžeme leccos dovědět a v lecčem se inspirovat, protože demokratické společenství, jehož jsme součástí, je otevřené jak zlepšení, tak zhoršení a jeho další vývoj záleží i na nás.