Číslo

„Rozpočítávání dnů a nocí“ Rudolfa Battěka se odehrávalo v době sevřené stěnami opavské a ostravské věznice (1980–1985), prosvětlené vzpomínkami na manželku Alici a další duchovně spřízněné osoby. Rudolfa Battěka známe spíše jako ekonoma, zakladatele KANu, vydavatele samizdatových Dialogů, mluvčího Charty 77, vězně, a po roce 1989 jako poslance Federálního shromáždění. Básník se nenechal sevřít atmosférou věznice, jako předtím nebyl ochromen totalitou. Básněmi jsme pozváni do zajímavé společnosti. Rozpočítávat se učíme od Teilharda de Chardina a pokračovat můžeme s Johnem Backerem, Henri Bergsonem, Erasmem Rotterdamským, Vincentem van Goghem i J. S. Bachem a jeho rodinou. Rozpočítáváme hodiny a dny. Poznáváme jejich váhu a moc. Dokonce i vůni dávných, až starověkých nadějí, začtemeli se do baladické litanie na staroperské téma „Sny dnů a nocí“.

Jako každý dobrý autor, i básník se ptá: „Co přispívá k mému údivu“. Nejen filosofie, i básně začínají údivem, úctou, a bibličtí autoři začínají dokonce bázní. U Battěka nejde o wolkerovskou inspiraci ani o vězeňskou vyprahlost, která si váží i mouchy běhající po holé stěně. U Battěka nacházíme v básních inspiraci neobyčejnou pozemskostí, která mu dovoluje říci, že k jeho údivu přispívá:

Obyčejnost věcí jež beru do rukou

proměny k nimž nijak nepřispíváme

Úroky za něž nenesu odpovědnost

Prosby vznášené in contumatiam

Neklid za maskou společenské uhlazenosti

Uhlazenost s notnou dávkou suverenity …

Hlad po slovech v nichž není kalkul zisku

Slova v nichž je hlad po procitnutí

Procitnutí k němuž je obtížné dojít a setrvat …

Převleky v maskách užitečnosti a prospěchu

Modely na modelkách vinoucích se

v pózách rockového rytmu

Johan Sebastian Bach jeho rodina

a jeho fugy…

Napjaté očekávání i přání se ozývá z básně o slovu. Básník připomíná úděl slov a nezoufá si. Ani ve vězení se mu slovo nezdá zbytečné. Tuší, že slova jsou nesena něčím jiným než frází a únavným žvatláním nebo neúctou. Slova slouží lidské existenci a plní-li svou funkci, pak odkazují k oné neobyčejné pozemskosti, která se rozevírá onomu hlasu „odjinud“:

Ptám se tě slovo co chceš

Chci mluvit lidskou řečí

a neztratit svou tvář

Do půdy zapustit kořeny

a nevyrvat je v křeči.

Jazykem srdce být

tvých lásek průvodcem

Být nástrojem tvých her

v nichž o život se hraje

Být stokrát vyřčeno

a s ozvěnou se vracet

Být stokrát slyšeno

a nikdy neselhat

V knize psáno jest

žes bylo na počátku

Ptám se tě slovo

zda budeš na konci

Knížku básní ilustroval sličným a podnětným způsobem Jan Kristofori. Vydal ji roku 2001 jako 25. publikaci ve svém nakladatelství Zdeněk Susa – Středokluky.