Závislá či nezávislá, černá či bílá, privátní nebo veřejnoprávní, duchamorná či hloubavá, duální nebo odule privátní? Ač má obrazovku dávno barevnou, tlačí současný konflikt TV k černobílým postojům. Než však začneme říkat Ano, ano – Ne, ne, připusťme: vánoční televizní drama, jakkoli dojímá nasazením zúčastněných, není konflikt v černé a bílé. Není listopad 89, ale vánoce 2000. Nerozpadá se normalizační režim, máme za sebou prvních deset let „naší mladé“ demokracie. Na obou stranách sporu jsou k vidění osobnosti respektabilní (Přidal, Goldflam ×~ Vaculík, Rychlík).
Právě takový stav společenských konfliktů patří (a bude patřit) ke společnosti, v níž žijeme: nikoli andělé světla proti poslům temnoty, ale různě promíchané skvrny šedi, tu tmavší, tu světlejší. Samozřejmě, že na takovém dobru a zlu se také snadněji (a výnosněji) parazituje. Nám z venkova se nesnadněji zaujímají „angažované“ postoje, lehčeji se provozuje alibismus.
Proto je dobře, že se z těch různých odstínů šedi blýskají jasné signály. Třebas: Miloš Rejchrt ve chvíli, kdy destrukce přešla od slov k činům, odstoupil z rady ČT. Erazim Kohák dává rozhovory proti zákonictví starému i novému. (Pokud jde o blýskání černi – logika a trvanlivost nápisu o neautorizovaných osobách čpěla násilnictvím naprosto a nesnesitelně.)
Navíc začíná být v jisté věci čím dál jasněji. Řešení konfliktu se pomalu přesouvá na rovinu pracovně právní a zákonně organizační – ale právě tak pomalu, aby ČT stačila řádně vykrvácet. Sledujme pečlivě a dlouhodobě, kde se z těchto odtoků stanou přítoky. Oběh vyvedených reklamních financí už každopádně pěkně posílil železnoprávního bumbrlíčka.
Mohlo by mi to být jedno, televizi nemáme, žádný travič studní doma neotravuje, nicméně hrozba zvyšujícího se koeficientu zblbělosti Nohou velí k ostražitosti i nám netelevizním. Nebude-li nakonec na veřejnoprávní variantu (nejlépe dvojitou), tak se tou šedí zalkneme všichni.