Autobus do Guelphu

Andrej Tarkovskij ve filmu Solaris říká: „Milujeme jen to, co můžeme ztratit!“ Pomalu jsme se dostali do věku, kdy toho každým rokem ztrácíme stále víc a víc. Většinou ke konci roku bilancujeme a zjišťujeme, kdo odešel, a zároveň si připomínáme, co v nás z toho člověka zůstalo, co zůstalo v anonymním vědomí lidského společenství.

Loni 16. března odešel malíř Miroslav Rada. Oslovil mne nejen svými obrazy, ale také tím, jak o nich dokázal vyprávět, jak dokázal přenést zvěst evangelia do současného světa. Vždy znovu a znovu si kladl otázky, hledal nové cesty. Někdy to byly obrazy v kostelech a modlitebnách Českobratrské církve evangelické, jindy abstrakce. Pamatuji se na jeho obraz Zelená událost mezi čtyřmi červenými stěnami. Po odchodu z Československa jsem obraz již nikdy neviděl.

Každým rokem jsem se několikrát sešel s Tomášem Dvořákem. Jako zubař pracoval v Kobylisích, kam někdy chodil pěšky z Vršovic. Viděli jsme se krátce během výstavy ve Vršovicích v červnu. Otázka zněla: „Kdy odjíždíš?“ Odpověděl jsem, že 31. srpna. „To je spousta času, abychom se viděli.“ Jenže čas běžel. Buď jsem byl mimo Prahu já nebo on. Ještě před odjezdem jsem měl pocit, že bych mu měl zavolat. Jenže pak přišlo balení a spěch na letiště. Jeden z prvních telefonátů do Toronta začátkem září byl, že Tomáš byl v Alpách na horské túře, kde se mu udělalo špatně a ani přivolaný vrtulník mu nepomohl.

Těsně před Vánocemi jsem dostal zprávu, že 17. prosince zemřel Míla Vašina, muž spravedlivý. Evangelický farář, který stál za poznanou pravdou. Přestože vystudoval teologii, nemohl před rokem 1989 vykonávat zaměstnání duchovního. Kázat, vést biblické diskuse a scházet se za tímto účelem za totality, to vše spadalo pod paragraf maření státního dohledu nad církvemi, takřečenou „mařenu“. Vašinovi však buď sami pořádali, nebo se účastnili setkání takzvaných souhlasníků i bezsouhlasníků nebo i duchovních z řad katolických kněží, nazývaných Libštáty (nazváno podle místa, kde bylo takovéto setkání přepadeno příslušníky Stb). U nich doma v České Lípě se konaly večery, při kterých recitovala například jejich přítelkyně Vlasta Chramostová. V roce 1990 se otevřely brány vězení duchovním a ti začali poskytovat ekumenickou péči vězňům. „Tehdy to byla úplně neprobádaná půda, začali jsme spolupracovat s psychology. Vzpomínám na několik případů vzpoury, které se v devadesátých letech v různých věznicích odehrály. Rovnou jsem viděl, že se nevyplatí spasitelský přístup k vězňům a představa, že se podaří všechny rázem obrátit na víru. Také jsem měl ve zvyku vést rozhovory na témata, která si vězni sami zvolili, a nevnucovat jim svá vlastní. Nejoblíbenější pasáží z Bible byl příběh marnotratného syna.“ Miloslav Vašina působil nejdříve ve věznici ve Stráži pod Ralskem, byl také v Pardubicích, v Opavě, v Hradci Králové a Světlé nad Sázavou. Vězeňské pastorační službě se věnoval deset let. Do roku 2005 byl vikářem v Náchodě-Šonově. Když si vzpomene na rok 1977, kdy v novinách vycházela jména těch, kteří podepsali Chartu, a těch, kteří podepsali Antichartu, a porovná onu dobu s tou současnou, spatřuje riziko odlidštění v souvislosti s narůstajícím vlivem mediální komunikace. „Také mi v dnešní společnosti chybí Václav Havel a jeho důraz na étos. Osvobodí nás jedině pravda.“

A těsně před vánocemi mně volá Edmund Bauer, že 19. prosince po delší nemoci zemřela jeho žena Nataša. Louis Armstrong má ve své skladbě Pohřeb v New Orleansu první část, která je tradičně smutná, ale cesta ze hřbitova už je veselá skoro jako při masopustu. Ivan Znášik mně dal k Vánocům knihu o našem zemřelém kamarádovi Gustovi Dobrovodském Kurič v letnom kine. Ten po zvolení Husáka prezidentem chodil po městě s cedulkou Nie som Gustáv, som Augustín. Je zajímavé, že jsem mu, aniž bych příběh o cedulce znal, snad jako jediný říkal „August!“ A August měl jít jednou na zkoušku ze sociologie. Vymyslel něco jako norimberský trychtýř. Vzal učebnici sociologie, omotal ji provázkem, který vedl přes celou místnost k posteli, a když šel spát, dal si druhý konec provázku do pusy. Druhý den jsme se ho zeptali, jak dopadl u zkouška. Smutně odpověděl, že experiment nefungoval. Gusto byl básníkem života.

V dvacetistupňovém mrazu jsem dorazil do Guelphu. Uvědomil jsem si, jak málo jsem o Nataše Bauerové věděl. Narodila se v rodině ruských emigrantů v roce 1942. Jako malá holka zachránila tatínkovi život, když naši osvoboditelé sbírali ruské emigranty a lifrovali je do Gulagu. S Edmundem se znala od 18 let. O dva roky později se vzali. Manželství jim vydrželo 55 let. V roce 1969, během krátkého politického uvolnění, studovali Bauerovi v New Yorku. Nataša ukončila na vysoké škole psychologii. Do své emigrace bydleli v Liběchově. Poté, co Edmund podepsal Chartu 77, nemohla sehnat zaměstnání. V druhé polovině osmdesátých let se vystěhovali do Kanady, kde měli přátele v Guelphu.

Nataša učila psychologii na Yorské univerzitě. Občas se vraceli do České republiky, kde měli řadu přátel. Ke konci života se starala o syrské uprchlíky. Během oslavy života zazněla řada pěkných vzpomínek nejen od členů místní farnosti, a také četba Starého zákona v hebrejštině a bývalí členové Československého baptistického sboru zazpívali několik písní z českého zpěvníku. Zazněla také jejich svatební píseň V tvé síle pane Bože můj od G. A. Molnára.

Byl čas vrátit se do Toronta. Jediný autobus tou dobou jel o půl šesté, byla tma a už se nedalo číst. Pustil jsem si tedy do sluchátek Moody Blues Nights in White Satin, a přemýšlel, je-li v textu I can say anymore nebo I can’t say anymore. Není to veselá skladba. Když jsem dorazil domů, ve večerních zprávách bylo, že zemřel spoluzakladatel skupiny Moody Blues Ray Thomas. Byl o rok starší než Nataša Bauerová.

Satelite 1–416, 18. 1. 2018