Arnošt Lustig varuje

Číslo

Arnošt Lustig je z asimilované židovské rodiny, zemřel 26. ledna 2011 ve věku 84 let. Ve svých spisech stále znovu připomínal nezměrný zločin německého nacismu a jeho nositelů na Židech. Kam se nacisté ve válce dostali, tam vyhledávali Židy systematicky a neúprosně a odesílali je do svých vyhlazovacích táborů. V novele Modlitba za Kateřinu Horovitzovou (1964) Lustig ukázal lstivé vyděračství nacistů, když se zmocnili zámožných Židů, ale také poslední vzpouru Kateřiny, která před plynovou komorou stihla zastřelit nacistu. Nutil ji svléknout se, praštila ho přezkou podprsenky mezi oči a vytrhla mu pistoli z pouzdra. Nejvíce jsou z jeho knih oceňovány povídkové soubory Noc a naděje a Démanty noci z roku 1958 a také novela Dita Saxová z roku 1962. Holocaust, přesněji šoa, přiblížil Lustig ve svých knihách, protože jej sám zažil jako vězeň v Terezíně, v Auschwitz-Birkenau a v Mauselwitz u Buchenwaldu. Při převozu do Dachau se mu podařilo uprchnout, přežil holocaust a psal o tom celý život. Velmi otevřeně psal také o sobě a o mnoha lidech v knize rozhovorů s Františkem Cingerem 3×18 (portréty a postřehy) (2002). Vypráví tam také o tom, co jako člen KSČ prožil a čeho se zúčastnil. Vyrovnává se s jinými pamětníky jako je Elie Wiesel z rumunského Sighetu anebo Primo Levi z italského Turina (s. 283n). Jejich přístupy se odlišují také v otázce jak rozumět Pánu Bohu nad propastí takového utrpení.

Říkám si, že by Bůh poslal na zlé lidi ozbrojeného anděla, to je možné ve Starém zákoně, ale za nacistického teroru se to nikde nestalo. Jedinou nadějí byla spojenecká vojska a ta pro většinu uvězněných přišla pozdě. Možností je několik, nevěřit v Boha, věřit, že Bůh trpí s trpícími anebo nechat věc otevřenou jako tajemství nepravosti (2Te 2,7) a přece se Bohu neztratit. Theologové se s tím potýkají a myslím, že nejdál se odvážil jít filozof Emanuel Rádl v Útěše z filozofie, kde mluví o bezbranném Bohu, který působí skrze hodné lidi, a theolog Dietrich Bonhoeffer v dopisech z vězení, kde píše o Bohu bezmocném a trpícím a o Ježíšově a našem „bytí pro druhé“.

Ve zmíněné knize rozhovorů Lustig píše o spisovateli Bohumilu Hrabalovi: „měl rád německého pastora Dietricha Bonhoeffera, který se dal radši oběsit, než by dal Hitlerovi u soudu za pravdu. Měl prý odpovědět na všechny výzvy, aby uznal, že pravdu má Hitler a ne on, třikrát ne, a šel na šibenici. Bonhoeffera pokládal za pábitele nejvyššího řádu. Usvědčili ho, že se podílel na atentátu na Hitlera. Když se ho ptali, proč neodvolal alespoň naoko, aby si zachránil krk, odpověděl: ‚Vědět znamená vědět.‘ A to se vrátil do třetí říše z Ameriky, kde mohl za větrem přečkat válku a přijít, až bude po všem, do poraženého Německa, o jehož porážce nepochyboval, jenže se na tom chtěl podílet přímo… věděl co je to čest, neohebnost, odvaha, vzdor, přesvědčení. V čem je čest víc než život. Jenže takových lidí je málo. Tak jeden z milionu.“ (s. 280)

Někdy mne napadá, že když Ježíš po všech kázáních a činech byl nakonec ze světa vypuzen a vyhnán, že Bůh je na tom dodnes stejně. Protože byl-li Bůh v Kristu, pak je na tom stejně jako Kristus. Za životem a po smrti se tyčí vzkříšení Krista, a ten je nad tím vším na pravici Boží, ale nablízku je moc Ducha svatého, který všem lidem ustavičně nabízí veškeré Boží bohatství a duchovní výzbroj a vyzývá k odpovědnosti za lidi a za svět. Je to tak, že se Bůh ptá po lidské odpovědnosti, v níž bychom my lidé předcházeli zlu a zločinům. Příkladem je Nicholas Winton, který včas odvezl ve vlacích 669 převážně židovských dětí do Anglie. Ale většinou se dobrá příležitost propase, protože člověk je buď lhostejný, nebo pouze přihlíží anebo se bojí. Určitě však patří dík všem, kdo se Židů zastali, pomáhali jim anebo je dokonce ukryli.

Arnošt Lustig dovedl vyprávět zkušenosti z koncentračních táborů do všech podrobností, odkrytě, ostře, opakovaně, bez ostychu, bez zábran. Sám se trápil, když u železniční přípojky z Bohušovic nad Ohří do Terezína meditoval nad kolejemi, že jsou to vlastně hroby.

V roce 1968 zůstal v Jugoslavii, pak v Izraeli, od roku 1970 žil v Americe. V Pensylvanii ve starožitnictví viděl boty z německého zimního tažení v Rusku. „Podíval jsem se na jedny, hodně ošlapané, futrované zevnitř něčím, co mi připomínalo klihem nalepené koňské žíně, psí chlupy, snad dokonce chlupy z vlka, lišky nebo medvěda. Když jsem je ale vzal do ruky a dotkl se izolace bříšky prstů i dlaní, cítil jsem, že jsou to chlupy nebo vlasy nalepené v takové hustotě, až připomínají plst, z které se dělají klobouky. Ještě nikdy jsem takovou věc neviděl. A najednou mi svitlo: Z ničeho nic se přede mnou vynořil Auschwitz-Birkenau. Byla to plst z lidských vlasů… odešel jsem z krámu, kam se dostalo obutí nějakého esesáka, který sloužil v Auschwitz-Birkenau a vybavil se na východní frontu, jako se vybavovali tehdy všichni.“ (s. 186–7)

Po roce 1989 se Lustig vrátil a žil zde. Vyprávěl o tom, co v holocaustu zažil, a stal se tak svědkem Evropy 20. století, která po vší reformaci a po všem osvícenství, theologiím a filozofiím navzdory, se stala dějištěm nejhorších zločinů. Lustig varuje. Dějiny jdou dál a člověk se stále rozhoduje na rozcestích, v alternativách a dilematech. Bible nás učí, že stále jdeme vstříc rizikům. Jde o to, včas se správně rozhodnout. Stále ovšem platí Ježišovo slovo „Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili,“ ale také „co jste nečinili.“