Číslo
Navždy a ze všech stran je ticho pěchované
zlatými hrozny hvězd, je z jejich víření,
řekl bys zahrada a cesty s pískem v ní,
však přece každá z hvězd tak sama, pustá
plane.
Tam, v koutě neznámém, kde blyskotání kane
té brázdy rubínů, světel a tesknění,
mhouříc a mrkajíc, jiskérka sladká pní:
praotec s rodinou na zvědách, na čekané.
S rodinou: s rojem hvězd těžkých a kvetoucích.
Na zemi žlutý bod, Paříž, na jedné z nich,
tam bdící pod lampou ubožák blázen nespí:
v kosmickém řádu div, jediný jeden, křehký.
Jen chvilku zrcadlí a ví to nejspíše.
Sní o tom dlouho a pak sonet napíše.
přeložil Ivan Slavík