Spoutání satana
je provizorním, názorným řešením eschatologického napětí mezi skutečností, že Boží království již přišlo – a přitom na ně ještě čekáme. Skutečnost, že smrt již díky Kristovi ztratila svou moc, se nesnadno vysvětluje ve světě, kde je tolik zřejmá síla zla. Apokryfy rané církve reagují na toto napětí pomocí živých apokalyptických obrazů, které ovšem nalezneme i v samotném Novém zákonu – a to nejen v Janově Zjevení (kap. 20 – satan je svržen do propasti a zavřen na tisíc let; potom má ještě být na krátkou dobu propuštěn) – ale i v synoptických evangeliích, např. v tzv. malé apokalypse (Mk 13 par).
Při pozorném čtení však zjistíme, že autoři evangelií nesáhli po apokalyptické látce jen proto, aby předkládali věřícím jednoduché či složitější scénáře budoucnosti a uspokojili elementární lidskou potřebu vyrovnání dobra a zla. Matoušův příběh o posledním soudu (Mt 25) je ve skutečnosti orientován do přítomnosti, nebo právě v ní rozhoduje každý sám o sobě, i když to třeba neví; Syn člověka se totiž skrývá ve všech našich hladovějících, žíznících, putujících, nahých, nemocných a vězněných bližních; a naše budoucnost je založena na našem chování k nim.