Američtější než Američan

Je velmi obtížné psát o kontroverzním dění ve Spojených státech, ať už je to stále narůstající vlna mladých lidí zavražděných policisty hlavně na základě barvy pleti, věznění Chelsea Manningové a pronásledování Edwarda Snowdena, nebo snahy křesťanské pravice pod rouškou „náboženské svobody“ otevírat dveře diskriminaci menšin popř. další věci. Je obtížné zabývat se těmito problémy v prostředí, kde se nadšeně a s vlaječkami vítají obrněné transportéry a kde se o tom – když jde o transportéry americké – mluví jako o „přiznání se k hodnotám pravdy, svobody, demokracie, práva a spravedlnosti“ (viz článek Michala Šimka na webu Moderní dějiny). Člověk, který se o dění ve Spojených státech zajímá a chce na jeho konkrétní aspekty kriticky upozorňovat, se dostává do zvláštní pasti – v atmosféře studené války, ze všech stran živené médii a teoretiky toho nebo onoho zaměření, jsou náhle i velmi jednoduchá sdělení jakoby nesrozumitelná. Nebo se spíš každé takové sdělení ihned zachytí do zvláštního logického systému, který má vlastní pravidla. Zmínit se o čemkoli, co zpochybňuje výsadní postavení Spojených států jako říše „pravdy, svobody, demokracie, práva a spravedlnosti“, znamená v tomto logickém systému v horším případě milovat Putina nebo být placen Kremlem, v lepším případě nevědomky napomáhat „nepříteli“. Případně následuje ironická poznámka ve smyslu: „Aha, takže tobě přijde, že v Rusku je to lepší?“ Nepřijde. Ale o to vůbec nejde.

Tento spletenec logických omylů, kde najednou nelze psát o A, aniž by se člověk zároveň implicitně vyjadřoval k B, znemožňuje jakoukoli debatu a úplně nekontroverzní a samozřejmé výroky („Barva pleti ve Spojených státech má zásadní vliv na to, jak s člověkem zachází policie“) úplně bezděčně končí v pařátech ideologického boje. V České republice si prostě musíme vybrat. Buď milujeme Ameriku, nebo jsme Přátelé Ruska. Milovat Ameriku znamená nic nekritizovat a občas napsat něco o tom, jak sovětší vojáci v roce 1945 v Československu byli vlastně taky zlí (jako všichni Rusové). Patřit mezi Přátele Ruska se mi ale nechce rozhodně, i když Dostojevského mám rád.

Ve Spojených státech je to v tomhle ohledu jiné. Člověk tam nemusí přemýšlet o tom, jestli by žil raději ve Spojených státech nebo v Rusku, protože už žije ve Spojených státech. Vidí problémy a nespravedlnost ve svém okolí a Rusko jej vlastně vůbec nemusí zajímat. Pussy Riot, které z Ruska do Spojených státech odešly především proto, že ve Spojených státech to opravdu je v mnoha ohledech lepší, napsaly svou první píseň v angličtině o smrti Erica Garnera. Není to oslava země „pravdy, svobody, demokracie, práva a spravedlnosti“, ale reakce na děsivou vraždu. Za prodej nekolkovaných cigaret byl mladý Afroameričan Eric Garner v New Yorku uškrcen policistou, i když několikrát za sebou zoufale opakoval, že nemůže dýchat. Jeho poslední slova „I can’t breathe“ se pak i pro svůj symbolický význam stala heslem protestního hnutí a také názvem oné písně Pussy Riot. Subjektivní zkušenost mnoha Američanů má velmi daleko k životu v říši dobra. Jejich Spojené státy mají málo společného se Spojenými státy Michala Šimka, Jana Macháčka nebo Martina Fendrycha. A, co je důležité, nebojí se být kritičtí, nebojí se demonstrovat, nebojí se mluvit a psát o tom, co jim v jejich společnosti vadí. A, co je možná ještě důležitější, americká společnost to přijímá. Nemlátí je po hlavě Putinem, ale naslouchá jim. Renomované americké deníky – snad s výjimkou těch vyostřeně pravicových – se problematickým a zúskotňujícím aspektům života ve Spojených státech ve vší vážnosti věnují. A není to protiamerická propaganda.

Ani já nedělám protiamerickou propagandu. Nakonec, jak jsem kohosi upozornil v nějaké debatě na internetu, se těmi věcmi zabývám hlavně proto, že mám Ameriku rád a zajímá mě, co se tam děje. Těšilo by mě, kdyby česká veřejná debata byla různým názorům na dění ve Spojených státech otevřená aspoň tak jako ta americká. Samozřejmě se nabízí otázka, proč do těch věcí vůbec rýpat, proč se zabývat problémy americké společnosti. Není to prostě věc Američanů, ať si to vyřeší?

Ano a ne. Američané jsou našimi spojenci – i vojenskými, jak jsme si nedávno velmi názorně připomínali. Osobně mě to těší. O to důležitější mi ale přijde usilovat o spravedlnost tam, kde to má smysl. Pokud tvoříme dohromady se Spojenými státy a dalšími zeměmi společenství, které nás nějakým způsobem těší a které pokládáme za smysluplné, musí být v rámci tohoto společenství možné vyjadřovat pochybnosti, kritizovat, zabývat se závažnými problémy. Pokud nám skutečně záleží na hodnotách svobody, demokracie a spravedlnosti a nejsou to jen hesla, kterými chceme pro změnu mlátit po hlavě zase Putina, musíme se zabývat jejich obsahem a hlasitě se ozývat vždy, když jsou tyto hodnoty – třeba paradoxně jakoby ve jménu svého zachování – v ohrožení.

Kritizovat dění ve Spojených státech neznamená nutně být protiamerický. Naopak to může znamenat – a v mém případě znamená – starost o hodnoty, které Spojené státy skutečně dějinně reprezentují. Záleží přeci především na těch hodnotách a nikoli na tom, kdo zrovna má nebo nemá pravdu… a jestli náhodou nevědomky nenahrává Putinovi.