Zjevili se z ničeho nic a začali pravidelně docházet k nám do sboru ve Westmaas. Syřané. Sympatický mladý pár s biblí pod paží. Neuměli holandsky ani anglicky. A moje slovní zásoba v arabštině čítá nanejvýš deset slov. O to víc jsme se na sebe usmívali.
Naštěstí tu byl Dick, důchodce, který nechce jen hrát tenis. Dick je ten pán, co ho chcete potkat, když máte začít úplně od nuly v malém domečku vedle kostela v Holandsku. Zajistí zařízení vašeho domu, dohlédne, abyste se učili holandštinu a pořádně ji procvičovali, obstará správné papíry od správných úřadů, zařídí, že se dostanete na správnou kliniku ke správnému doktorovi, sežene člověka, který občas něco přeloží – i po telefonu, a mezitím ještě dělá tohle: Začíná vás mít rád. V příběhu Majda a Shereen Altaliových hraje klíčovou roli. Bez jeho vytrvalé pozornosti věnované těmto dvěma lidem (kteří už zanedlouho měli být tři) by to určitě proběhlo jinak.
Příchodem Charleyho, který se narodil 1. dubna 2015, zakořenili do holandské půdy definitivně. „Ne, jeho budoucnost je tady,“ odpověděli rozhodně na mou otázku, budou-li se chtít vrátit do vlasti, pokud tam někdy zavládne mír. To bylo během předkřestního rozhovoru, který jsem vedla spolu s tlumočníkem arabštiny, kurdským muslimem, který se obrátil ke křesťanství. Rozprava s těmi třemi, jejichž příběhy jsem si dokázala sotva představit, byla krásná a zároveň zvláštní. Jakým zázrakem jsem se sama ocitla zde, v bezpečí za hrázemi mírové země? Když jsem si večer googlovala Sednayu, město odkud Charleyho rodiče pocházejí, otevřelo se mi před očima něco jako příběh. Objevilo se množství propagačních videí o této turistické zajímavosti, která v Sýrii bývala známá jako kolébka křesťanské civilizace. Objevily se ale také obrázky budovy v troskách doprovázené slovem „massacre“, které jsem sice nerozklikla, ale nedaly se přehlédnout. Smutek těch dvou usměvavých mladých lidí se rázem stal hmatatelným. Co já vlastně vím? Nic!
Začněme ale od začátku. Narodil se Charley, a jeho rodiče projevili přání nechat ho pokřtít v našem sboru. Jak ale na to? „Neboj, já ti pomůžu,“ nechal se slyšet Dick, který, přiznejme si, umí arabsky ještě hůř než já. Jak mám s těmito lidmi mluvit o Bohu, křtu a životě? Rozsvítilo se mi, až když mi jeden kolega zcela samozřejmě oznámil, že přece v přítomnosti tlumočníka. Že mě to nenapadlo dřív. Přes jednu nadaci jsem se seznámila s Faraidounem, tlumočníkem a zároveň kazatelem sboru International Christian Fellowship v Rotterdamu. Hned při prvním telefonickém rozhovoru mě trochu vyvedl z míry otázkou, jsem-li opravdu přesvědčena o nutnosti obracet muslimy ke křesťanství. A tak jsme se všichni společně ocitli v malém bytě Majda a Shereen. Můj pohled upoutala jejich sladkobolná arabská svatební fotka a zároveň výhled z okna na náš kostel. Texty jsem již měla vybrané, lépe řečeno – byly nám vybrány shůry, protože církevní agenda navrhovala Marka 3,20–35 (Ježíšova rodina). Hned jsem viděla spojitost s rodinou, která bude v ten den tak mnohoznačně chybět, i s rodinou, která bude přítomná.
Kostelní hodiny odbíjely jednu půlhodinu za druhou, zvenku se ozývaly děti, hrající si u kostela a Faraidoun trpělivě překládal. Mluvili jsme o víře, tradicích a budoucnosti, o stesku po domově i o tom, co je to být doma. Probírali jsme každou větu z mé křestní přípravy. Rodiče chtěli odpověď na spoustu praktických otázek. Co se od nich čeká, co budou říkat, jak se mají na bohoslužbách podílet – a jak to bude s vodou? U nich v Sednaye se dítě při křtu ponořuje do vody celé. A co ty bílé dupačky, které bude mít Charley na sobě, jsou v pořádku?
Pak nastalo nedělní ráno 7. června. Velikonoční svíce svítila, ale její světlo bledlo ve srovnání se zářícím Dickem v první řadě. S ženou Heidi seděli po boku rodičů jako náhradní dědeček s babičkou. Kolem nich několik Syřanů z okolí, lidí s podobným osudem, mladé rodiny v různých fázích znalosti holandského jazyka. Nepočítám samozřejmě školní děti – ty s jazykem už nemají žádný problém. Všichni dohromady v těch předních lavicích tvořili jednu velkou náhradní rodinu. Ba dokonce celý sbor tvořil jednu velkou náhradní rodinu.
Náš sympatický tlumočník seděl přímo za Charleyho rodiči a během první části bohoslužeb jim všechno překládal do ucha. Čtení z Písma zajistil Dick. Druhé čtení, 1 Janův 4,11–21 zopakoval v arabštině Majd. Byl to překrásný okamžik, když jeho hluboký hlas plnil prastarý sluncem zalitý kostel zpěvným jazykem, v němž se znovu a znovu opakovalo slovo „Alláh“. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm. Alláh, Alláh, Alláh. Slova odplula a se šeptem se zahnízdila mezi trámy s úmyslem s námi navždy zůstat. Alláh, Alláh, Alláh.
Proti mně byla lavice plná náhradních příbuzných. Dva krásní mladí lidé se svým štěstím a novým začátkem, ale zároveň se slzami stesku po těch, kteří tu chybí. Mluvila jsem o rodině, která pro Ježíše představuje nekonečně širší pojem než pro nás. A jak jsem tam tak stála, věřila jsem vášnivě v jeho církev.
Před vlastním křtem jsem promítla krátké propagační video o jejich rodné Sednaye, které jsem s napětím hledala po našem rozhovoru o křtu. Vcítit se do lidí z našeho nebližšího okolí není tak těžké, ale tady šlo o zásadní rozdíl, a to jsem chtěla ukázat: Tušili jsme, že Charleyho rodiče jsou křesťané z „Lurd“ Středního Východu? Podle domluvy měli Majd a Shereen po promítání také něco říct. To jsem měla raději vynechat. Mou prosbu úplně nepochopili, a hlavně pohled na kdysi idylické město nevyvolal slzy jen u ostatních, ale i u nich dvou. Ale i tahle náročnější chvíle sem patřila.
A pak jsme Charleyho pokřtili. To dítě s minulostí, ale hlavně, dítě s budoucností. U Boha. U nás, ve Westmaas. Jeho rodiče neodpověděli „ano“ jen na křestní otázky, ale zároveň potvrdili, že si přejí, aby se jejich dítě dozvídalo o Ježíši a bylo součástí sboru, stejně jako oni sami. Za stolem Páně jsem se společně s tlumočníkem modlila za Charleyho, jeho rodiče, Sednayi i Sýrii, modlili jsme se za tu obrovskou Ježíšovu rodinu, která je spojená v jeho jménu. Faraidoun překládal větu po větě, a byli jsme domluveni, že zakončíme modlitbou Páně, celé shromáždění a každý v rodném jazyce. Bylo to nádherné. Slyšela jsem tlumočníka, jak říká „Mabruk“ a vzpomněla si, že to znamená „Gratuluji“. Upozornila jsem sbor, že mohou pogratulovat Charleyho rodičům v jejich mateřštině: Mabruk. Zaznělo to pak mnohokrát, a ve stejnou chvíli se uvelebovalo mezi trámy našeho kostela slovo Alláh, doma mezi novými bratry a sestrami. Byly to jedny z nejhezčích bohoslužeb, které jsem kdy zažila.
Příběh bude pokračovat. Jméno Charley Altali je zapsáno v naší knize křtů. Náš domov je teď i jeho domovem, i když nesdílíme stejnou minulost. Přesto bude jeho příběh a příběh jeho rodičů vždy spojený se společenstvím našeho sboru. A především je spojený s celosvětovým společenstvím Ježíše Krista, kterému říkáme církev. Velikost tohoto slova jsme zažili v tu krásnou červnovou neděli ve Westmaas, okres Hoeksche Waard, Nizozemí, Svět.
Autorka je farářka v holandském Westmaas. Přeložila Lisa Fikejsová