Alfréd Kocáb, 28. 6.1925–15. 3. 2018

Číslo

Proslov při rozloučení v kostele u Salvátora 22. března 2018

Alfréd Kocáb, bohoslovec a jeho manželka Darja, psycholožka chodili v padesátých letech v Praze do knihovny Klementina, seděli vedle sebe a studovali. Po fakultě se Alfréd stal vikářem a pak farářem ve sboru ve Zruči nad Sázavou. Na faře v Chodově u Karlových Varů manželé Kocábovi přijali krásně a solidárně Jana Šimsu a mne v srpnu 1964 po malé havarii na skútru, když jsme jeli na instalaci faráře Jana Blahoslava Šourka do Nejdku u Karlových Varů. Tak tomu bylo vždycky, že manželé Alfréd a Darja dovedli člověka přijmout s laskavou tváří a mít pro něj pozorné srdce. Na pohřbu našeho čtyřletého Michala, který zemřel na akutní leukemii, měl Alfréd kázání a mluvil o Ježíšově blízkosti u dítěte a se silným výhledem za smrt.

Od konce 50. let Alfréd patřil ke hnutí Nové orientace, která pozitivně a kriticky vyrůstala z theologie Josefa Lukla Hromádky, ale také Martina Niemöllera, jak právě on připomínal. Nová orientace čerpala z naší evangelické tradice, ale také z dědictví Akademické Ymky, z komunity Taizé, kterou tam uváděl právě Alfréd. Měla na mysli civilní interpretaci Božího díla, zájem na otevřeném sboru a zaujetí pro společenské a politické věci. To se uplatňovalo zvláště v mírovém odboru Svazu českobratrského evangelického duchovenstva, jehož byl Alfréd tajemníkem. Svaz jej v únoru 1968 navrhl za kandidáta na poslance do Národního shromáždění. V roce 1962 byli Kocábovi na rodinném táboře na Miřkově, tam měl Alfréd výraznou debatu s filozofem Ladislavem Hejdánkem o předpokladech theologie, tam také vznikaly Zásady Nové orientace. Bylo to hnutí, které setrvávalo v rozhovoru s biblisty, daňkovci, pietisty i letničními v církvi i v ekumeně.

Vzpomínáme na Alfrédovy narozeniny, na jeho manželku Darju spolu se synem Michaelem a dcerou Magdalenou a vnoučaty. Jindy byly zase narozeniny statečné Darji, pozorné psycholožky a psychoterapeutky, která dovedla pomoci a poradit těm, kdo přicházeli do poradny, klubovny nebo sanatoria. Alfréd měl vysoké mínění o hudebním nadání Michaela, když jsme ho slyšeli z balkonu v Lucerně hrát na piano a jako táta měl vždy na mysli dceru Magdalenu. V Mladé Boleslavi Alfréd rozvíjel sbor a práci s mládeží. Nepřízeň úředních činitelů vůči němu rostla, až mu v únoru 1974 odňali státní souhlas. Současně byl odňat státní souhlas faráři Jakubu Schwarzi Trojanovi. Odnětí souhlasu je světský úder do duchovního povolání faráře a do situace rodiny. Je to zásah proti kolegovi, kdy faráři se státním souhlasem měli vzniklou situaci trvale a solidárně se svým kolegou a jeho rodinou nést a zastávat se ho. Alfred se snažil dále působit ve sboru, ale nakonec se Kocábovi odstěhovali do svého domova v Újezdě nad Lesy.

Alfréd mezi prvními podepsal Chartu 77 o občanských a lidských právech a podepsal také petici 31 farářů a laiků Postavení církve a věřících. Stanoviska synodní rady i bohoslovecké fakulty byla odmítavá a synodní rada udělila farářům signatářům petice důtky, které však synod vzal pouze na vědomí a v roce 1990 je prohlásil za neplatné a nesprávné.

Jako sesazený farář Alfréd pracoval v kotelně v Žitné ulici. Říkal, že má po pravici a po levici vaky, ze kterých těží svou moudrost zvláště pastorální. Začal vypomáhat kazatelsky v Radotíně a ve Vršovicích, od roku 1986 se stal výpomocným kazatelem a v roce 1989 farářem v Praze u Salvátora. Rozvinul své kazatelské, pastorální a ekumenické obdarování a byl šťasten. Po sametové revoluci měl pocit, že Michaelovo angažmá v odchodu sovětských vojsk nebylo dost uznáno a oceněno. V nemocnici jsme spolu probrali řadu věcí, ale nejvíc kladl otázku, jak rozumět těla z mrtvých vzkříšení.

Alfréd měl pochopení pro mystické myslitele, dbal na prosbu u Ducha svatého a tím obohacoval dogmatickou theologii a měl také silný kristovský výhled k posledním věcem. Byl to člověk niterné víry v Boha, člověk srdečný, ale s důrazem na spravedlnost, muž širokého úsměvu a poctivého přátelství. O něm jistě platí slova z bible: nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.